V pražské galerii Václava Špály u Národní třídy nyní probíhá do 5. ledna 2014 výstava čínského malíře Wu Yi. Jedná se o profesora nástěnné a současné malby na akademii CAFA (Central Academy of Fine Art) v Pekingu. Galerista Zdeněk Sklenář, autor úvodního textu a spolupořadatel výstavy, upozorňuje, že malířská technika olejomalby je čínské umělecké tradici zcela cizí, stejně jako západoevropanům uniká podstata kaligrafické malby tuší. Malíř Wu Yi je pak výjimečným čínským umělcem i pro to, že si západoevropskou techniku bezchybně osvojil.

Výstava Pražské léto je rozdělena do tří základních okruhů, které se díky prostorovým omezením galerie víceméně prolínají. První, a početně nejbohatší, okruh patří okamžikům ze všedního života obyvatel Prahy. Malíř se v dílech soustředí na projevy typické každodennosti, které si rezident města nemá šanci všimnout. Sám je totiž této běžnosti nedílnou součástí: lidé v hovoru, člověk čekající, člověk spěchající, člověk pracující, člověk hledající atd. Všechny tyto motivy jsou zachycené s upřímnou přímočarostí, bez postranních emocí či významů, jsou výsledkem pozorování střízlivého oka citlivého cizince. Intimitu jednotlivých vhledů do „naší běžnosti“ podtrhuje i menší rozměr obrazů. Jakoby autor znal českou poezii všedního dne z přelomu 50. a 60. let 20. století. Při procházení výstavy navíc vypluje na povrch, že „malíř cizinec“ vidí některé věci mnohem ostřeji. Jeho síla totiž spočívá ve zprostředkování reflexe našeho městského života ve své realistické skutečnosti. A tím se bezprostředně dotýká života každého z nás.

Druhý okruh patří českým ženám. Malíř se zaměřuje na detailní studie intimních ženských partií a ateliérové akty a poloakty. Je to celkem pochopitelné, jelikož leckterý Evropan by zase se zvědavostí muži vlastní zkoumal ženy čínské. Navíc akt je tradiční evropská malířská disciplína, z čehož lze vyvodit, že to pro malíře mělo náboj i umělecký. Poslední okruh představuje „domácí“ autorovu tvorbu tuší.

Akty

Výstava Pražské léto odráží návštěvu čínského umělce Wu Yi. Zajímalo by mě, zda malíř zhotovil podobné cykly i v dalších evropských městech a pokud ano, byla by velmi zajímavá jejich společná výstava. Atmosféra, světlo, ruchy – to vše se podprahově podepisuje v každém, kdo se na chvíli stane součástí městského organismu. Výstava je zároveň i mementem toho, že je občas třeba na sebe koukat tzv. cizíma očima. Největší přínos totiž dá výstava divákovi svým nadhledem.