O projektu Nad čarou se lze dočíst ZDE, ZDE, kouknout na reportáž na ČT nebo si přečíst recenzi. A další budou jistě přibývat, takže use google. Celý kurátorský záměr mi přes drobné výhrady přijde sympatický a realizační proces si zaslouží slova uznání. Organizační tým si totiž vše vydupal ze země (doslova); včetně publikace a umístění výstavy v prestižních prostorách centra současného umění DOX v Praze. Je nutno rovněž připomenout, že projekt zdárně oživuje veřejnou debatu o úrovni a smyslu českých uměleckých škol. V momentě, kdy umělecké akademie dlouhodobě přijímají historicky největší počet studentů, je to zcela legitimní otázka – a to ne jen kvůli tomu, kolik umělců vlastně společnost reálně potřebuje k naplnění svých duchovních potřeb. Tato teoretická část projektu se odehrává na stránkách publikace s názvem Umělec, vila a bazén a já se na názory předních osobností současného českého uměleckého světa těším.

Vlastní výstava obsahuje 9 studujících či čerstvě vystudovaných umělců/umělkyň, kteří nebyli na poprvé přijati na vysokou uměleckou školu a účastnili se některé z výstav Pod čarou. Hned na úvod mě zklamala obvyklá klišovitá floskule – představíme vám 4 díla od každého vybraného umělce/umělkyně, ale sami se rozhodněte, které dílo je pro vás pod čarou a které nad čarou. Má to být vzrušující část výstavy, kdy ze čtyř děl každého umělce bylo jedno hodnoceno negativně (na jehož základě nebyl původně přijat), jedno pozitivně (již přijat byl a posléze s dílem uspěl, například během klauzur), jedno vzniklo před studiemi a jedno má reprezentovat jeho současnou nejlepší formu, tedy dílo, se kterým by si znovu troufl před přijímací komisi. Samozřejmě, že divák se nedozví které je které. To ovšem přináší zvláštní moment, kdy vám při pohledu na ta díla dojde, že to je vlastně úplně jedno. Z toho, kromě základní otázky projektu o smyslu akademického uměleckého vzdělání, vyplývají další skeptické otázky: Jaký smysl má vůbec současné umění? nebo Je pro umění stále důležitá výtvarně estetická hodnota? Jakmile bychom si měli odpovědět, musíme nutně začít rozlišovat umělecké disciplíny. Překvapilo mě, že například malba byla zastoupena pouze jednou. I když se kurátorka snažila pokrýt širší spektrum disciplín (kresba, sochařství, fotografie, užité umění, video art, land/street art), největší prostor byl dán konceptuálnímu umění. Zde ovšem narážím na zásadní neporozumění s obecným způsobem prezentace těchto děl  (obzvláště vypečené jsou kompozice bez názvu). Přijít totiž před úhledně srovnané videokazety mi prostě bez hlubšího vysvětlení vůbec nic neřekne. A tento přístup „nechme diváka jeho vlastní fantazii“ je pramenem nepochopení, zmatení a v krajních případech i znechucení.

Kurátorka projektu Nad čarou jde v tomto směru v zaběhnutých liniích. Osobně bych mnohem více uvítal encyklopedicky laděnou formu výstavy, aby naopak každý divák mohl sám v sobě diskutovat o tom, proč toto dílo znamená to, co znamená a proč zrovna toto dílo v okruhu akademické obce uspělo a jiné nikoliv. Minimálně tato informace by stačila. Možná by to bylo pro případnou diskuzi mnohem užitečnější, protože by se debatovalo na základě konkrétních příkladů. Současní kurátoři zkrátka příliš dlouho používají buď květnaté filosoficko-estetické konstrukce, kterým snad nemohou rozumět ani oni sami, či mlčí a nechávají vše na divákovi. Jenže mlčet znamená nic neříct, z čehož vyplývá, že se nikdo nic nedozví. Současné umění je proto často němé. Možná by mohl vzniknout projekt „za čarou“, který by se zaměřil právě na tento fenomén.

I přes uvedené výhrady, které mají charakter glosy pod čarou, obdivuji kurátorku i realizační tým, že dokázali vůbec takový koncept vymyslet a dotáhnout do úspěšného konce. Důležité je totiž jediné – za poslední léta zde neproběhla výstava studentů (či čerstvých absolventů) s takovým mediálním ohlasem a promyšleným, uceleným a smysluplným záměrem.

Výstava naruby. Díla teprve postupně zaplňují výstavní prostor, jelikož je autor tvoří přímo na místě. Když jsem se Petra Písaříka ptal, kdy to bude hotové, pozval mě na derniéru 24. dubna, tedy tři dny před ukončením výstavy! To už prý budou mít díla i popisky a prázdné rámy na stěnách ožijí. Těším se. Ale i tak je to velmi sympatický nápad a je jedno, jestli vznikl jako promyšlený koncept nebo znouzectnost z nestihnutí termínu. Jak vlastně zhodnotit výtvarníkovo aktuální dílo, když ještě není hotové? Nemá cenu vynášet předčasné soudy, lze jen konstatovat, že divák je přímým účastníkem právě vznikajících děl. A to je zatraceně vzrušující. A ještě něco – kdyby to někdo myslel vážně, může třeba autorovi poradit. To přece my, Češi, umíme ze všeho nejlépe.

