Milan Salák ve Špálovce

Milan Salák (*1973) již patří ke střední generaci malířů. Je studentem profesorů Dlouhého, Knížáka a Jiřího Davida. Z každého si odnesl něco. Asi nejslabším je Salák v oblasti pseudokonceptualismu, kdy divákovi představuje pokroucené rámy bez malby. Tato „sofistikovaná“ hra na tajemno či práci s lidskou představivostí mě vůbec neoslovuje. Nebo takhle – absolutně to nechápu. Z nepovedené série Oslav ke složení Husarské zkoušky však vyčnívá nejsilnější malířovo vystavené dílo – tzv. barokní varianta. Zde se plně ukazuje Salákův cit pro kompozici i jeho vynikající práce se světlem. Určitě ke mně toto dílo promlouvá díky své tradiční koncepci, ovšem to nic nemění na tom, že v sobě má sílu.

Erupci malířova chtíče pak můžeme sledovat v sériích nejdříve erotických, později čistě pornografických, portrétů svůdných dam. Zde je naprosto jasné, že malíř svému štětci rozumí. Protikladem k realisticky laděným malbám je pak několik různě umístěných minimalistických abstrakcí v duchu newyorské školy. Kromě tzv. barokní varianty mě ještě zaujala malba/instalace Ríša, paní a křídlo. Malba i konstrukce klavírního křídla se spolu výborně doplňuje – je stejně robustní i křehká, má v sobě náboj a nutí mě klást si otázky.

Výstavu děl Milana Saláka lze zhlédnout do 1. března 2015 v Galerii Václava Špály.

Otto Placht – Metaformy pralesa, Galerie Václava Špály

Magický pralesní svět Otto Plachta mě učaroval. Nečekaně exotické a osvěžující. Z těch děl je skutečně cítit, že to prožívá každý den a cítí se tam doma. Navíc obdivuji i výtvarnou stránku jeho díla. Čistota linie připomíná linoryty nebo dřevoryty a fantaskní barevný svět zase stavy na LSD. Z jednoho rozhovoru vím, že Otto Placht si halucinogenní zkušeností pod dohledem zkušených indiánských šamanů skutečně prošel. A prý našel, co potřeboval. Nyní žije v Peru a za manželku má rodilou Peruánku z kmene Šipibó.

V díle Otto Plachta se protínají dva zcela odlišné kulturní postoje k životu i světu. Je až neuvěřitelné, jak harmonické dílo ve finále vzniklo.

Výstava je k vidění do konce srpna 2014.

http://spalovka.cz/ || http://www.ottoplacht.com/

Petr Písařík: Kdo to tady myslí vážně? /Galerie Václava Špály/

Petr Písařík ve Špálovce

Výstava naruby. Díla teprve postupně zaplňují výstavní prostor, jelikož je autor tvoří přímo na místě. Když jsem se Petra Písaříka ptal, kdy to bude hotové, pozval mě na derniéru 24. dubna, tedy tři dny před ukončením výstavy! To už prý budou mít díla i popisky a prázdné rámy na stěnách ožijí. Těším se. Ale i tak je to velmi sympatický nápad a je jedno, jestli vznikl jako promyšlený koncept nebo znouzectnost z nestihnutí termínu. Jak vlastně zhodnotit výtvarníkovo aktuální dílo, když ještě není hotové? Nemá cenu vynášet předčasné soudy, lze jen konstatovat, že divák je přímým účastníkem právě vznikajících děl. A to je zatraceně vzrušující. A ještě něco – kdyby to někdo myslel vážně, může třeba autorovi poradit. To přece my, Češi, umíme ze všeho nejlépe.

Reportáž ČT ART.

Wu Yi: Pražské léto

V pražské galerii Václava Špály u Národní třídy nyní probíhá do 5. ledna 2014 výstava čínského malíře Wu Yi. Jedná se o profesora nástěnné a současné malby na akademii CAFA (Central Academy of Fine Art) v Pekingu. Galerista Zdeněk Sklenář, autor úvodního textu a spolupořadatel výstavy, upozorňuje, že malířská technika olejomalby je čínské umělecké tradici zcela cizí, stejně jako západoevropanům uniká podstata kaligrafické malby tuší. Malíř Wu Yi je pak výjimečným čínským umělcem i pro to, že si západoevropskou techniku bezchybně osvojil.

