Procesuální instalace – ledový kvádr na Malostranském náměstí, únor 2017

Malostranské náměstí prošlo před několika měsíci zásadní změnou. Ve spodní části bylo zrušeno placené parkoviště. Jedná se o kontroverzní krok pražského magistrátu, jelikož město nenabídlo žijícím a pracujícím obyvatelům v této oblasti žádnou alternativu. Prostě autem nejezděte. Ale co když musíte? A co když na Malé Straně podnikáte a automobilová doprava (vaše nebo vašich klientů) je jedním ze základních pilířů vaší činnosti? Absence parkovacích míst totiž logicky ústí v přehlcení míst, která zbyla. Patrně by vám doporučili, ať změníte adresu svého působení, když vám to vadí. Není totiž důležité, aby bylo Malostranské náměstí hospodářsky funkční, nýbrž aby bylo krásné.

To jen na úvod k praktické problematice, do které se momentálně Malostranské náměstí žene.  Vítězný ideový návrh na budoucí úpravu náměstí totiž počítá se zásadním omezením1)oficiálně je používán termín „zklidněním“ dopravy v oblasti. Bude-li úprava navazovat na dokončený vnější i vnitřní okruh Prahy včetně zřízení P+R parkovišť na důležitých uzlech MHD, pak nelze vůbec nic namítat. Ba naopak. Nejsem si ale jistý, že nad tím někdo z odpovědných osob takto přemýšlí. A pokud ano, je mu jasné, jak náročné a zdlouhavé toto vše bude. Jenže to je právě otázka koncepce rozvoje, která městu chybí.

Krásný prázdný prostor dolní části Malostranského náměstí, které historicky sloužilo k jarmarkům i různým slavnostem, je nyní obohaceno dočasným sochařským projektem. Jedná se o Procesuální instalaci autorů Artura Magrota, Martina Chlandy a Jakub Rajnocha. Jejich samovolně mizející dílo v jedné rovině odkazuje k těkavosti vkusu i myšlenek v průběhu diskuzí o podobě prostoru náměstí, ve druhé poukazuje na proměny náměstí v průběhu věků, protože tu teď je, ale za chvíli nebude. Roztaje, přemění se ve vodu, která se nakonec vypaří a zbude jen vybledlá fotografie. Dílo se tak symbolicky stává součástí dneška i minulosti a přesně v tomto místě dává smysl.

Nakonec buďme rádi, že kurátorka alespoň těžkopádným filozofujícím jazykem vysvětlila o co jde, protože na druhou stranu naprosto rozumím tomu, že si drtivá většina kolemjdoucích u čtyřtunového ledového masivu pomyslí, že to je pěkná blbost. Ale to už je úkol umělce, pracovat s jevy, které tu jsou, ale nemusí být hned a všemi viděny. V tom se dobře promyšlené konceptuální dílo ničím neliší od ostatního umění.

Poznámky

Poznámky
1 oficiálně je používán termín „zklidněním“

Francis Picabia – Naše hlavy jsou kulaté, takže myšlenky můžou měnit směr. New York, 2017

Slavné newyorské Muzeum moderního umění právě pořádá retrospektivní výstavu jedné z výrazných postav umělecké avantgardy první poloviny 20. století, Francise Picabii. Američané k němu mají vřelý vztah, jelikož byl jediným evropským umělcem, který se osobně zúčastnil přelomové výstavy The Armory Show roku 1913 v New Yorku. Šlo o vůbec první představení aktuálních výbojů umělecky dravější Evropy ve Spojených státech. Tehdejší americké publikum bylo navyklé na klasické či realistické zobrazování, doteky impresionismu byly rovněž řídké, takže prezentace fauvistických, kubistických či futuristický děl zapůsobila na uměleckou veřejnost velmi silně. Nutno ještě podotknout, že na tuto výstavu byl například zařazen klíčový kubo-futuristický obraz Marcela Duchampa Akt sestupující po schodech č. 2, který byl o rok dříve odmítnut na Salónu nezávislých v Paříži.

