Bohužel jsem si zapomněl foťák, takže stála expozice Pohled Medúsy – evropské umění šesti století MG v Brně jedině z jejich stránek. Je to hezky udělané. Nejsilnější exponáty pro mě byly z období středověku a pak až 19. století. Itálie a Holandsko raného novověku nic moc, ale o to silněji vynikl Svatý Šebestián od Carla Dolciho. Trefně v popisku vyzdvihli vliv Leonardova sfumata.

Nějak si nemůžu pomoct, ale teprve umění 19. století ve mně rezonuje. Vnitřně rozumím tomu přehrávanému patosu rozeklaných alpských skal a hlubokých lesů, přeslazeným žánrovým výjevům nebo klidným a odpočinkovým krajinkám z idylického venkova. Co totiž nemůže ani největší kritik „maloměšťáckého romantismu“ tehdejším mistrům upřít je brilantně zvládnutá malířská technika. Leckdo by mohl namítnout, že tu opět dochází k degradaci na řemeslo, ale já myslím, že i tohle umění má svojí hloubku. A právě tím klidem, idealismem, romantismem a hlavně dekorativismem dokáže i v dnešní zrychlené a rozervané době něco sdělit..

– – –

Po expozici starého umění jsme ještě zamířili na významnou sbírku českého moderního umění do přilehlého objektu. Skutečně krásná kolekce toho nejlepšího z toho nejlepšího období 20. století v Českých zemích. Bohumil Kubišta, Antonín Procházka, Jan Zrzavý, Emil Filla, Václav Špála, Jindřich Štýrský, Josef Šíma, Toyen, František Foltýn a řada dalších pod jednou střechou. Visí tam díla zásadní i méně zásadní, ale vesměs se jedná o reprezentativní vzorek toho nejlepšího, co naši umělci té doby vyprodukovali. Těžko se rozepisovat.. Až někdy budu znovu v Brně, rád si to půjdu prohlédnout znovu.

V Galerii Václava Špály na Národní Třídě vystavuje malíř Petr Pastrňák. Hned jak jsem viděl jeho věci na netu, zalíbil se mi. Jednak je mi neskutečně sympatický, že pracuje s klasickym tématem – krajinou – a druhak se mi líbí jeho expresivní a výbušný rukopis. Využívá prvky akční malby, na první pohled působí obrazy abstraktně, ale zdání klame. Oheň je v krajině nezkrotný živel, navíc se silným symbolistickým podtextem. Využití ohně jako dynamickýho kompozičního prvku můžeme například sledovat už u Williama Turnera v jeho Požáru Parlamentu z roku 1835. Obrazy Petra Pastrňáka mají takovou hloubku, jakou v nich chcete objevovat. A to mě oslovuje.

Výstava dvorského umělce Rudolfa II. má poněkud sentimentální akcent. Schwarzenberský palác totiž znal a dokonce několikrát zachytil na svých kresbách. Jedná se tedy o symbolický návrat umělce do míst, kde prožil nejsilnější etapu svého tvůrčího života. Aktuální výstava je sice poněkud komorní, přesto představuje několik krásných Saveryho děl. Rozhodně stojí za to se podívat na fantaskní „ráje“ plné exotické fauny a flory. Klasická hnědo-zelená paleta holandských krajin je zde rozčesávaná pestrými barvami cizokrajné zvěře. Ve všech směrech pozoruhodné!

Při seznamování se s malbou druhé poloviny 20. století mě zatím nejvíc oslovil Barnett Newman. Americký malíř, který je spjatý s tzv. newyorskou školou a abstraktním expresionismem. Taky se tomu říká color field paintings. Na první pohled jsem si říkal: „Proč je to tak zásadní? Vždyť se tam vlastně nic neděje.“ Odpovědět si pořád nedokážu, ale neustálým přemítáním jsem se otevřel a zjistil, že se tam něco děje. Klíč k tomuhle umění totiž leží v divákovi víc než kdykoliv předtím. Absolutní odhmotnění, absolutní podřízení se barvě a naprosto zredukovaná kompozice. Tradiční pojetí obrazu, kdy je něco reprodukováno (a je jedno jestli realisticky nebo v pojetí jakéhokoliv -ismu), mizí. Ačkoliv se mi jeho díla na první pohled zdála dost sterilní, nakonec jsem došel k tomu, že právě emoce jsou jediným prostředkem k prožití toho umění.

Hlavním aktérem je barva. Kompozice, byť je páteří každého obrazu, se doslova smršťuje na nejpotřebnější minimum. Barevné kombinace ploch a linií nechť na každého působí dle jeho gusta. Mě ještě zaujal fakt, že s redukcí „klasických“ malířských prvků se plocha obrazů zvětšila do gigantických rozměrů. Při prohlídce ve výstavní síni pak patrně dochází k onomu niternímu přesahu. Studium struktury, která se z makro pohledu zdá skutečně nekonečná, stejně jako ubíhající linka, je fascinující. Přístup k Newmanově malbám krásně vystihuje jeho citát po vystavení jeho prvního zásadního počinu Vir Heroicus Sublimis: „There is a tendency to look at large pictures from a distance. The large pictures in this exhibition are intended to be seen from a short distance.“

Na jeho přístupu se mi líbí, že explicitně nedává najevo vlastní emoce, ale prostřednictvím malířských prvků pracuje s nitrem každého diváka. Na to konto mě z jeho dalších prací zaujal cyklus Křížové cesty z let 1958-66. Monochromatické obrazy, které se liší akorát v kompozici. Kolik se toho dá vykřesat z šedý škály a několika linií?  V malbách navíc už cítim autorův silný citový vklad. Expresivní tahy nebo přesahující plochy vypovídají o daleko niternějším sepětí s tématem než u jiných děl.

Newmanova práce mi přijde zajímavá. Paradoxně to ale není tolik o malbě, jako o obsahu. O tom, kam se malba dostala i jak se vzdálila „běžnému“ divákovi.

Fotky z Polaroidu mě v době svého prvního boomu nikdy nebavily. Vždycky mi vadila jejich zasmušilá barevnost. Teprve po letech, v průběhu druhého boomu pod praporem retra, jsem v nich objevil romantiku. Ale nikdy by mě nenapadlo, že se dá s polaroidem pracovat i v jasných a zářivých barvách. Americký fotograf Grant Hamilton a jeho série Geometries mě neskutečně rozveselila.