Výstava Pražské léto je rozdělena do tří základních okruhů, které se díky prostorovým omezením galerie víceméně prolínají. První, a početně nejbohatší, okruh patří okamžikům ze všedního života obyvatel Prahy. Malíř se v dílech soustředí na projevy typické každodennosti, které si rezident města nemá šanci všimnout. Sám je totiž této běžnosti nedílnou součástí: lidé v hovoru, člověk čekající, člověk spěchající, člověk pracující, člověk hledající atd. Všechny tyto motivy jsou zachycené s upřímnou přímočarostí, bez postranních emocí či významů, jsou výsledkem pozorování střízlivého oka citlivého cizince. Intimitu jednotlivých vhledů do „naší běžnosti“ podtrhuje i menší rozměr obrazů. Jakoby autor znal českou poezii všedního dne z přelomu 50. a 60. let 20. století. Při procházení výstavy navíc vypluje na povrch, že „malíř cizinec“ vidí některé věci mnohem ostřeji. Jeho síla totiž spočívá ve zprostředkování reflexe našeho městského života ve své realistické skutečnosti. A tím se bezprostředně dotýká života každého z nás.

Druhý okruh patří českým ženám. Malíř se zaměřuje na detailní studie intimních ženských partií a ateliérové akty a poloakty. Je to celkem pochopitelné, jelikož leckterý Evropan by zase se zvědavostí muži vlastní zkoumal ženy čínské. Navíc akt je tradiční evropská malířská disciplína, z čehož lze vyvodit, že to pro malíře mělo náboj i umělecký. Poslední okruh představuje „domácí“ autorovu tvorbu tuší.

Akty

Výstava Pražské léto odráží návštěvu čínského umělce Wu Yi. Zajímalo by mě, zda malíř zhotovil podobné cykly i v dalších evropských městech a pokud ano, byla by velmi zajímavá jejich společná výstava. Atmosféra, světlo, ruchy – to vše se podprahově podepisuje v každém, kdo se na chvíli stane součástí městského organismu. Výstava je zároveň i mementem toho, že je občas třeba na sebe koukat tzv. cizíma očima. Největší přínos totiž dá výstava divákovi svým nadhledem.

Stanislav Diviš – V hlavní roli barva

Do 31. října je v Galerii Václava Špály u Národní třídy k vidění výbor z posledního díla malíře Stanislava Diviše. Umělec patří ke skupině Tvrdohlaví a tudíž ke generaci, která se na scénu uvedla v 80. letech minulého století a dnes se řadí k pionýrům postmoderního umění v Čechách. Jeho obrazy pro mě byly vždy hůře uchopitelné, zejména pro svůj vulgární obsah (např. dílo Kdyby vši věděli co dělám v neděli z roku 1986) a naivní zpracování (v podstatě celý dosavadní malířův styl).

Koncepce výstavy je rozdělena do tří tématických cyklů – v suterénu jsou Střepy paměti, v přízemí Barevná geometrie a v prvním patře Příběhy vládců. Ve všech tématických okruzích, které postupně vznikají od roku 2000, je patrný vývoj malířova výrazu k ještě větší plošnosti. A to jak výtvarné, tak bohužel i obsahové. Má rozpačitost z těchto děl vychází ze dvou protichůdných pocitů – oprostím-li se od všech svých znalostí a stanu-li před dílem zcela myšlenkově nahý, jistě mě zaujme svou citlivou a vyváženou barevností i kompoziční bravurou. Ovšem tento blažený stav mi nevydrží dlouho a už vůbec ne u množství vystavovaných děl. Například cyklus Barevná geometrie zcela jasně odkazuje k evropské avantgardě 20. a 30. let. 20. století. Na první pohled přijdou na mysl jména jako Kazimír Malevič, Piet Mondrian, Robert Delaunay nebo František Kupka. Zejména Kupka je díky svým geometrickým abstrakcím z období 30. let jasnou Divišovou inspirací. Recyklace, protínání žánrů nebo obsahová rozbředlost je samozřejmě základním stavebním kamenem postmoderny, ovšem v Divišově současném díle nesleduji žádné hlubší sdělení než „působivost barvy a kompozice“. V dnešní době mi nepřijde nic objevného na tom rozebrat geometrickou abstrakci, lehce ji naředit minimalismem, a pak ji znovu složit. Rozpaky v tomto ohledu znásobuje i text kurátora Ivana Neumanna, v němž se snaží těžkopádným myšlenkovým konstruktem obhájit malířovo dílo jako cosi transcendentálního. Realitě se spíše blíží konstatování, že se jedná o mistrné malby dekorativního charakteru, které perfektně ozdobí minimalisticky zařízený moderní byt. Z uměleckého hlediska mi to ovšem přijde málo. Barvou, plochou a tvarem bylo totiž v moderním umění řečeno již tolik, že to prostě nemůže být dostatečně nosné téma k jakékoliv malířské realizaci. Minimálně ne tak, jak ji pojal Stanislav Diviš.

stanislav diviš - barevná geometrie