Květa Pacovská je především fenomenální ilustrátorka, která se během druhé poloviny 20. století prosadila v zahraničí. Současná pražská výstava se jí však snaží představit jako výtvarnici tzv. volné tvorby. Výběr většiny děl je ucelený a pochází z cyklu Půdorysů z období poloviny 90. let 20. století. Nejobsáhlejší téma pak doplňují díla z cyklů o zaznamenávání nebo hledání prostoru. To vše samozřejmě v čistě minimalistické rovině. Ve vztahu k mapování prostoru zanechal v jejím díle velmi výrazný otisk především manžel, výtvarník, Milan Grygar. Já mám vlastně tenhle druh abstraktního expresionismu i koncepčního (nebo konceptuálního?) minimalismu s přesahy konstruktivismu  rád, ale v případě této výstavy jsem se výstavní síní spíš toulal, než prožíval. Vybraná díla Květy Pacovské jsou krásná a musím říct, že mi přijdou i zajímavější než Antifony jejího chotě z loňské výstavy, ale nějak nejsem schopen v nich nebo za nimi objevit to, co by mě překvapilo a naplnilo.

Výstava je ještě doplněná o pár sochařských děl a můžeme vidět i heslo o nekonečnosti kruhu, který reprezentuje výsek spirály (?!).

Osobně si myslím, že na této výstavě je vidět, že ačkoliv je Květa Pacovská bezesporu skvělá malířka, nápady na volnou tvorbu už spíš levitují ve vzduchoprázdnu. To neustálé hledání prostoru v obrazu, kde žádný prostor není, mě už vlastně přestává bavit. Můj pocit může být pochopitelně umocněn i tím, že kurátoři vybrali nepříliš pestrou ukázku z jejího díla. Může to být i tím, že ten prostor, který už nikdo nechce malovat, pořád někdo hledá. Může to být i tím, že jsem se blbě vyspal. Přesto všechno ale stále hledám odpověď na základní kurátorskou otázku: Proč maximum contrast?

Zdá se, že symbolistickému umění se v České republice daří. Letos je to již třetí výstava, která se k tématu váže. Po retrospektivních Tajemných dálkách (Symbolismus v Českých zemích), souborné výstavě Umělci a proroci, připravil tentokrát tým GHMP pod vedením kurátorky Hany Larvové monografickou výstavu belgického symbolistického malíře Jeana Delville (1867 – 1953). Umělec byl po své smrti veřejnosti dlouho neznámý a aktuální pražská výstava je vůbec první (!) mimo Belgii.

Jean Delville byl teozof hloubající o stavu lidské duše, o společnosti, o vztahu mezi člověkem a Bohem. Své vrcholné dílo zasvětil spekulativní duchovní tématice. Díky své niternosti jej první i druhá světová válka hluboce zasáhly. Nutno říct, že díla inspirovaná tímto pohnutým obdobím 20. století patří na pražské výstavě k nejsilnějším – Matky z roku 1919 nebo Pohroma / Síla z roku 1940 strhnou snad vším.

I výše zmíněné teozofické neválečné období má v sobě něco, čemu rozumím. Rovina jeho témat je mi blízká, protože se nejedná o nesrozumitelný, ve své podstatě teistický, okultismus, ale o poměrně racionální a svým způsobem společensko-teologické otázky. Mezi nejsilnější díla z tohoto okruhu patří Člověk-Bůh (1900) a dech beroucí monumentální malba Člověk zavrhuje náboženství (1931).

Výstava je primárně koncipovaná jako monografické představení tvorby pozoruhodného Belgičana. Zejména z raných děl je naprosto jasné, jak kvalitní kreslíř a malíř Jean Delville byl. Bravurně zvládal figurální kresbu, ve které se často zaměřoval na sociálně slabší, velmi kvalitní jsou i jeho ponuré krajinomalby z konce 19. století. Hana Larvová koncepci obohatila o vybraná díla českých autorů, které jsou vždy instalovány jako srovnání české dobové i žánrové produkce. Vedle sociálních témat Delvillea můžeme shlédnout fantastické kresby Jakuba Schikanedera, vedle symbolistních krajinomaleb jsou rané krajiny Františka Kupky a Františka Kavána. Velmi mě potěšilo i umístění díla Večerní mlha méně známého symbolisty Jaroslava Špillara. Tento výběr zdůrazňuje fakt, že české umění mělo již na konci 19. století svůj standard srovnatelný se západoevropskými výtvarníky.

Pokaždé jsem nadšen, když se u nás představí ucelené dílo jednoho z evropských umělců, jelikož na těchto drobných vzorcích můžeme vidět, kam ve skutečnosti sahají kořeny naší kultury. Vřele doporučuji!