Reportáž ČT ART.

V Anežském klášteře ve sbírkách středověkého umění Národní galerie se nyní nachází dva „současní cizinci“. Malby, či přesněji monotypy, Patrika Hábla ovšem původně vznikly jako Postní obrazy pro kostel Nejsvětějšího Salvátora v Praze. Podobně jako středověká sakrální díla ve stálé expozici NG, jsou i Háblovy obrazy vytržené z původního kontextu a divákovi jsou nyní prezentovány ve zcela jiné funkci i atmosféře. Tato skutečnost vytváří na dílo určitý „nátlak“ a zkouší jeho vnitřní sílu. U středověkých děl je působivost a podmanivost zaručená například jejich stářím; současná díla v tak „jednoduché“ pozici nejsou. Ovšem umělecké dílo je uměním zejména díky tomu, že bez ohledu na původní koncept a kontext obsahuje myšlenku, která v díle neustále přetrvává. Intervence v NG ukázala, že obrazy Patrika Hábla tento rozměr mají. I to je důvod, proč přítomnost dvou současných děl oživuje a do značné míry naplňuje současnou expozici.

Duchovní význam středověkých sakrálních děl je zřejmý již díky ikonografickým námětům. S ohledem na výtvarný sloh, respektive dobovou zbožnost, byla díla ztvárněna buď symbolicky či více naturalisticky. Základní funkce a smysl ovšem zůstával stále zachováván. Křesťanská spiritualita se již od svých počátků zaměřila na člověka, což se v umění projevovalo zobrazováním postav křesťanského nebe. Křesťanské vyznání se prostřednictvím umění personifikovalo, aby bylo naprosto srozumitelné každému. Několik staletí trvající duchovně-umělecká tradice se ovšem v moderní době (počínaje Osvícenstvím až po současnost) postupně proměňuje. Současný člověk, v drtivé většině schopen četby, složitěji hledá cestu k narativním výjevům středověkých a novověkých sakrálních uměleckých děl. Spiritualita se čím díl více odhmotňuje a čím díl více se stává prostorem osobní zbožnosti. Obrazy Patrika Hábla svou abstraktní podobou více odpovídají formě současného duchovního života. Ba co víc – stejně jako je cosi nadpozemského našim zrakům skryto, byť to v nás a kolem nás přetrvává, je i v obrazech Patrika Hábla cosi skrytého, cosi mystického. Z jemné lyriky jeho malířství lze pochopit, že se nejedná o nic negativního. Sám malíř o těchto dílech mluví jako o vnitřních krajinách.

Intervence Patrika Hábla v NG je, dle mého názoru, zdařilou akcí. Duchovní povaha Háblových obrazů je zcela čitelná i v sekundární lokaci, což mají s okolními díly společné. Intervence navíc ukazuje, že i současné umění dokáže zprostředkovat duchovní hodnoty. Ba co víc – díky aktuálnosti díla dokáže současné umění to, co staré již nikoliv – přimět současníka k bezprostřednímu duchovnímu prožitku. Současné umění totiž zná současného diváka lépe. U starých děl to funguje obráceně – současník zná díla mnohem lépe než ona jeho.

Do 31. října je v Galerii Václava Špály u Národní třídy k vidění výbor z posledního díla malíře Stanislava Diviše. Umělec patří ke skupině Tvrdohlaví a tudíž ke generaci, která se na scénu uvedla v 80. letech minulého století a dnes se řadí k pionýrům postmoderního umění v Čechách. Jeho obrazy pro mě byly vždy hůře uchopitelné, zejména pro svůj vulgární obsah (např. dílo Kdyby vši věděli co dělám v neděli z roku 1986) a naivní zpracování (v podstatě celý dosavadní malířův styl).

