Kostel sv. Kříže v Praze Na příkopě

Všem na očích, přesto trochu zapomenutý. Oproti pompézním vrcholně a pozdně barokním pražským kostelům je interiér nezvykle střídmý, vlastně by se dalo říct tichý. Uvažování (post)moderního člověka je to mnohem bližší. Soustřední vyžaduje klid, myšlenka potřebuje být nerozptýlená. Chci říct, že doba je těkavá a kostel je vhodným útočištěm. Místem, kde lze opět načerpat vnitřní energii. Třeba i jen na 5 minut někam cestou. A nezáleží ani na tom, jestli opravdu věříte v Ježíše Krista či nikoliv. Stačí jen vnímat prostor a světlo.

Kostel sv. Kříže je snad jediná ryze neoklasicistní sakrální stavba v Praze. Projektoval ji v letech 1816-1824 pražský architekt Jiří Fisher.

Kostel sv. Haštala

Minulý týden jsme byli ve vynikajícím kostele sv. Havla . V kapli Kalvárie jsou takřka ikonická díla českého baroka od výjimečného sochaře Ferdinanda Maxmiliana Brokoffa. Nevěděl jsem, že v severním dvoulodí sv. Haštala je rovněž skupina skulptur od téhož autora. Kromě Kalvárie je skupina rozšířena o čtyři motivy z Pašijí. Díla pochází z roku 1716, kdy si je objednal staroměstský radní Jan Pavel Petsch. Jedná se tedy o starší práce než u sv. Havla, které vznikly před rokem 1723. Zážitek z navštívení sv. Haštala byl o to silnější, že kostel je běžně veřejnosti uzavřen a mše svaté jsou jen první a poslední neděli v měsíci od 11:00.

Kostel sv. Haštala je výjimečný už jen svým patrociniem. Na našem území další takové nenajdeme a i v sousedním Německu je poskrovnu. Sv. Haštal patří ke starokřesťanským mučedníkům. Dle tradice býval správcem paláce císaře Diokleciána, ovšem jako (skrytý) horlivý křesťan pomáhal svým bratřím a sestrám v Kristu. Když se to císař, jinak krutý pronásledovatel křesťanů, dozvěděl, nechal jej pochopitelně umučit. Nicméně svatohaštalský kult u nás v podstatě neexistuje a je i záhadou, jak se ostatky dostaly do Prahy. Jedna z verzí starší literatury vypráví o tom, že založení kostela podnikl Řád německých rytířů. Zda-li je to pravda nebo ne, už dnes nelze nijak ověřit, ale vzhledem k tomu, že byl sv. Haštal již ve 12. století uctíván v sousedním Bavorsku, je velmi pravděpodobné, že vliv pochází právě odtud.

Na vývoji stavby sv. Haštala lze ilustrativně ukázat, jak Prahou kráčely dějiny. Kdy přesně byl kostel záložen nevíme, prvně je totiž zmíněn až v listině krále Václava I. z roku 1234, kdy byl poblíž kostela sv. Haštala založen klášter sv. Františka. Kostel sv. Haštala pravděpodobně od svého založení sloužil jako špitální či farní, jelikož archeologický výzkum v jeho okolí odhalil hřbitov. Jeho přesnou románskou podobu bohužel neznáme; na základě průzkumu lze pouze konstatovat, že se jednalo o trojlodní románskou baziliku. Dobu jeho vzniku lze rámcově zařadit na přelom 12. a 13. století.

S gotickou přestavbou se započalo na počátku druhé třetiny 14. století. A plně dokončen byl snad na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let 14. století. Jak bylo ve středověku obvyklé, přestavba probíhala v několika etapách, aby funkce kostela byla zachována. Dle původní plánu měl být gotický kostel s největší pravděpodobností jednoduchá trojlodní bazilika s polygonálním kněžištěm. Práce započaly nejprve na jižní boční lodi, posléze se přistoupilo ke stavbě lodi hlavní a kněžiště. V jižní lodi se krásně dochovala gotická křížová klenba a z tvaru klenebních žeber lze vyčíst, že umělecké vlivy pochází od stavební huti augustiniánského kláštera v Roudnici nad Labem. Prostá valená klenba s lunetovými výsečemi v hlavní lodi a presbytáři je z konce 17. století, jelikož původní gotická spadla během požáru v roce 1689. Nakonec se postavila loď severní, kde ovšem došlo ke změně původního plánu. Severní boční loď byla totiž nakonec rozšířena na dvoulodí. Je velké štěstí, že právě dvoulodní prostor severní boční lodi se dochoval v původním stavu. Prostor vznikl pravděpodobně v sedmdesátých letech 14. století a již přináší tvarosloví krásného slohu, který se plně rozvinul v posledních dvou desetiletích 14. století. Jedná se tedy o poměrně progresivní stavbu. Křížová klenba dvoulodí je navíc svedena do trojice sloupových pilířů, což byl rovněž neotřelý stavební prvek. Vlivy v tomto případě odkazují na aušpurský dóm, kde ve třicátých letech 14. století došlo ke gotické přestavbě. Zde se právě uplatnily sloupy jako pilíře mezilodních arkád. Dalším pokrokovým prvkem u sv. Haštala je pak přímé vyrůstání klenebních žeber ze sloupu – tedy vynechání hlavice. Typicky pozdně gotický architektonický prvkem má samozřejmě širší teologicko-filosofické vysvětlení. Ve zkratce měl tento prvek symbolizovat větve, které rovněž vyrůstají rovnou z kmene stromu. Hlubší symbolika této iluze, stejně tak jako pozdně gotický naturalismus, už ale patří jinému tématu. Znalci gotické architektury se rovněž shodují nad mistrnou kamenickou prací klenby. Oceňují ostrost a přesnost linií, světelnou působivost prostoru ve ztížených světelných podmínkách severní strany a díky sloupům u odlehčení váhy celého prostoru.