S Václavem Cíglerem sdílím lásku ke světlu a sklu.

Instalace v objektu barokního zámku mi nejdříve přišla trochu nekompaktní. Trvalo mi delší dobu, než jsem se nad to povznesl a začal dílo vnímat samostatně. Nejedná se o žádné popisné objekty, ale kolikrát spíše o hru s okolím. Se světlem a odrazem.

Nejvíc se mi líbila světelná kostka v kapli Trojského zámku. Ta se v časovém intervalu zhasínala a rozsvěcela, takže kaple byla jednou ve tmě, pak zase krásně prosvětlená. Nádherně vystižená síla světla jako zdroje veškerého života i myšlenky.

Pokud budete mít trochu hloubavější náladu s chutí nechat se unést, určitě se na výstavě zastavte.

Jak se píše v úvodním textu výstavy: „Symbolismus byl v českém prostředí prvním uměleckým směrem, jenž proklamativně vystupoval jako součást širšího evropského uměleckého proudu. Jeho zásluhou pak v následujících desetiletích patřilo české umění přirozeně k evropské kultuře. Díky uměleckým i osobním kontaktům, které generace 90. let navázala s mnoha umělci v zahraničí, mohly ty následující zcela samozřejmě vstupovat do mezinárodního kontextu. Stačí připomenout pozdější úzké kontakty s německým, zejména mnichovským expresionismem, těsné umělecké i lidské vazby s pařížskými kubisty, po první světové válce pak propojení s mezinárodním hnutím surrealismu.“

Vskutku se jedná o jedno z vynikajících období českých dějin umění. Navíc osobnosti jako Max Švabinský či Jan Preisler ovlivnili prostřednictvím výuky na AVU následující generace českých výtvarníků.

Velkým přínosem výstavy Tajemné dálky je uchopení symbolismu jako nadžánrového hnutí, které osciluje mezi akademicky precizní malbou (Gabriel Max, Emanuel Krescenc Liška) až po počátky moderní avantgardy (Emil Filla, Bohumil Kubišta či Jan Zrzavý). Vedle sebe tak můžeme shlédnout ryze secesní, pastelově laděné „smutné“ obrazy, i „divoké“ expresivní či klasickou formu bourající kubistické kompozice. Osobně tyto mezižánrové koncepce vítám, jelikož se ptají po obsahu děl, které spolu najednou souvisejí své formě navzdory a navíc z nich vyplývá, že umění je tekoucí řeka, kde jednotlivé styly žijí vedle sebe a jejich škatulkování je až pozdější reflexe teoretiků (byť stylové řazení stále počítám za kvalitní metodu třídění a chápání vývoje umění).

Častým nešvarem výstav pořádaných Národní galerií je jejich nasvícení. I v tomto případě tomu není jinak. Nízká hladina osvětlení nižší teploty sice dodala výstavě mystickou symbolistní intimitu, ale vedlejším efektem je utopení barevně zajímavých děl. Rozprostřené měkké světlo denní teploty by nakonec obrazům slušelo mnohem lépe a věřím, že by se mohl zachovat i intimní ráz expozice. Zkrátka vyměnit neúsporné a ošklivé halogenové lampy za nějakou rozumnější alternativu. Výstavu z hlediska obsahu i koncepce hodnotím kladně, jen bych uvítal čtivější a trochu edukativnější texty jednotlivých částí, aby se v tom snadno vyznal i neznalý návštěvník.

Závěrem pár fotografií vybraných děl.

Současná expozice Galerie Středočeského kraje byla otevřena 24. května 2014. Ještě dříve se vedoucím uměleckého oddělení stal Richard Drury, britský teoretik umění, kurátor a překladatel, který v České republice žije již více než 15 let a významně se podílí na zdejším kulturním životě. V GASKu (dříve ČMVU – České muzeum výtvarných umění) Drury působil už ve druhé polovině 90. let; dříve coby kurátor sbírek kresby a grafiky, později soudobé plastiky, ale nakonec instituci opustil, aby se po čase opět vrátil a začal promlouvat do celkové umělecké koncepce instituce. Současná expozice je právě jeho projektem a jak dobrý to byl krok, se může široká veřejnost přesvědčit v prostorách Jezuitské koleje v Kutné Hoře, kde GASK sídlí.

