Výstavu jsem ještě navštívit nestihl a doufám, že to vůbec půjde, respektive, že se situace s koronavirem brzy uklidní a opět vše otevřou. Nyní nezbývá než získávat informace v digitálním světě. Ke každému vystavenému obrazu najdete nyní na FB parádní popis.

Se svatými obrázky se jistě setkal každý, kdo si prohlížel osobní věci po svých předcích. Kdysi naprosto běžná součást každodenního života se během prvních desetiletí 20. století pozvolna vytratila a dnes jsou tyto drobné devoční grafiky vnímány zejména jako umělecká dílka a sběratelský artikl. Kurátor Muzea hlavního města Prahy, Jiří Lukas, se nesoustředil pouze na výtvarný charakter tématu, ale uchopil jej i jako dobový společenský fenomén.

Výstava je rozdělená do tří vzájemně se prolínajících okruhů. V první tématické linii jsou představena pražská poutní místa, která se od počátku 19. století těšila velké úctě věřících. Právě během oblíbených poutí, které byly pořádány v rámci svátečního dne patřičného světce, vznikala poptávka po suvenýru z prožité společenské události. A rozvoj grafických technik na přelomu 18. a 19. století mohl tuto poptávku plně uspokojit. Záhy se tisku svatých obrázků začala věnovat celá škála grafických dílen. Vybrané z nich, nebo lépe řečeno ty dohledatelné, představil kurátor ve druhé tématické linii. Přehledné představení jednotlivých dílen je opřeno o ukázky jejich tisků. Každá z dílen se vyznačovala osobitým uměleckým zpracováním, ale ve všech případech je patrný vývoj od produkce určené specifickému poutnímu místu či události po náboženská témata obecnějšího charakteru. Obliba svatých obrázků získávala na síle a záhy se staly součástí každodenní osobní zbožnosti. K té patřily i domácí oltáříky a relikviářové skříňky, které představují třetí linii. Základní okruhy ještě pro dokreslení atmosféry doplňují vybraná sakrální umělecká díla z pražských kostelů či paláců. Jako třešinka na dortu je nakonec ukázka typického středostavovského bytového interiéru z období 40. let 19. století. Hlubší poznání problematiky svatých obrázků shrnuje doprovodná publikace, která řeší i dobovou církevní cenzuru v případě ikonografie svatých obrázků.

Kouzlo svatých obrázků je velmi povedený projekt. Autoři výstavy mysleli i na správné osvětlení, respektive přítmí, takže je návštěvník hned od začátku vtažen do mysteria náboženského života první poloviny 19. století.

Zhruba před 2 lety připravilo vedení MuO novou expozici českého moderního umění, respektive českého umění 20. století. Konečně jsem měl příležitost si jí projít a byl jsem velmi spokojen. V mansardě jsou vystaveni zástupci české klasické moderny a výběr Olomouckého muzea je více než důstojnou reprezentací základních uměleckých etap. Velmi mě potěšila expozice poválečného umění, kterému je v podstatě věnován mnohem větší prostor. Vedle zaběhlých jmen jako Mikuláš Medek, Jan Kotík nebo z mladších autorů Otakar Slavík a František Ronovský, je zde i zajímavé abstraktně lyrické dílo Ludmily Padrtové, nedávno objevené umělkyně z 50. let. Nezbývá než doporučit k navštívení.

Při procházení Musovou výstavou jsem si opět položil dvě otázky, které mi v mysli jednou za čas vyplouvají už přes 10 let; zejména při setkání se současnou uměleckou tvorbou. Je opravdu nutné, aby byl každý umělec vynikající „výtvarný řemeslník“? Dělá umělce umělcem pouze vizionářský přístup – tedy pokud posune svou disciplínu zase o krok dál (po formální i obsahové stránce) nebo může předvést kvalitní výkon i ve stopě svých předchůdců? 

V mých očích je problematika Musovy Signatury zakletá v tom, že se kolem jeho tvorby vytvořilo fluidum výtvarné bomby. Hesla typu – „světově uznávaný tatér začal malovat obrazy a je to TO umění.“ mě asi moc namlsala. Čekal jsem, že to bude výjimečné, že to bude mít přesah – výtvarný i obsahový. Čekal jsem zkrátka příliš.

Bohužel jsem se dočkal lehkého zklamání, když jsem zjistil, že Musa jde cestou vyšlapanou dávno před ním. V črtách zvířat jsou jasně patrné vlivy pravěkého umění jeskynní nástěnných maleb. Při práci se znaky a symboly, v Mánesu vyhotovené jako nástropní malby pravěké jeskyně, ve vedlejší místnosti pak jako nástěnné, se zase vkrádá na mysl jména jako Antoni Tàpies či Jean-Michel Basquiat.

Sám Musa v rozhovorech říkal, že je mu se zvířaty dobře, tak je maluje. Práce se symbolem je zase výsostně tatérská disciplína, protože lidé chtějí mít na těle dílo, které na něco odkazuje. Takže je dost možná celá moje úvaha a očekávání o Musově tvorbě mimo Musu a on prostě dělá jen to, co ho baví a jak ho to baví. Když to vezmu kolem a kolem, je to vlastně nejzdravější přístup k jakékoliv tvorbě.