Milan Salák (*1973) již patří ke střední generaci malířů. Je studentem profesorů Dlouhého, Knížáka a Jiřího Davida. Z každého si odnesl něco. Asi nejslabším je Salák v oblasti pseudokonceptualismu, kdy divákovi představuje pokroucené rámy bez malby. Tato „sofistikovaná“ hra na tajemno či práci s lidskou představivostí mě vůbec neoslovuje. Nebo takhle – absolutně to nechápu. Z nepovedené série Oslav ke složení Husarské zkoušky však vyčnívá nejsilnější malířovo vystavené dílo – tzv. barokní varianta. Zde se plně ukazuje Salákův cit pro kompozici i jeho vynikající práce se světlem. Určitě ke mně toto dílo promlouvá díky své tradiční koncepci, ovšem to nic nemění na tom, že v sobě má sílu.

Erupci malířova chtíče pak můžeme sledovat v sériích nejdříve erotických, později čistě pornografických, portrétů svůdných dam. Zde je naprosto jasné, že malíř svému štětci rozumí. Protikladem k realisticky laděným malbám je pak několik různě umístěných minimalistických abstrakcí v duchu newyorské školy. Kromě tzv. barokní varianty mě ještě zaujala malba/instalace Ríša, paní a křídlo. Malba i konstrukce klavírního křídla se spolu výborně doplňuje – je stejně robustní i křehká, má v sobě náboj a nutí mě klást si otázky.

Výstavu děl Milana Saláka lze zhlédnout do 1. března 2015 v Galerii Václava Špály.