Dynamiku instituci dodala i významná pomoc ze strany zřizovatele, totiž Středočeského kraje, který se za vedení neblaze proslulého Davida Ratha významně zajistil o rekonstrukci objektu galerie i jeho poslání coby regionálního kulturního zařízení. V pozitivním přístupu ke GASKu pokračuje i současné vedení kraje. Že je to činnost záslužná, leč v rámci ČR poměrně výjimečná, snad ani nemusím zmiňovat. Díky dobrému vedení a podpoře ze strany kraje se z GASKu stala v uplynulých letech kvalitní galerie, která se nebojí progresivních přístupů, čímž zcela přesahuje svou regionální povahu.

Mezi výše zmíněné progresivní přístupy jednoznačně patří i současná expozice Stavy mysli / Za obrazem. Richard Drury se zde se svým týmem odvážně pustil do „ahistorické“ prezentace děl. Přístup sice není zcela nový – na konceptu začal pracovat již v polovině 70. let 20. století Harald Szeemann a své úsilí zhodnotil na výstavě „Ahistorické zvuky“ (A-historischen Klanken) v holandském muzeu Boijmans Van Beuningen roku 1988 – ale je stále považován za alternativní způsob instalace, ke kterému se z věhlasných světových galerií přihlásil například Tate Modern v Londýně.

Přístup je to rovněž velmi podnětný a dokáže „již viděná a známá“ díla prezentovat z nového úhlu; přinutí nad nimi přemýšlet v nové souvislosti. Tuto souvislost v případně kutnohorské instalace představuje čtyřicet dva stavů mysli, které oscilují mezi soukromím člověka a společenskou debatou. Nelineární a ahistorická koncepce umožňuje vystavit díla bez ohledu na jejich výtvarný styl, jelikož se primárně táže po obsahu, po jeho smyslu. V praxi to znamená, že divák najednou před obrazem nestojí z toho důvodu, aby obdivoval živost a těkavost impresionistické malby či se pohoršoval nad primitivností monochromního minimalismu, ale aby se pokusil najít to, co obraz vyzařuje a nakonec i průsečík toho, proč jsou taková díla vedle sebe. Ukázkovým příkladem tohoto ahistorického prolnutí je například sekce Rovnováha.

Díky koncepci expozice výtvarná díla najednou promlouvají o lidských pocitech a myšlenkách, které stále proplouvají časem, aniž by se jakýmkoliv způsobem kodifikovaly nebo dogmatizovaly. Myšlenka rovnováhy je zde jednou vyjádřena jako rolnická idyla na poli, sounáležitost s přírodou i společností, na druhé straně jako hledání výtvarné vyváženosti, jako touze po stvoření duchovně čistého díla nezatíženého obrysem, stínem ani tvarem. Dokonalá nehmotná symetričnost, jakési přiblížení se platónskému světu idejí. Fascinuje mě najednou vidět, jak se tento „ideál“ rovnováhy proměnil v několika desítkách let.

Podobných protikladů nebo naopak hlubší sounáležitosti navzdory formální povaze díla, je současná expozice GASKu plná. Často pracuje s mnohem emotivnější rovinou jako například radost – žal, krutost – něha, odvaha – strach, ale najdeme i témata přesahující jedince jako je odcizení – meditace, rozum – podvědomí či právě rovnováha – napětí. Každá sekce je pak doprovázena velmi trefnými citáty umělců, filosofů a literátů, které prohlubují, upravují nebo ironicky komentují význam jednotlivých stavů mysli. Mezi nejčastěji citovanými je Josef Čapek, který byl dle autora výstavy Richarda Druryho „přesvědčen o pozitivním smyslu humanity a byl ve stejné míře nekompromisním kritikem jejích stinných stránek. Jeho satirické útoky proti německému fašismu během třicátých let vedly k jeho zatčení po okupaci Československa v roce 1939 a smrti v roce 1945 v koncentračním táboře Belsen-Bergen. Čapek shrnul své osobní svědectví v knize Psáno do mraků, pronikavě aforistickém hodnocení kultury, společnosti a blížícího se zla fašismu. Nelze číst jeho slova a přitom nechápat jejich neméně aktuální význam v současnosti.“

Obvykle k hodnocení výstavy přikládám výběr fotografií děl. V tomto případě to ale postrádá smysl. V expozici jsou sice skvělá díla českých i zahraničních výtvarníků, ale výstavu je třeba si projít a shlédnout jako celek osobně. Její duch je totiž fotoaparátem nezachytitelný. Mám pocit, že se konečně v české galerii povedlo něco zcela výjimečného, jelikož prolnutí kvality vystavených děl a smyslu jejich prezentace je v úžasné a smysluplné shodě. Osobně řadím expozici Stavy mysli / Za obrazem k vynikajícím kulturním zážitkům.