S Václavem Cíglerem sdílím lásku ke světlu a sklu.

Instalace v objektu barokního zámku mi nejdříve přišla trochu nekompaktní. Trvalo mi delší dobu, než jsem se nad to povznesl a začal dílo vnímat samostatně. Nejedná se o žádné popisné objekty, ale kolikrát spíše o hru s okolím. Se světlem a odrazem.

Nejvíc se mi líbila světelná kostka v kapli Trojského zámku. Ta se v časovém intervalu zhasínala a rozsvěcela, takže kaple byla jednou ve tmě, pak zase krásně prosvětlená. Nádherně vystižená síla světla jako zdroje veškerého života i myšlenky.

Pokud budete mít trochu hloubavější náladu s chutí nechat se unést, určitě se na výstavě zastavte.

Milan Salák (*1973) již patří ke střední generaci malířů. Je studentem profesorů Dlouhého, Knížáka a Jiřího Davida. Z každého si odnesl něco. Asi nejslabším je Salák v oblasti pseudokonceptualismu, kdy divákovi představuje pokroucené rámy bez malby. Tato „sofistikovaná“ hra na tajemno či práci s lidskou představivostí mě vůbec neoslovuje. Nebo takhle – absolutně to nechápu. Z nepovedené série Oslav ke složení Husarské zkoušky však vyčnívá nejsilnější malířovo vystavené dílo – tzv. barokní varianta. Zde se plně ukazuje Salákův cit pro kompozici i jeho vynikající práce se světlem. Určitě ke mně toto dílo promlouvá díky své tradiční koncepci, ovšem to nic nemění na tom, že v sobě má sílu.

Erupci malířova chtíče pak můžeme sledovat v sériích nejdříve erotických, později čistě pornografických, portrétů svůdných dam. Zde je naprosto jasné, že malíř svému štětci rozumí. Protikladem k realisticky laděným malbám je pak několik různě umístěných minimalistických abstrakcí v duchu newyorské školy. Kromě tzv. barokní varianty mě ještě zaujala malba/instalace Ríša, paní a křídlo. Malba i konstrukce klavírního křídla se spolu výborně doplňuje – je stejně robustní i křehká, má v sobě náboj a nutí mě klást si otázky.

Výstavu děl Milana Saláka lze zhlédnout do 1. března 2015 v Galerii Václava Špály.

Umělecká skupina Rafani opět nechává diváky na pochybách. Autoři děl zůstávají pro návštěvníka anonymní, stejně jako názvy jejich děl. Víme jen, že výstava je nazvaná Síla a z komentáře autorů odkazuje k různým přírodním i společenským energiím.

Nutno podotknout, že Rafani jsou tentokrát mnohem čitelnější než bývali dříve. Poukazují na stádovitost systému a jako správní vypravěči sahají k alegorii zvířat. Zatímco v bajkách často vystupují i moudrá zvířata a příběh končí poučením, zde si lze všimnout hlavně negativních konotací – například ve spojení ohrádky ze soudní síně, která je přímo naproti fotografii interiéru kravína. Ale možná si to jen jinak vykládám já sám. Ovšem vzhledem k tomu, že se při interpretaci není čeho chytit, je patrně každý výklad správný. U zbylých děl je tomu zrovna tak, takže o čem vlastně psát?

Výstavu lze zhlédnout v Nevan Contempo do konce února.

Magický pralesní svět Otto Plachta mě učaroval. Nečekaně exotické a osvěžující. Z těch děl je skutečně cítit, že to prožívá každý den a cítí se tam doma. Navíc obdivuji i výtvarnou stránku jeho díla. Čistota linie připomíná linoryty nebo dřevoryty a fantaskní barevný svět zase stavy na LSD. Z jednoho rozhovoru vím, že Otto Placht si halucinogenní zkušeností pod dohledem zkušených indiánských šamanů skutečně prošel. A prý našel, co potřeboval. Nyní žije v Peru a za manželku má rodilou Peruánku z kmene Šipibó.

V díle Otto Plachta se protínají dva zcela odlišné kulturní postoje k životu i světu. Je až neuvěřitelné, jak harmonické dílo ve finále vzniklo.

Výstava je k vidění do konce srpna 2014.

http://spalovka.cz/ || http://www.ottoplacht.com/

Obrazy Jana Gemrota mám rád. Je na nich totiž vidět, že jejich autor je inteligentní člověk a že jimi chce něco sdělit. Jeho letošní obraz Měřítko současnosti mě zaujal hned na první pohled. V souvislosti s krymskou, respektive ukrajinskou, krizí dostává silný emotivní náboj, ale dokázal by obstát i bez toho. Je v něm totiž obsaženo základní společenské pnutí mezi nespokojeným občanem a vládní silou, personifikovanou armádou. Nelze si rovněž nevybavit slavnou fotku z náměstí Nebeského klidu v Pekingu z roku 1989 během demonstrací proti čínské komunistické vládě.

S obrazy Pavla Vašíčka jsem se seznámil poprvé. Vytříbený expresionismus dodává obrazům napětí. Jejich intimní obsah celkové vyznění zase zjemňuje a tento vzájemný vztah působí nesmírně dráždivě. Zejména dílo Tři rezonuje důvěrně známou melancholií a velkoformátové plátno Apokalyptičtí jezdci zase svou promyšlenou vnitřní dynamikou.

Výstava v galerii Michal’s Collection je komorní, ale výživná. Když půjdete kolem, neváhejte se zastavit.