Pražský fantastický realismus 1960 – 1967, Colloredo-Mansfeldský palác (GHMP, 2016)

Galerie Hlavního města Prahy je dlouhodobě progresivní instituce, která programově podporuje hledání a propagaci veřejnosti méně známých umělců a uměleckých směrů. Je to sympatická činnost, kterou můžou ostatní státní galerie jen závidět.

Jeden z vynikajících počinů je i shromáždění a představení díla tří pražských, v šedesátých letech mladých, umělců, kteří ve volné skupině vytvořili nebývale kvalitní a kompaktní dílo. Vlastně se ani nedivím, že nakonec dva, Mikuláš Rachlík a Jan Jedlička, po roce 1968 emigrovali. Opět se tu ale potvrdilo, jak plodná 60. léta v Československu byla.

Květa Pacovská: Maximum Contrast (GHMP, 2015)

Květa Pacovská je především fenomenální ilustrátorka, která se během druhé poloviny 20. století prosadila v zahraničí. Současná pražská výstava se jí však snaží představit jako výtvarnici tzv. volné tvorby. Výběr většiny děl je ucelený a pochází z cyklu Půdorysů z období poloviny 90. let 20. století. Nejobsáhlejší téma pak doplňují díla z cyklů o zaznamenávání nebo hledání prostoru. To vše samozřejmě v čistě minimalistické rovině. Ve vztahu k mapování prostoru zanechal v jejím díle velmi výrazný otisk především manžel, výtvarník, Milan Grygar. Já mám vlastně tenhle druh abstraktního expresionismu i koncepčního (nebo konceptuálního?) minimalismu s přesahy konstruktivismu  rád, ale v případě této výstavy jsem se výstavní síní spíš toulal, než prožíval. Vybraná díla Květy Pacovské jsou krásná a musím říct, že mi přijdou i zajímavější než Antifony jejího chotě z loňské výstavy, ale nějak nejsem schopen v nich nebo za nimi objevit to, co by mě překvapilo a naplnilo.

Výstava je ještě doplněná o pár sochařských děl a můžeme vidět i heslo o nekonečnosti kruhu, který reprezentuje výsek spirály (?!).

Osobně si myslím, že na této výstavě je vidět, že ačkoliv je Květa Pacovská bezesporu skvělá malířka, nápady na volnou tvorbu už spíš levitují ve vzduchoprázdnu. To neustálé hledání prostoru v obrazu, kde žádný prostor není, mě už vlastně přestává bavit. Můj pocit může být pochopitelně umocněn i tím, že kurátoři vybrali nepříliš pestrou ukázku z jejího díla. Může to být i tím, že ten prostor, který už nikdo nechce malovat, pořád někdo hledá. Může to být i tím, že jsem se blbě vyspal. Přesto všechno ale stále hledám odpověď na základní kurátorskou otázku: Proč maximum contrast?

Jean Delville – Dům U Kamenného zvonu, květen – srpen 2015

Zdá se, že symbolistickému umění se v České republice daří. Letos je to již třetí výstava, která se k tématu váže. Po retrospektivních Tajemných dálkách (Symbolismus v Českých zemích), souborné výstavě Umělci a proroci, připravil tentokrát tým GHMP pod vedením kurátorky Hany Larvové monografickou výstavu belgického symbolistického malíře Jeana Delville (1867 – 1953). Umělec byl po své smrti veřejnosti dlouho neznámý a aktuální pražská výstava je vůbec první (!) mimo Belgii.

Jean Delville byl teozof hloubající o stavu lidské duše, o společnosti, o vztahu mezi člověkem a Bohem. Své vrcholné dílo zasvětil spekulativní duchovní tématice. Díky své niternosti jej první i druhá světová válka hluboce zasáhly. Nutno říct, že díla inspirovaná tímto pohnutým obdobím 20. století patří na pražské výstavě k nejsilnějším – Matky z roku 1919 nebo Pohroma / Síla z roku 1940 strhnou snad vším.

I výše zmíněné teozofické neválečné období má v sobě něco, čemu rozumím. Rovina jeho témat je mi blízká, protože se nejedná o nesrozumitelný, ve své podstatě teistický, okultismus, ale o poměrně racionální a svým způsobem společensko-teologické otázky. Mezi nejsilnější díla z tohoto okruhu patří Člověk-Bůh (1900) a dech beroucí monumentální malba Člověk zavrhuje náboženství (1931).

