Amedeo Modigliani v Obecním domě, prosinec 2010

Vůbec první výstava Amedea Modiglianiho v Čechách byla uspořádaná za spolupráce soukromých subjektů: Galerie Vernon a Obecního domu a.s. Je chválihodné, že někdo ze soukromé sféry měl odvahu představit takhle vzácné obrazy. K samotné výstavě už ovšem chválou sršet nemůžu. Výstava je rozdělená do tří velkolepých prostor. Návštěvník vstoupí do středního sálu, kde se dozví základní životopisná data. Jádro výstavy je pak v sálu napravo. Jako první padne do oka pět olejů (a jeden kvaš) Františka Kupky. Proč Kupka na výstavě Amedea Modiliagniho? Oficiální vysvětlení kurátorky zní: „Postavit vedle sebe v jedné výstavě díla těchto dvou umělců, kteří spolu vystavovali v rámci Podzimního Salonu v Paříži v roce 1912, byl právě důležitý kurátorský nápad Sereny Baccaglini. Modigliani a Kupka jsou dva velcí novátoři umění s podobnými životními cestami a jejich spojení je nové, magické a vzrušující. Na výstavě v roce 1912 prezentoval Modigliani své sochy a Kupka své práce – Amorpha, Teplá chromatika a Dvoubarevná Fuga, které mohou být považovány za první opravdové abstraktní práce v historii. Modigliani a Kupka se tak znovu setkávají po více než 100 letech.“

Nejvíc mě zaujala pasáž o „novém, magickém a vzrušujícím spojení“. Přijde mi to trochu naivní. Kupkova plátna jsou samozřejmě fantastická, ale vzhledem k celkovému pojetí výstavy to spíš vypadá, že tam jsou proto, aby se „zaplácnul“ příliš velký a okázalý prostor. Na výstavě je v pompézních prostorách Obecního domu totiž vystaveno „jenom“ devět Modiglianiho olejů. Zbytek je složen z kreseb, akvarelů, reprodukcí fotek a v levém sále ještě obrazy jeho přátel, souputníků, milenky a pak velkoformátové fotky s Picassem a dalšími pařížskými umělci belle epoque. Nuda. Prostě nuda. Každou skicu prezentovat jako mistrovský dílo mi přijde trochu zbytečné. Nechci tím nijak shazovat Amedeovu genialitu a jeho vynikající práci s kresebnou linkou, narážím jenom na kurátorský záměr. Abych se vrátil na začátek. Samotné portréty se Vám zjeví před zraky až v polovině sálu, teprve v momentě, kdy minete středovou panelovou instalaci na níž je pár fotek a korespondence..

Dit k tomu poznamenala, že je to jako výsledek školní práce. Já bych jenom dodal, že by se mi mnohem víc líbilo, kdyby byla díla vystavená v intimnějším prostoru. Kupku bych odstranil celkově, protože rekonstruovat Podzimní salón z roku 1912 by hlavně zahrnovalo představení Amedeovy sochařské práce. Ta tu pochopitelně nebyla.

Celkové, pro mě poněkud chaotické uspořádání, trochu rozmělnilo výsledný zážitek z Modiglianiho díla, takže jsem měl přesně opačný pocit, než který mi sliboval PR text. Nicméně – síla jeho génia se nijak zamaskovat nedá. Již zmíněný vynikající kresebný styl ve spojení s lehkým kladením olejových barev vyvolává i matoucí pocity. U některých olejů jsem si na první pohled myslel, že to jsou akvarely. Tak lehké a mistrovské jeho portréty jsou. Skvělé! I když mám k výstavě výhrady, přesto jsem rád, že jsem tam byl, protože jsem mohl na vlastní oči vidět umění jednoho z nejvýraznějších malířů počátků moderního malířství.

 Vlastní podobizna (1919)

Ještě jsem našel odkazy na dva obrazy od Kupky, který tam visely: Abstraktní Kompozice a Ocel pije.

PLAY!

Ještě nikdy se mi nestalo, že bych odcházel z výstavy plné lidí tak nadšený. Dokonce i když jsem byl na sesterské výstavě Orbis Pictus v čističce odpadních vod v Bubenči, množství návštěvníků mi vadilo. Jenže teď v Mánesu ne. Výstava se totiž nemůže jenom vidět, ale i cítit a slyšet. Všechna ta hejbátka nebo zvukové přístroje dávají smysl pouze, když je přinutíte hrát. Návštěvník je neustále vtahován do mikrosvětů jednotlivých exponátů. V dálce pak akorát slyšíte další šum, další zážitek ostatních návštěvníků. Ani se ty vjemy nedají všechny zachytit. Tak aspoň pár fotek.

A ještě jedna video reportáž, kterou jsem náhodou našel.

Miroslav Polách: Umělcova noha (U Zlatého prstenu, říjen 2010)

V rámci výstavního cyklu Start-Up vystavuje v domě U Zlatého prstenu Miroslav Polách.

Celkem se mi vystavené věci líbily. Pěkný čitelný styl, žádná snaha o prvoplánové (= trapné) šokování. Nejvíc mě oslovil obraz Umělkyně. Levitující holka nad pohovkou z Ikey. Důvěrně známá reálie našich instantních životů.

Sympatické mi taky přišlo, že bylo vystaveno jen šest děl. Stručně, výstižně a svižně. Na druhou stranu svébytnost uměleckého výrazu trochu stírají unifikované akrylové barvy. S tím se u současných mladých setkávám poměrně často.

