O vernisáž byl takový zájem, že jsme čekání na první prohlídku výstavy vzdali. Tušil jsem, že na Skálovu tvorbu bude potřeba klid a odstup. A udělali jsme dobře. Skálův imaginativní svět mě neskutečně baví. Ta hravost, ta fantazie! Jsem nadšen.
Osobně mě grafika nikdy neoslovovala. Jednak vím, jak citlivý materiál je papír pro dlouhodobé skladování, druhak mě vždycky odrazovaly náklady jednotlivých tisků. V případě kresby, akvarelu nebo olejomalby máte vždycky jen jeden originál. V případě tisku jich je třeba 100, 200 nebo i 1000.
Přesto chápu, proč je grafika velmi ceněný umělecký obor. Výstava ve Veletržním paláci navíc představuje poměrně exotickou, totiž severoamerickou, grafiku napříč posledními třemi staletími.
Z výše uvedených důvodů jsem vlastně „uměleckou“ kvalitu děl moc neprožíval, ale spíš zaujala koncepční linie odhalující, jak se proměňoval vztah umělce k námětu. Z počátku se jednalo o dokumentární práce z nového světa, z divokého a nespoutaného kontinentu. Byla v tom romantika pro všechny – dobrodruhy, přírodovědce i zemědělce toužící po kusu vlastní půdy. Postupem času, jak obyvatelé Spojených států přírodu poznali a postupně ovládli, se témata začala socializovat. Po roce 1900 už v díle dominuje výhradně člověk, respektive společnost, což trvá do současnosti.
Tato výstava představuje poměrně hezký exkurz do vývoje severoamerického umění, respektive vztah umělců k umění. A to je, v obecném porovnání s intelektuálněji pojatým malířstvím, velká přednost grafiky. To její balancování na hraně svobodného a užitého umění.
Odkaz na stránky NG: http://www.ngprague.cz/exposition-detail/tri-stoleti-americke-grafiky-z-national-gallery-of-art/
Jak se píše v úvodním textu výstavy: „Symbolismus byl v českém prostředí prvním uměleckým směrem, jenž proklamativně vystupoval jako součást širšího evropského uměleckého proudu. Jeho zásluhou pak v následujících desetiletích patřilo české umění přirozeně k evropské kultuře. Díky uměleckým i osobním kontaktům, které generace 90. let navázala s mnoha umělci v zahraničí, mohly ty následující zcela samozřejmě vstupovat do mezinárodního kontextu. Stačí připomenout pozdější úzké kontakty s německým, zejména mnichovským expresionismem, těsné umělecké i lidské vazby s pařížskými kubisty, po první světové válce pak propojení s mezinárodním hnutím surrealismu.“
Vskutku se jedná o jedno z vynikajících období českých dějin umění. Navíc osobnosti jako Max Švabinský či Jan Preisler ovlivnili prostřednictvím výuky na AVU následující generace českých výtvarníků.
Velkým přínosem výstavy Tajemné dálky je uchopení symbolismu jako nadžánrového hnutí, které osciluje mezi akademicky precizní malbou (Gabriel Max, Emanuel Krescenc Liška) až po počátky moderní avantgardy (Emil Filla, Bohumil Kubišta či Jan Zrzavý). Vedle sebe tak můžeme shlédnout ryze secesní, pastelově laděné „smutné“ obrazy, i „divoké“ expresivní či klasickou formu bourající kubistické kompozice. Osobně tyto mezižánrové koncepce vítám, jelikož se ptají po obsahu děl, které spolu najednou souvisejí své formě navzdory a navíc z nich vyplývá, že umění je tekoucí řeka, kde jednotlivé styly žijí vedle sebe a jejich škatulkování je až pozdější reflexe teoretiků (byť stylové řazení stále počítám za kvalitní metodu třídění a chápání vývoje umění).
Častým nešvarem výstav pořádaných Národní galerií je jejich nasvícení. I v tomto případě tomu není jinak. Nízká hladina osvětlení nižší teploty sice dodala výstavě mystickou symbolistní intimitu, ale vedlejším efektem je utopení barevně zajímavých děl. Rozprostřené měkké světlo denní teploty by nakonec obrazům slušelo mnohem lépe a věřím, že by se mohl zachovat i intimní ráz expozice. Zkrátka vyměnit neúsporné a ošklivé halogenové lampy za nějakou rozumnější alternativu. Výstavu z hlediska obsahu i koncepce hodnotím kladně, jen bych uvítal čtivější a trochu edukativnější texty jednotlivých částí, aby se v tom snadno vyznal i neznalý návštěvník.
Závěrem pár fotografií vybraných děl.