Koncepce výstavy je rozdělena do tří tématických cyklů – v suterénu jsou Střepy paměti, v přízemí Barevná geometrie a v prvním patře Příběhy vládců. Ve všech tématických okruzích, které postupně vznikají od roku 2000, je patrný vývoj malířova výrazu k ještě větší plošnosti. A to jak výtvarné, tak bohužel i obsahové. Má rozpačitost z těchto děl vychází ze dvou protichůdných pocitů – oprostím-li se od všech svých znalostí a stanu-li před dílem zcela myšlenkově nahý, jistě mě zaujme svou citlivou a vyváženou barevností i kompoziční bravurou. Ovšem tento blažený stav mi nevydrží dlouho a už vůbec ne u množství vystavovaných děl. Například cyklus Barevná geometrie zcela jasně odkazuje k evropské avantgardě 20. a 30. let. 20. století. Na první pohled přijdou na mysl jména jako Kazimír Malevič, Piet Mondrian, Robert Delaunay nebo František Kupka. Zejména Kupka je díky svým geometrickým abstrakcím z období 30. let jasnou Divišovou inspirací. Recyklace, protínání žánrů nebo obsahová rozbředlost je samozřejmě základním stavebním kamenem postmoderny, ovšem v Divišově současném díle nesleduji žádné hlubší sdělení než „působivost barvy a kompozice“. V dnešní době mi nepřijde nic objevného na tom rozebrat geometrickou abstrakci, lehce ji naředit minimalismem, a pak ji znovu složit. Rozpaky v tomto ohledu znásobuje i text kurátora Ivana Neumanna, v němž se snaží těžkopádným myšlenkovým konstruktem obhájit malířovo dílo jako cosi transcendentálního. Realitě se spíše blíží konstatování, že se jedná o mistrné malby dekorativního charakteru, které perfektně ozdobí minimalisticky zařízený moderní byt. Z uměleckého hlediska mi to ovšem přijde málo. Barvou, plochou a tvarem bylo totiž v moderním umění řečeno již tolik, že to prostě nemůže být dostatečně nosné téma k jakékoliv malířské realizaci. Minimálně ne tak, jak ji pojal Stanislav Diviš.

Galerie Hlavního města Prahy v budově Městské knihovny na Mariánském náměstí patří dlouhodobě k nejlepším i nejprestižnějším výstavním prostorům v Praze. Instituce se nebojí reflektovat aktuální uměleckou tvorbu, stejně tak je schopna zorganizovat i výstavy umění 19. a první poloviny 20. století. Variabilita i osvětlení jednotlivých sálů zkrátka poskytuje kurátorům široké možnosti, stejně tak divákům zajišťuje kvalitní zážitek z výstavy.

GHMP je mi svým akcentem na současné umění velmi sympatická. V současnosti jsou v nejvyšším patře Městské knihovny instalovány výstavy dvou výrazných malířů tzv. střední generace – Lubomíra Typlta (* 1975) a Jakuba Špaňhela (* 1976).

Tikající muž je Typltův leitmotiv, se kterým jsem se poprvé setkal už na desce experimentální elektronické formace WWW, které Typlt píše zatraceně kvalitní texty! Jeho obrazy jsou plné skličujícího napětí stejně jako jeho texty a básně. Jsou stejně drásavé, stejně plastické a stejně barevné. Na počátku výstavy kurátoři nabídli i ranou autorovu tvorbu, která se mi příliš nezamlouvala. Cítil jsem z ní barevnou i kompoziční skladbu tolik typickou pro naší výtvarnou tradici. Rané obrazy mi nepřišly ničím napínavé, ničím zajímavé a z hlediska výstavy mají smysl asi jen retrospektivní. Typltova umělecká cesta v tomto bodě naštěstí neskončila a ono proslavené „umělecké chtění“ jej zavedlo do vyhlášené Kunstakademie v Düsseldorfu. Zde absolvoval v roce 2004. Myslím, že německé prostředí, zejména slavný německý expresionismus počátku 20. století (stejně tak neoexpresionismus osmdesátých let 20. století), v jeho díle zanechal hlubokou stopu. Typltovy figurální motivy z minulého desetiletí mě baví už delší čas, ale jeho abstraktní kompozice jsem neznal (nebo jsem jim prostě nevěnoval pozornost). Na výstavě je rovněž i tato poloha zastoupena zajímavými díly. Shrnuto: Konečně jsem měl možnost shlédnout soubornou výstavu jednoho z nejtalentovanějších českých malířů poslední dekády.

Slepice v pekle je název výstavy Jakuba Špaňhela. Oba malíří jsou natolik výrazné osobnosti, že jejich díla kurátoři rozdělili do dvou zcela oddělených a samostatných bloků. Dle mého mínění to byl správný tah. Špaňhelovy obrazy jsou temné. Jeho umělecký zájem osciluje mezi krajinou a portrétem, přičemž jeho malířský výraz rovněž vychází z dynamického expresionistického pojetí. Minimální kresba, cákance, stékající barva. Spíše expresionisticky pojaté imprese z různých okamžiků a nálad. Zaujali mě jeho lustry – umná práce se světlem. Stejně tak mě bavil obraz Benzínka (vyfocený ho bohužel nemám). Černá noční krajina, které dávají obrysy neonové zářivky benzínové stanice a projíždějící auta. Minimálně naznačená perspektiva rafinovaně zavádí do hloubky obrazu. Výrazné dílo jsou i slavné Španělské schody v Římě, které jako jediné nestaví na černé barvě. Shnuto: Dílo Jakuba Špaňhela mi bylo do této výstavy skryto a jsem rád, že jsem jej mohl konečně shlédnout v uceleném souboru. Je to sice pořádná dávka deprese, ale velký výtvarný talent představuje jednoznačně.