Výstava je primárně koncipovaná jako monografické představení tvorby pozoruhodného Belgičana. Zejména z raných děl je naprosto jasné, jak kvalitní kreslíř a malíř Jean Delville byl. Bravurně zvládal figurální kresbu, ve které se často zaměřoval na sociálně slabší, velmi kvalitní jsou i jeho ponuré krajinomalby z konce 19. století. Hana Larvová koncepci obohatila o vybraná díla českých autorů, které jsou vždy instalovány jako srovnání české dobové i žánrové produkce. Vedle sociálních témat Delvillea můžeme shlédnout fantastické kresby Jakuba Schikanedera, vedle symbolistních krajinomaleb jsou rané krajiny Františka Kupky a Františka Kavána. Velmi mě potěšilo i umístění díla Večerní mlha méně známého symbolisty Jaroslava Špillara. Tento výběr zdůrazňuje fakt, že české umění mělo již na konci 19. století svůj standard srovnatelný se západoevropskými výtvarníky.

Pokaždé jsem nadšen, když se u nás představí ucelené dílo jednoho z evropských umělců, jelikož na těchto drobných vzorcích můžeme vidět, kam ve skutečnosti sahají kořeny naší kultury. Vřele doporučuji!

Václav Cígler – Tady a teď, Trojský zámek, květen – listopad 2015

S Václavem Cíglerem sdílím lásku ke světlu a sklu.

IMG_1332

Instalace v objektu barokního zámku mi nejdříve přišla trochu nekompaktní. Trvalo mi delší dobu, než jsem se nad to povznesl a začal dílo vnímat samostatně. Nejedná se o žádné popisné objekty, ale kolikrát spíše o hru s okolím. Se světlem a odrazem.

Nejvíc se mi líbila světelná kostka v kapli Trojského zámku. Ta se v časovém intervalu zhasínala a rozsvěcela, takže kaple byla jednou ve tmě, pak zase krásně prosvětlená. Nádherně vystižená síla světla jako zdroje veškerého života i myšlenky.

Pokud budete mít trochu hloubavější náladu s chutí nechat se unést, určitě se na výstavě zastavte.

Milan Grygar – Vizuální a akustické, Městská knihovna v Praze (prosinec 2014 – květen 2015)

Milan Grygar (*1926) patří k nejnápaditějším českým výtvarníkům druhé poloviny dvacátého století. Přesto jeho jméno nepatří, z pohledu laika, k nejproslulejším. Obecná znalost českého výtvarného umění totiž své ztracené poválečné klenoty teprve postupně nachází. A je to logické, jelikož se vztah české veřejnosti k poválečnému umění (ne)rozvíjel v době, která nepřála svobodnému vyjádření. Naprosto odlišná situace je pochopitelně v okruhu znalců poválečného umění. Milan Grygar si mezi nimi již dávno našel své pevné místo.

Poněkud široký úvod směřuje k základní otázce o smyslu RETROSPEKTIVNÍ výstavy Milana Grygara v Městské knihovně v pojetí kurátorky Hany Larvové.

Dílo Milana Grygara sice k senzitivnějším divákům dokáže mluvit samo o sobě, ale pro všechny ostatní je tím hlavním překvapením způsob provedení. Nejsilnější experimentální šedesátá léta jsou zastoupena vynikajícími akustickými malbami a kresbami (některé z nich jsou dokonce doplněny o zvukový záznam), ale chybí zde speciální koutek s fotodokumentací a průvodním textem ke způsobu „výroby“ těchto děl. Lze sice shlédnout doprovodné video, ale tento koncept na výstavách vůbec nedává smysl, jelikož jej nikdy nestihnete od začátku. Na výstavě rovněž chybí proslavené „slepice na klíček“, kterými se přibližně o 50 let později inspiroval i Petr Nikl ve svém cyklu Švábení.

Tzv. retrospektivní výstava nakonec klade největší důraz na poslední autorovu práci – rozsáhlé minimalistické malby z cyklu Antifon, na kterém autor pracuje už řadu let. To samo o sobě není špatně, ale neměla se pak výstava jmenovat jinak?

Má kritika se vůbec netýká díla Milana Grygara, ale způsobu koncepce jeho retrospektivní výstavy. Vžiji-li se do kůže laika, který chce objevovat poválečné umění, nebyla tato výstava pro mě, jelikož klíč k dílu odhalen nebyl. V případě „jednoduché“ odosobněné malby Milana Grygara se z umění najednou vytrácí lidský přínos a jeho dílo může ztrácet svůj skutečný význam. Dle mého názoru je tato výstava promarněnou šancí. Návštěvník by totiž ve všech anotacích a pozvánkách měl být upozorněn, aby si dílo Milana Grygara před návštěvou, alespoň rámcově, nastudoval.

K přečtení doporučuji i pěknou recenzi Radana Wagnera.