Francis Picabia v New Yorku představil svá díla Tanec jara a Procesí v Seville. Obě nakonec v zemi zůstala. Picabia se domů vracel nadšený a plný sebevědomí. Pustil se do práce na svých zásadní nefigurativních dílech a mezi lety 1913-1915 se v Americe objevil ještě několikrát. Tentokrát už nejel sám. S Marcelem Duchampem se podíleli na zažehnutí americké avantgardní scény. Činili tak nejen výstavami a svou přítomností, ale i vydáváním umělecko-společenských magazínů, zejména orientovaných na jejich právě se formující dadaismus. Picabia je v USA pojmem a obdivovatelé jeho práce reagovali i na jeho pozdější umělecké aktivity. Nebyl totiž jen kubo-futuristickým či nefigurativním malířem, ale zajímal se i o typografii, poezii, tanec, fotografii a film. Ve svém díle se dotkl celé řady uměleckých proudů a ve všech vytvořil díla výjimečných kvalit, několika z nich se stal předchůdcem či praotcem. Svou obsáhlou prací zanechal inspiraci pro několik dalších generací umělců.

Pochopitelně mě mrzí, že nemohu zajet do New Yorku osobně, ale na druhou stranu je skvělé, že MoMa výstavu doplňuje bohatým doprovodným programem, který se nebojí veřejně prezentovat. Video níže je jen ukázka a pozvánka ke zhlédnutí dalších záznamů.

Americká grafika tří století z National Gallery of Art ve Washingtonu – Národní galerie, Veletržní palác

Osobně mě grafika nikdy neoslovovala. Jednak vím, jak citlivý materiál je papír pro dlouhodobé skladování, druhak mě vždycky odrazovaly náklady jednotlivých tisků. V případě kresby, akvarelu nebo olejomalby máte vždycky jen jeden originál. V případě tisku jich je třeba 100, 200 nebo i 1000.

Přesto chápu, proč je grafika velmi ceněný umělecký obor. Výstava ve Veletržním paláci navíc představuje poměrně exotickou, totiž severoamerickou, grafiku napříč posledními třemi staletími.

Z výše uvedených důvodů jsem vlastně „uměleckou“ kvalitu děl moc neprožíval, ale spíš zaujala koncepční linie odhalující, jak se proměňoval vztah umělce k námětu. Z počátku se jednalo o dokumentární práce z nového světa, z divokého a nespoutaného kontinentu. Byla v tom romantika pro všechny – dobrodruhy, přírodovědce i zemědělce toužící po kusu vlastní půdy. Postupem času, jak obyvatelé Spojených států přírodu poznali a postupně ovládli, se témata začala socializovat. Po roce 1900 už v díle dominuje výhradně člověk, respektive společnost, což trvá do současnosti.

Tato výstava představuje poměrně hezký exkurz do vývoje severoamerického umění, respektive vztah umělců k umění. A to je, v obecném porovnání s intelektuálněji pojatým malířstvím, velká přednost grafiky. To její balancování na hraně svobodného a užitého umění.

americka-grafika

Odkaz na stránky NG: http://www.ngprague.cz/exposition-detail/tri-stoleti-americke-grafiky-z-national-gallery-of-art/

Pražský fantastický realismus 1960 – 1967, Colloredo-Mansfeldský palác (GHMP, 2016)

Galerie Hlavního města Prahy je dlouhodobě progresivní instituce, která programově podporuje hledání a propagaci veřejnosti méně známých umělců a uměleckých směrů. Je to sympatická činnost, kterou můžou ostatní státní galerie jen závidět.

Jeden z vynikajících počinů je i shromáždění a představení díla tří pražských, v šedesátých letech mladých, umělců, kteří ve volné skupině vytvořili nebývale kvalitní a kompaktní dílo. Vlastně se ani nedivím, že nakonec dva, Mikuláš Rachlík a Jan Jedlička, po roce 1968 emigrovali. Opět se tu ale potvrdilo, jak plodná 60. léta v Československu byla.