Pozoruhodný osud mají také gotické nástěnné malby, které se dnes částečně dochovaly v sakrastii. Jejich moderní historie je poměrně smutná. Odhaleny byly pod vrstvou mladších omítek již roku 1929, ovšem k řádné konzervaci se přistoupilo až roku 2009. Celých 80 let se bez zájmu odborníků ničily – vzduch a vlhko – přitom již v šedesátých letech doporučoval stavebně-historický průzkum alespoň jejich zabílení. Výsledkem tedy je, že z nich dnes není skoro nic poznat. Ovšem naštěstí roku 1945 dvojice studentů VŠUP, František Skála st. a Václav Havlík, udělala planografické studie tehdy ještě viditelných maleb. Tyto studie byly rovněž nalezeny teprve nedávno. O malbách se tedy prakticky nic nevědělo a proto jim literatura věnovaná kostelu nevěnuje skoro žádnou pozornost. Teprve roku 2010 vyšel důležitý článek Petra Skalického, který na základě objevených planografických studií dokázal částečně rekonstruovat ikonografii maleb. Na základě tohoto výzkumu lze dnes připustit, že v pramenech k roku 1375 zmiňovaná kaple Všech svatých byla v místě dnešní sakristie.

Kostel sv. Haštala si naštěstí neprošel důslednou barokizací. Po velkém požáru byl jen opraven, aby mohl dál sloužit své funkci. Přesto právě barokní valená klenba i pilastry s korintskými hlavicemi na bočních stěnách hlavní lodi zanechávají jasný otisk své doby. Na konci 19. století byl pak jen upraven interiér. To se samozřejmě podepsalo na novorenesanční podobě hlavního oltáře. V kostele jsou tedy zachyceny učebnicové příklady jednotlivých uměleckých slohů a stylů. Zajímavý eklektický mix způsobený tak nějak samovolně. Svou stopu zanechala v prostoru i doba současná a to v podobě moderního oltáře, na kterém předchozí papež Benedikt XVI. před pár lety sloužil mši ve Staré Boleslavi. Navštívení kostela mohu vřele doporučit.

Tismice

V malé obci Tismice u Českého Brodu se nachází nádherně zachovalá románská bazilika Nanebevzetí Panny Marie. V raném středověku zde bylo slovanské hradiště a později knížecí, respektive královský, přemyslovský dvorec. Během třetí čtvrtiny 12. století byla postavena bazilika, ale již na konci 13. století byly Tismice v držení zemanského rodu. Z majetkových převodů je důležité, že roku 1512 byly Tismice prodány královskému městu Český Brod a roku 1623 přešly do vlastnictví Karla z Lichtenštejna, který je koupil od královské komory jako konfiskát. Zásadní měrou se do raně novověkých dějin kostela zapsala šlechtična Marie Terezie Felicita, která chovala vřelou úctu k tismické Madoně a tím pádem podporovala i kostel. Naštěstí se rozhodla zachovat stavbu v původním stavu. Pouze interiér byl nově vymalován, včetně nástropních maleb a kostel byl nově zastřešen.

Díky klasickému baroknímu zastřešení získalo dvouvěžové románské průčelí baziliky charakteristickou podobu. Patrně nejcennějším stavebním prvkem jsou ovšem původní románské obloučkové vlysy, které na východě zakončují všechny tři apsidy. Je obrovské štěstí, že se vévodkyně Marie Terezie rozhodla neomítnout stavbu i z venku. Velmi zajímavým architektonickým prvkem je i pozdně gotický vstupní portál do jižní boční lodi, nad nímž je vložen tesaný erb zemana Jana Vrbíka z Tismic. Vznikl někdy před rokem 1512. Důležité je, že zůstal dispozičně zachován interiér. Hlavní loď je od vedlejších odělena pěti arkádami, které nese, v Českých zemích zcela unikátní, systém pilastr-sloup-pilíř-sloup-pilastr. Při opravě a zkoumání kostela se rovněž ve vítězném oblouku odkryly pozůstatky románských nástěnných maleb.

Smutný osud stihl legendami opředenou tismickou Madonu. Po roce 1989 byla navrácena do kostela, ale již roku 1991 byla odcizena a na jejím místě je dnes její kopie. Originál pocházel z doby kolem roku 1400.

Tismická bazilika není příliš velká stavba, okouzlí ovšem svou slohovou čistotou. Všechny pozdější stavební úpravy totiž vždy řešily jen dílčí problémy či se omezily na konkrétní prvky, aniž by měly snahu zásadně měnit dispozici kostela. Patrně je to dáno tím, že Tismice již v mladším středověku ztratily své dřívější výlučné postavení a postupně se stávaly provinční oblastí. V baroku pak měla na kostel vliv osvícená šlechtična, která si patrně velmi dobře uvědomovala vzácnost staré baziliky, proto se rozhodla podniknout jen nejnutnější opravy. Výjimečnost tismické baziliky a Madony akcentovaly i lidové poutě, které čítali až na 800 účastníků.

Tismická bazilika se mi zdála příliš malá, ovšem když jsem si uvědomil, že to velmi pravděpodobně byla na přelomu 12. a 13. století jediná kamenná stavba v okolí, přičemž běžný zemědělec žil tehdy v zemljance, musel se tehdejší věřící v kostele skutečně cítit jako v jiném světě. Ale to se vlastně v prostoru starém 800 let cítí i současník.