Julia Margaret Cameron: Královna Ester před králem Achašveróšem

Během pátrání po ikonografii starozákonní scény Královna Ester před králem Achašveróšem (rovněž Xerxés) jsem narazil na práci britské fotografky ze třetí čtvrtiny 19. století. K focení se dostala náhodou, když jí ke 48. narozeninám (roku 1864) věnovala její dcera fotoaparát. Focení se pak věnovala až do své smrti roku 1879. Co jsem koukal, tak se hodně zabývala portrétem a skupinovou fotkou. Nebránila se ani různým mytologickým nebo biblickým námětům. Její záběry jsou plné klidných emocí. Mekké světlo, schopnost zachytit správný okamžik, popřípadě si dokázat model „naaranžovat“ do správné polohy. Lehkou strnulost je třeba přičíst tehdejší technologii, kdy se exponovalo i několik minut a focené osoby musely držet bez hnutí. O to silněji vyznívá naprosto famózní ostrost jejích snímků. Ale nejvíc tam dělá atmosféra.

V jejích fotkách lze nalézt dost ze současných postupů. Ostatně je to pionýrka moderní fotografie. Pro krátké představení zde publikuji autorčino pojetí starozákonního příběhu z Knihy Ester –  Ester před králem Achašveróšem.

 

Fotka pochází z roku 1865.

Exkurs: Fotografka zvolila známou a v minulosti často zpracovávanou scénu, kdy královna Ester (žena židovského původu, kterou si perský král vybral pro její krásu za manželku) vyrušila pod hrozbou trestu smrti krále, aby jeho a prvního ministra Hamana pozvala na večeři, kde chtěla krále prosit, aby nedal svolení k pogromu jejího lidu, který chystal jeho první ministr. Během řeči omdlela, ale před zraněním jí zachránili dvořané. V raně novověkém umění se často volil emotivní moment, kdy královna Ester omdlévá pod tíhou okolností a pravděpodobně i vyčerpání z tří denního modlení a půstu. Oproti fotografii bývá ovšem král vyobrazen v pohybu směrem ke královně, kterou mezitím zachytili dvořané. Takto scénu pojal například Tintoretto v letech 1547-48.

Ikonografie k tématu je poměrně bohatá a bylo by to na samostatnou esej. Ať už bych si totiž vybral ke srovnání například obraz Antoinea COYPELA z roku 1704, který scénu pojal komorněji (jeho král navíc ještě stojí v prvotním šoku z omdlení manželky), zásadní rozdíl mezi starými mistry a Julií Margaret Cameron je v momentu „klidu“ a životnosti postav. Scéna byla právě oblíbená pro svou dramatičnost – – čilý pohyb nebo jenom vyhraněnou mimiku hlavních postav.  Cameron to uchopila zcela naopak. Je prostě vtipné sledovat, jak král Achašveróšem klidně a se zaujetím pozoruje zemdlelou Ester, která vlastně vypadá, že už nějaký čas spí. Z fotky vyzařuje  klid a pohoda. Koneckonců – v záběru ani žádné zachycení pohybu být nemůže. Patrně se dlouho exponovalo a proto celá kompozice vyžadovala statičnost modelů. Celé mě to fascinuje už jen tím, že měla Cameron chuť experimentovat s  novým médiem a tradičními náměty. Ve výsledku si myslím, že toto je právě jeden z momentů, který posunul ikonografii zase někam dál.

Hans von Aachen (1552–1615). Malíř na evropských dvorech. Císařská konírna na Pražském hradě 1. 7. – 3. 10. 2010

Uběhlo 395 let od Aachenovi smrti. Zemřel v Praze. Několik jeho děl tu zůstalo i po jeho smrti, řada se jich ale prodala, přesunula, rozkradla, ztratila. Z jeho díla vlastně nezbylo tolik, ale i z toho mála je zřejmé, jakým výjimečným talentem byl. Zašel jsem se podívat na jeho výstavu. Údajně vůbec první monografická – čtyři století po malířově smrti – to je síla! A bylo to skvělé.

Aachen byl mezinárodním umělcem, který působil v Kolíně nad Rýnem, Benátkách, Římě, Florencii (a další italských městech). Posléze se vrátil zpátky do Kolína, pak šel do Mnichova, Aušpurku, aby nakonec zakotvil v Praze na dvoře Rudolfa II., se kterým si vybudoval přátelský vztah. Jelikož měl četné zahraniční zkušenosti, působil i jako císařův diplomat a zejména nákupčí uměleckých děl. Možná, že kvůli těmto okolním aktivitám nevytvořil tak obsáhlé dílo jako jiní. Byl jsem překvapený, jak málo olejomaleb na výstavě je. Sice jsou to obrazy překrásné a silné, ale opravdu jich je málo. I katalog musel být doplněn kresbami, aby v něm vůbec něco bylo.1)Bernard AIKEMA et. al. – Hans von Aachen (1552-1615): malíř na evropských dvorech: [Císařská konírna Pražského hradu 1.7.2010 – 3.10.2010]. Berlin: Deutscher Kunstverlag, 2010 

A z Císařské konírny jsem se ještě skočil podívat do Obrazárny Pražského hradu, abych si připomněl všechny ty Bassany, Rubense, Veroneseho, Brandla, Kupeckého, Altomonta, Schönfelda, Reniho a Tintoretta a koukám, že hned v první místnosti jsou tři Aachenové. Jakou to má logiku? To nejde ty obrazy přenést 50m na jednu výstavu? A to byl mezi nimi i ikonický portrét císaře Matyáše.

Poznámky

Poznámky
1 Bernard AIKEMA et. al. – Hans von Aachen (1552-1615): malíř na evropských dvorech: [Císařská konírna Pražského hradu 1.7.2010 – 3.10.2010]. Berlin: Deutscher Kunstverlag, 2010