Dokumentární video k new yorské výstavě Gerharda Richtera, do které vpadl koronavirus. Další info: https://www.metmuseum.org/exhibitions/listings/2020/gerhard-richter-painting-after-all

Při procházení Musovou výstavou jsem si opět položil dvě otázky, které mi v mysli jednou za čas vyplouvají už přes 10 let; zejména při setkání se současnou uměleckou tvorbou. Je opravdu nutné, aby byl každý umělec vynikající „výtvarný řemeslník“? Dělá umělce umělcem pouze vizionářský přístup – tedy pokud posune svou disciplínu zase o krok dál (po formální i obsahové stránce) nebo může předvést kvalitní výkon i ve stopě svých předchůdců? 

V mých očích je problematika Musovy Signatury zakletá v tom, že se kolem jeho tvorby vytvořilo fluidum výtvarné bomby. Hesla typu – „světově uznávaný tatér začal malovat obrazy a je to TO umění.“ mě asi moc namlsala. Čekal jsem, že to bude výjimečné, že to bude mít přesah – výtvarný i obsahový. Čekal jsem zkrátka příliš.

Bohužel jsem se dočkal lehkého zklamání, když jsem zjistil, že Musa jde cestou vyšlapanou dávno před ním. V črtách zvířat jsou jasně patrné vlivy pravěkého umění jeskynní nástěnných maleb. Při práci se znaky a symboly, v Mánesu vyhotovené jako nástropní malby pravěké jeskyně, ve vedlejší místnosti pak jako nástěnné, se zase vkrádá na mysl jména jako Antoni Tàpies či Jean-Michel Basquiat.

Sám Musa v rozhovorech říkal, že je mu se zvířaty dobře, tak je maluje. Práce se symbolem je zase výsostně tatérská disciplína, protože lidé chtějí mít na těle dílo, které na něco odkazuje. Takže je dost možná celá moje úvaha a očekávání o Musově tvorbě mimo Musu a on prostě dělá jen to, co ho baví a jak ho to baví. Když to vezmu kolem a kolem, je to vlastně nejzdravější přístup k jakékoliv tvorbě.

O vernisáž byl takový zájem, že jsme čekání na první prohlídku výstavy vzdali. Tušil jsem, že na Skálovu tvorbu bude potřeba klid a odstup. A udělali jsme dobře. Skálův imaginativní svět mě neskutečně baví. Ta hravost, ta fantazie! Jsem nadšen.

Malostranské náměstí prošlo před několika měsíci zásadní změnou. Ve spodní části bylo zrušeno placené parkoviště. Jedná se o kontroverzní krok pražského magistrátu, jelikož město nenabídlo žijícím a pracujícím obyvatelům v této oblasti žádnou alternativu. Prostě autem nejezděte. Ale co když musíte? A co když na Malé Straně podnikáte a automobilová doprava (vaše nebo vašich klientů) je jedním ze základních pilířů vaší činnosti? Absence parkovacích míst totiž logicky ústí v přehlcení míst, která zbyla. Patrně by vám doporučili, ať změníte adresu svého působení, když vám to vadí. Není totiž důležité, aby bylo Malostranské náměstí hospodářsky funkční, nýbrž aby bylo krásné.

To jen na úvod k praktické problematice, do které se momentálně Malostranské náměstí žene.  Vítězný ideový návrh na budoucí úpravu náměstí totiž počítá se zásadním omezením¹⁾oficiálně je používán termín „zklidněním“ dopravy v oblasti. Bude-li úprava navazovat na dokončený vnější i vnitřní okruh Prahy včetně zřízení P+R parkovišť na důležitých uzlech MHD, pak nelze vůbec nic namítat. Ba naopak. Nejsem si ale jistý, že nad tím někdo z odpovědných osob takto přemýšlí. A pokud ano, je mu jasné, jak náročné a zdlouhavé toto vše bude. Jenže to je právě otázka koncepce rozvoje, která městu chybí.

Krásný prázdný prostor dolní části Malostranského náměstí, které historicky sloužilo k jarmarkům i různým slavnostem, je nyní obohaceno dočasným sochařským projektem. Jedná se o Procesuální instalaci autorů Artura Magrota, Martina Chlandy a Jakub Rajnocha. Jejich samovolně mizející dílo v jedné rovině odkazuje k těkavosti vkusu i myšlenek v průběhu diskuzí o podobě prostoru náměstí, ve druhé poukazuje na proměny náměstí v průběhu věků, protože tu teď je, ale za chvíli nebude. Roztaje, přemění se ve vodu, která se nakonec vypaří a zbude jen vybledlá fotografie. Dílo se tak symbolicky stává součástí dneška i minulosti a přesně v tomto místě dává smysl.

Nakonec buďme rádi, že kurátorka alespoň těžkopádným filozofujícím jazykem vysvětlila o co jde, protože na druhou stranu naprosto rozumím tomu, že si drtivá většina kolemjdoucích u čtyřtunového ledového masivu pomyslí, že to je pěkná blbost. Ale to už je úkol umělce, pracovat s jevy, které tu jsou, ale nemusí být hned a všemi viděny. V tom se dobře promyšlené konceptuální dílo ničím neliší od ostatního umění.