Tolik lidí jsem na vernisáži už dlouho. Jsem nadšený, že současné umění lidi táhne. Ani mi ty davy tentokrát nevadily, protože dokreslovaly atmosféru živého jarmarku. Ten nás uvítal stylovým obchodem hned u pokladny, následovala procházka kolem jeleních zátaras, pak svítící ukřižovaný, ve velkých sálech obří lampy pro sebevrahy, nějaká stříbrná budka, bubnující tvor, chodící lyžáky, lux s vrtačkou a samozřejmě nejdůležitější část programu – – postava bijící hlavou o zeď. Z výstavy jsem neodcházel přemítající o nesmrtelnosti chrousta, ale s úsměvem a zážitkem z tržnice divných nápadů.

Obraz pro dnešní den je opět hyperrealistická malba od Jana Mikulky. Jeho precizně podané zátiší s jablky mě absolutně dostalo. Nejedná se jen o inspiraci současnými hyperrealisty (například Roberto Bernardi, Steve Mills, István Sándorfi a další). Jemná modelace světla vnáší do zátiší klid a evokuje odkaz na staré holandské mistry. Hravou dekorativnost obrazu narušují stará seschlá jablka, ovšem ve spojení s firmou Tesco jde o zajímavou narážku. Můžeme snad obraz interpretovat jako nespokojenost malíře s prodejem nekvalitních potravin v tomto řetězci? Nebo snad symbolizují plýtvání potravin tímto nadnárodním řetězcem? Tedy problematiku nadprodukce, kdy nabídka výrazně převyšuje poptávku a neprodané potraviny se vyhazují místo řádného zužitkování?

Jen připomínám, že se opět jedná o olejomalbu na plátně ve formátu 100 x 65 cm.

Obraz pro dnešní den je strhující portrét Jana Mikulky. Malíř se narodil roku 1980 v Praze a po několika představení na regionálních soutěžích a výstavách se rozhodl vydat do velkého světa. Národní portrétní galerie v Londýně každý rok pořádá jednu z nejprestižnějších soutěží na světě zaměřených na portréty, nazvanou BP Portrait Award. Jan Mikulka se tam rozhodl své dílo vystavit. A udělal dobře! V anketě návštěvníků soutěže o nejlepší dílo získal nejvíce hlasů. GRATULUJI!

Obraz pro dnešní den se jmenuje Ikebana mortis – finále a letos ho namaloval mladý umělec Jan Gemrot. Vedle toho, že se mi ohromě líbí jeho výtvarné zpracování, mě zaujal i tématicky. Hyperrealismus se protnul se surrealismem. Nepůsobí to křečovitě ani nemístně. Naopak z toho cítím myšlenku, aniž bych se seznámil s původním konceptem díla. To je, podle mě, jeden z hlavních atributů, který odlišuje dobrý obraz od „těch ostatních“. Dokázat vyjádřit jádro myšlenky jakýmsi mimotextovým i mimotexturovým sdělením.

Dílo jsem měl to štěstí vidět živě v Muzeu v Novém Strašecí a oproti ostatním vystaveným obrazům vynikal svou precizností a vnitřní silou. A to i ve srovnání s díly zaběhnutých umělců jako Jiří Načeradský nebo Jaroslav Róna.

V Galerii Václava Špály na Národní Třídě vystavuje malíř Petr Pastrňák. Hned jak jsem viděl jeho věci na netu, zalíbil se mi. Jednak je mi neskutečně sympatický, že pracuje s klasickym tématem – krajinou – a druhak se mi líbí jeho expresivní a výbušný rukopis. Využívá prvky akční malby, na první pohled působí obrazy abstraktně, ale zdání klame. Oheň je v krajině nezkrotný živel, navíc se silným symbolistickým podtextem. Využití ohně jako dynamickýho kompozičního prvku můžeme například sledovat už u Williama Turnera v jeho Požáru Parlamentu z roku 1835. Obrazy Petra Pastrňáka mají takovou hloubku, jakou v nich chcete objevovat. A to mě oslovuje.