via FB Národní galerie: Uplynulo 120 let od doby, kdy Antonín Hudeček namaloval obraz Večerní ticho 
― Ve 2. polovině 90. let 19. století se Antonín Hudeček připojil ke skupině žáků krajinářského ateliéru Julia Mařáka z pražské Akademie, kteří jezdili v letních měsících malovat do plenéru do vesnice Okoř nedaleko Prahy. Ve společnosti Antonína Slavíčka či Otakara Lebedy zde vytvořil řadu pláten, které patří ke klíčovým dílům přelomu 19. a 20. století. Jedním z nich je i Večerním ticho, ve kterém Hudeček dosáhl vyrovnaného spojení krajiny a figury. Divák je do plátna vtahován postavou mladé ženy a současně s ní prožívá náladu letního podvečera i pocit určité melancholie.
― Antonín Hudeček, Večerní ticho, 1900 | 

Zdá se, že symbolistickému umění se v České republice daří. Letos je to již třetí výstava, která se k tématu váže. Po retrospektivních Tajemných dálkách (Symbolismus v Českých zemích), souborné výstavě Umělci a proroci, připravil tentokrát tým GHMP pod vedením kurátorky Hany Larvové monografickou výstavu belgického symbolistického malíře Jeana Delville (1867 – 1953). Umělec byl po své smrti veřejnosti dlouho neznámý a aktuální pražská výstava je vůbec první (!) mimo Belgii.

Jean Delville byl teozof hloubající o stavu lidské duše, o společnosti, o vztahu mezi člověkem a Bohem. Své vrcholné dílo zasvětil spekulativní duchovní tématice. Díky své niternosti jej první i druhá světová válka hluboce zasáhly. Nutno říct, že díla inspirovaná tímto pohnutým obdobím 20. století patří na pražské výstavě k nejsilnějším – Matky z roku 1919 nebo Pohroma / Síla z roku 1940 strhnou snad vším.

I výše zmíněné teozofické neválečné období má v sobě něco, čemu rozumím. Rovina jeho témat je mi blízká, protože se nejedná o nesrozumitelný, ve své podstatě teistický, okultismus, ale o poměrně racionální a svým způsobem společensko-teologické otázky. Mezi nejsilnější díla z tohoto okruhu patří Člověk-Bůh (1900) a dech beroucí monumentální malba Člověk zavrhuje náboženství (1931).

Výstava je primárně koncipovaná jako monografické představení tvorby pozoruhodného Belgičana. Zejména z raných děl je naprosto jasné, jak kvalitní kreslíř a malíř Jean Delville byl. Bravurně zvládal figurální kresbu, ve které se často zaměřoval na sociálně slabší, velmi kvalitní jsou i jeho ponuré krajinomalby z konce 19. století. Hana Larvová koncepci obohatila o vybraná díla českých autorů, které jsou vždy instalovány jako srovnání české dobové i žánrové produkce. Vedle sociálních témat Delvillea můžeme shlédnout fantastické kresby Jakuba Schikanedera, vedle symbolistních krajinomaleb jsou rané krajiny Františka Kupky a Františka Kavána. Velmi mě potěšilo i umístění díla Večerní mlha méně známého symbolisty Jaroslava Špillara. Tento výběr zdůrazňuje fakt, že české umění mělo již na konci 19. století svůj standard srovnatelný se západoevropskými výtvarníky.

Pokaždé jsem nadšen, když se u nás představí ucelené dílo jednoho z evropských umělců, jelikož na těchto drobných vzorcích můžeme vidět, kam ve skutečnosti sahají kořeny naší kultury. Vřele doporučuji!

Jak se píše v úvodním textu výstavy: „Symbolismus byl v českém prostředí prvním uměleckým směrem, jenž proklamativně vystupoval jako součást širšího evropského uměleckého proudu. Jeho zásluhou pak v následujících desetiletích patřilo české umění přirozeně k evropské kultuře. Díky uměleckým i osobním kontaktům, které generace 90. let navázala s mnoha umělci v zahraničí, mohly ty následující zcela samozřejmě vstupovat do mezinárodního kontextu. Stačí připomenout pozdější úzké kontakty s německým, zejména mnichovským expresionismem, těsné umělecké i lidské vazby s pařížskými kubisty, po první světové válce pak propojení s mezinárodním hnutím surrealismu.“

Vskutku se jedná o jedno z vynikajících období českých dějin umění. Navíc osobnosti jako Max Švabinský či Jan Preisler ovlivnili prostřednictvím výuky na AVU následující generace českých výtvarníků.

Velkým přínosem výstavy Tajemné dálky je uchopení symbolismu jako nadžánrového hnutí, které osciluje mezi akademicky precizní malbou (Gabriel Max, Emanuel Krescenc Liška) až po počátky moderní avantgardy (Emil Filla, Bohumil Kubišta či Jan Zrzavý). Vedle sebe tak můžeme shlédnout ryze secesní, pastelově laděné „smutné“ obrazy, i „divoké“ expresivní či klasickou formu bourající kubistické kompozice. Osobně tyto mezižánrové koncepce vítám, jelikož se ptají po obsahu děl, které spolu najednou souvisejí své formě navzdory a navíc z nich vyplývá, že umění je tekoucí řeka, kde jednotlivé styly žijí vedle sebe a jejich škatulkování je až pozdější reflexe teoretiků (byť stylové řazení stále počítám za kvalitní metodu třídění a chápání vývoje umění).

Častým nešvarem výstav pořádaných Národní galerií je jejich nasvícení. I v tomto případě tomu není jinak. Nízká hladina osvětlení nižší teploty sice dodala výstavě mystickou symbolistní intimitu, ale vedlejším efektem je utopení barevně zajímavých děl. Rozprostřené měkké světlo denní teploty by nakonec obrazům slušelo mnohem lépe a věřím, že by se mohl zachovat i intimní ráz expozice. Zkrátka vyměnit neúsporné a ošklivé halogenové lampy za nějakou rozumnější alternativu. Výstavu z hlediska obsahu i koncepce hodnotím kladně, jen bych uvítal čtivější a trochu edukativnější texty jednotlivých částí, aby se v tom snadno vyznal i neznalý návštěvník.

Závěrem pár fotografií vybraných děl.