Kameninový talíř na polévku s krémovou glazurou a malovaným dekorem v podobě věnce s lístky, úponky a plody vinné révy po obvodu praporu a hnědé linky při okraji. Snítka vinné révy se nachází také na zrcadle. Na podední vytlačena oválná značka s textem: „Olomoutzan bei Blansko, Geb. Schütz.“ Průměr: 22,5 cm

Olomučanská keramika, mistrovské dílo 19. století, fascinuje svou bohatou historií a jedinečným uměleckým odkazem. Od skromných počátků dílny Petra Eugena Selba a Carla Gustava Lenka v polovině 19. století, až po zlatou éru rodiny Schützů, prošla olomučanská keramika pozoruhodnou proměnou.

Rodina Schützů, zejména Karel Schütz a jeho synové Arnold a Ludvík, hrála klíčovou roli v rozvoji a prosperitě firmy Gebrüder Schütz. Jejich vize a inovace přinesly olomučanské keramice mezinárodní uznání, včetně zlaté medaile na Světové výstavě v Mnichově v roce 1876.

Produkce olomučanské keramiky se vyznačovala rozmanitostí a vysokou kvalitou. Vyráběly se dva hlavní typy výrobků:

• Selské nádobí: inspirované lidovou keramikou, zdobené květinovými ornamenty.
• Luxusní keramika: určená pro vyšší vrstvy, ovlivněná historizujícími styly a secesí, často navrhovaná ve vídeňském ateliéru.

Typickou technikou pro olomučanskou keramiku byla stékavá glazura, která dodávala výrobkům jedinečný vzhled s bohatými odstíny barev. Některé výrobky se pyšnily vzácnou kobaltovou modří.

I přes svůj úspěch a oblíbenost, olomučanská keramika postupně upadala. Na konci 19. století převzali továrnu Vilém Julinek a později Oskar Basch, kteří se zaměřili na šamotové zboží a těžbu hlíny. Výroba jemné keramiky zanikla a v roce 1909 byla továrna definitivně uzavřena, především kvůli vzestupu porcelánu.

Dnes je olomučanská keramika ceněným sběratelským artiklem a důležitým kulturním dědictvím. Exponáty jsou vystaveny v muzeích v Blansku a Kunštátě, a především v Muzeu olomučanské keramiky v budově obecního úřadu v Olomučanech. V Muzeu Blanenska proběhla v roce 2024 výstava unikátních kusů.

Publikace „Příběh keramiky z Olomučan“ od autorek Aleny Kalinové a Pavlíny Lesové poskytuje hlubší pohled na historii továrny, její vliv na život v Olomučanech a dopad na estetické cítění lidových vrstev. Etnologický pohled na továrnu přidává jedinečný rozměr k pochopení sociálních poměrů a kulturního významu olomučanské keramiky.

Zpráva o lidické tragédii obletěla okamžitě celý svět a vyvolala vlnu nebývalé solidarity nad zvěrstvem okupačních sil. Z dnešní perspektivy, kdy o všech nacistických hrůzách víme, se zdá vypálení Lidic jako menší válečná epizoda, ale je potřeba si uvědomit, že o skutečném chování nacistů k civilnímu obyvatelstvu v průběhu války veřejnost příliš nevěděla. Proto v létě 1942 vyvolal plně zveřejněný barbarský čin popravy nevinných lidí tak silnou celosvětovou odezvu. Nedlouho po vypálení Lidic vznikla na popud britského lékaře a poslance Sira Barnetta Strosse iniciativa Lidice shall live, která si dala za cíl poválečnou obnovu zničené obce.

Československý exil rovněž nezůstal stranou. Kromě politického linie působila v Británii i linie kulturní, která propagovala Československo a jeho svébytnou kulturu. Kromě básníků, spisovatelů a divadelníků působili v čs. exilu i výtvarní umělci. Ti například obesílali svými díly umělecké výstavy po celé Británii, čímž v očích Spojenců zvedali prestiž politického úsilí čs. exilové vlády a celého národa. Jedním z nich byl i Karel Molnár, toho času příslušník čs. armády, pracující oficiálně jako dokumentarista. Jeho reakce na zprávu o lidické tragédii byla okamžitá. Na prvních skicách začal pracovat ještě týž večer, co se o události dozvěděl. Téma pak rozvíjel, až se dostal k zachycení hrůzy a bolesti z popravy nevinných lidických mužů. Jedna ze skic k obrazu je dnes součástí sbírky lidické galerie.

Ačkoliv během války v Británii Karel Molnár pravidelně obesílal výstavy a dostal se i do společenských kruhů, zemřel nakonec jako zapomenutý umělec. Hlavní díl nese poválečný politický vývoj v Československu, kdy komunistická vláda rázně odmítla zviditelnit kohokoliv, kdo měl cokoliv společného s londýnským exilem. Jelikož se Karel Molnár politicky nijak neangažoval, nebyl nikdy komunisty obviněn ani odsouzen, ale v kulturním světě pod taktovkou KSČ pro něj nebylo místo. Za svého života po roce 1948 nesměle vystavil jedno dílo na Salonu v Obecním domě v Praze v roce 1962. Další výstavy pak již byly posmrtné. Zemřel po dlouhé nemoci v Praze roku 1981.