Do 31. října je v Galerii Václava Špály u Národní třídy k vidění výbor z posledního díla malíře Stanislava Diviše. Umělec patří ke skupině Tvrdohlaví a tudíž ke generaci, která se na scénu uvedla v 80. letech minulého století a dnes se řadí k pionýrům postmoderního umění v Čechách. Jeho obrazy pro mě byly vždy hůře uchopitelné, zejména pro svůj vulgární obsah (např. dílo Kdyby vši věděli co dělám v neděli z roku 1986) a naivní zpracování (v podstatě celý dosavadní malířův styl).
Koncepce výstavy je rozdělena do tří tématických cyklů – v suterénu jsou Střepy paměti, v přízemí Barevná geometrie a v prvním patře Příběhy vládců. Ve všech tématických okruzích, které postupně vznikají od roku 2000, je patrný vývoj malířova výrazu k ještě větší plošnosti. A to jak výtvarné, tak bohužel i obsahové. Má rozpačitost z těchto děl vychází ze dvou protichůdných pocitů – oprostím-li se od všech svých znalostí a stanu-li před dílem zcela myšlenkově nahý, jistě mě zaujme svou citlivou a vyváženou barevností i kompoziční bravurou. Ovšem tento blažený stav mi nevydrží dlouho a už vůbec ne u množství vystavovaných děl. Například cyklus Barevná geometrie zcela jasně odkazuje k evropské avantgardě 20. a 30. let. 20. století. Na první pohled přijdou na mysl jména jako Kazimír Malevič, Piet Mondrian, Robert Delaunay nebo František Kupka. Zejména Kupka je díky svým geometrickým abstrakcím z období 30. let jasnou Divišovou inspirací. Recyklace, protínání žánrů nebo obsahová rozbředlost je samozřejmě základním stavebním kamenem postmoderny, ovšem v Divišově současném díle nesleduji žádné hlubší sdělení než „působivost barvy a kompozice“. V dnešní době mi nepřijde nic objevného na tom rozebrat geometrickou abstrakci, lehce ji naředit minimalismem, a pak ji znovu složit. Rozpaky v tomto ohledu znásobuje i text kurátora Ivana Neumanna, v němž se snaží těžkopádným myšlenkovým konstruktem obhájit malířovo dílo jako cosi transcendentálního. Realitě se spíše blíží konstatování, že se jedná o mistrné malby dekorativního charakteru, které perfektně ozdobí minimalisticky zařízený moderní byt. Z uměleckého hlediska mi to ovšem přijde málo. Barvou, plochou a tvarem bylo totiž v moderním umění řečeno již tolik, že to prostě nemůže být dostatečně nosné téma k jakékoliv malířské realizaci. Minimálně ne tak, jak ji pojal Stanislav Diviš.