Kurátoři Národní galerie připravili dlouhodobou výstavu věnující se rakouskému a německému malířství 2. pol 19. století. Jedná se o komorní soubor přibližně dvaceti špičkových děl ze sbírky NG.
Výstava nepodává žádný ucelený přehled o této etapě umělecké tvorby, ale na několika výrazných dílech představuje kvalitu tehdejší produkce. Duchem doby byla precizní akademická malba, která na jedné straně završila vývoj evropské malby od dob Giotta, na druhé pak otevřela vnímání malířství moderním okem. Je zde totiž patrná již silná touha po zachycení „obyčejné“ reality nebo naopak naprosto realistické zobrazení historického okamžiku, i když se vlastně stále jedná o ateliérovou stylizaci. Pominout nelze ani první díla se silnou sociální tématikou.
Překvapilo mě, jak kvalitní díla z tohoto období chová NG ve svých sbírkách. Už delší dobu se po kavárnách šušká, že NG má v depozitu spoustu skvělých obrazů, proto podobné, byť komorní, výstavy vřele vítám.
Ludvík Kuba bezesporu patří k nejzajímavějším českým malířům generace impresionistů. Narodil se roku 1863 a dožil se úctyhodného věku devadesáti tří let, přičemž plně tvořil až do své smrti. Právě díky obsáhlému Kubovu dílu, které se v hojné míře objevuje i na domácím trhu s uměním, je pozoruhodné, o jak komorní výstavu se nakonec jedná. Přitom poslední souborná výstava malířova díla proběhla před dlouhými čtyřiceti šesti lety!
Dílo Ludvíky Kuby je představeno v sedmi tématických blocích. Zvláštní akcent je věnován jeho raným dílům, zejména studiím na Mnichovské akademii. Pravdou je, že malby z tohoto období patří k nejsilnějším na výstavě. Ve většině se navíc jedná o obrazy ze soukromých sbírek, které běžně k vidění nejsou. Ačkoliv Kuba nebyl géniem, který určoval evropský umělecký vývoj, dokázal kolem roku 1900 osobitě reagovat na tehdejší impresionistické a secesní vlivy. Po založení rodiny, opuštění Mnichova a přestěhování do Vídně se však malířova paleta rozjasnila a přiblížila se francouzskému cítění. I přes dílčí neúspěchy své volné tvorby, v nouzi přijímal zakázky na portréty, prožíval malíř šťastné životní období. Zářivé barvy, těkavý letní vzduch nebo jemně modelované portréty z rodinného prostředí. Z Kubových pomnichovských obrazů sálá pohoda a optimismus, nabíjejí energií. Roku 1911 se pak s rodinou vrátil zpět do Prahy. Po první světové válce se malíř pustil do dokončení sbírky slovanských písní a mezi lety 1922-29 procestoval většinu slovanských zemí. Kurátorka Veronika Hulíková z tohoto období představila vynikající portréty žen v dobových lidových krojích. Kuba se zde projevil jako zkušený a naprosto jistý figuralista; zejména v díle Velký smutek. Malba je barevně naprosto minimalizována a do značné míry je tlumená i impresionistická manýra. Díky prostému pozadí a šatu je veškerá pozornost diváka směřována k němému výrazu ženy. Ačkoliv nemá žádný vyloženě expresivní výraz, z jejích očí sálá naprosto mrazivá nálada. Toto dokonalé a empatické zachycení pocitů portrétované osoby činí z obrazu jeden z nejsilnějších na výstavě vůbec. Za pozornost rovněž stojí rozšafné malířovy autoportréty či osvěžující krajinomalby z třicátých a čtyřicátých let 20. století, kdy již malíř uvolnil tah štětcem a více se tím přiblížil modernímu podání.
Ludvík Kuba se ve svém díle nikdy nedotkl avantgardních směrů prosazujících se napříč Evropou po roce 1900 a zůstal věrný impresionistickým východiskům. Čím byl starší, tím více prohluboval a dynamizoval svůj vytříbený malířský rukopis. Ve třicátých letech se navíc dočkal i obecného uznání, díky velké retrospektivní výstavě. Ludvík Kuba pak tvořil ještě s elánem a uměleckou silou dalších 20 let. Na sklonku života byl vyhlášen národním umělcem a jeho dílo bylo dáváno za vzor „modernímu“ malířství socialistického realismu. Tato skvrna, za kterou sám malíř ani nemohl, částečně ovlivnila i letité přehlížení Kubova díla. Naštěstí tu nejsou jen umělečtí teoretikové, ale i sběratelé, kteří od díla očekávají „něco jiného“. Bez jejich přispění by současná skromná výstava ani nemohla vzniknout. I přes všechny nedostatky, díky za ní!
