Nemám nic proti konceptu kulturně-historické výstavy. Když už to nepotěší odborníky jednotlivých disciplín, tak veřejnost určitě. A ruku na srdce, pro veřejnost, tu veškerá věda je. Jeden můj kolega k tomu pak ještě jízlivě poznamenal, že výstavu považuje za úspěšnou už jen proto, že jí dokázalo NPÚ zorganizovat. Nutno dodat, že je to jejich zaměstnanec.

Záběr výstavy byl vskutku široký. Od raně gotických fragmentů architektury po staré hudební nástroje. Nechyběl ani vděčný doplněk každé zámecké expozice – dobové brnění a zbraně. Z užitého umění byly zastoupeny i manýristické práce z doby kolem roku 1600.¹⁾např. Castrucciho veduta v provedení pietra dura, pohár s chlapcem zabíjejícího draka atd. Vzhledem k tomu, že k výstavě zatím nevyšel katalog, nevím, jakou mají přesně souvislost s Rožmberky. Ovšem zcela tendenčních momentů bylo na výstavě víc. Skoro se mi až zdálo, že hlavním zájmem kurátorů bylo, aby se to „lidem“ líbilo a „každý si odnesl to svý“. Můžu říct, že z pohledu laického numismatika mi vitrínkou rožmberského mincování také vyšli vstříc.

Asi nejslabší byla výstava v uměleckohistorickém pojetí (a to i přes přítomnost takového skvostu jako Zmrtvýchvstání Krista a Adorace Páně Hlubocké od Mistra Třeboňského cyklu). Pominu, že v renesanci nebyli umělci na rožmberském dvoře zrovna světové úrovně, ovšem nemůžu kurátorům odpustit, že vystavili kopie. Z profesního hlediska se jedná o selhání. Jak si můžou dovolit do středověké sekce pověsit kopii Vyšebrodské madony z rukou restaurátora Bohuslava Slánského? Navíc výtvarně tak špatnou. Obdobný problém lze spatřit v kóji s umění kolem roku 1600. Kurátoři patrně chtěli navázat na loňskou úspěšnou výstavu Hanse von Aachena, takže zde prezentovali dva malé obrázky nevalné umělecké úrovně s popiskem: „Hans von Aachen – kopie“. Nezasvěcený návštěvník mohl nabýt dojmu, že takto Aachen maloval. Když už tam obě díla nutně musela být, měl popisek obsahovat: „Neznámý mistr – kopie dle Hanse von Aachena“.

Je škoda, že jinak celkem pěknou populárně naučnou výstavu provázely momenty selhání.

Líbí se mi práce se světlem. Mistrně zachycený sluneční svit dává obrazu svěží a dynamickou atmosféru. V Procházkovi je cítit hravost a život. Svou tvorbou se hlásí k odkazům raného impresionismu a nikdy svůj směr nepřekročil. Vzhledem k tomu, že tvořil zejména od 30. let do přelomu 70. a 80. let 20. století se jeho přístup jeví jako anachronický. Ale měl to prostě rád. A trh na to reaguje. Jsou lidé, kteří od umění čekají i relax a pohodu. Procházka byl ve svém žánru skutečný mistr.

Obraz pro dnešní den pochází z palety Ladislava Karouška (1926 – 1991).¹⁾Má i hezky zpracovanou stránku na wikipedii Zajímavý malíř, o jehož existenci jsem neměl do dneška zdání. Po válce studoval na AVU v aterliérech Miloslava Holého a Vladimíra Silovského. Svojí tvorbu plně rozvinul až v polovině 50. let. Stal se členem skupiny Máj 57, od počátku 60. let hojně vystavoval. Tématicky tehdy pokračoval v tradici české krajinomalby. Líbí se mi na něm, že od realisticko-koloristických začátků se propracoval k poměrně osobitému pojetí velmi abstrahované krajinomalby. Jeho hlavními motivy jsou zachycení nálady a vůně. Abstraktní expresionismus v poněkud zářivějších polohách. V jeho koloritu cítím ještě dotyky Vasilije Kandinského, ovšem s větší mírou dynamizující exprese.

Název obrazu: Říjen. Rok: 1986. Technika: olej na plátně. Rozměr: 58 x 96 cm.

Možná jsem zvláštní, ale líbí se mi tento obraz. Jedná se o krajinu Františka Daňka-Sedláčka. Poměrně známý krajinář žijící v letech 1892 – 1974. Nepatřil k nejdůležitější linii českých krajinářů z řad žáků Julia Mařáka, studoval totiž na AVU až ve 20. letech 20. století u prof. Vratislava Nechleby, ale přesto je sběrately vyhledávaný autor.

Jedná se o linii českého moderního umění, která divákovi neposkytuje psychický otřes z brutální umělcovy imaginace. Je v tom klid české krajiny, nenáročnost dělné duše. Dekorativní charakter podtrhuje zářivá barevnost. Poměrně zajímavé je i zdůraznění druhého plánu. Pestrobarevnou louku ukryl do stínu, čímž divákův první pohled nasměroval do hloubi panoramatu. Diagonálám a horizontálám pak vtipně oponuje skupina břízek, která uzavírá levou část prvního plánu. V rámci dějin umění se nejedná o nic zásadního, ani objevného, ale ducha doby tvoří zejména takoví malíři.

Obraz je krásnou ukázkou dekorativního akademismu první republiky.¹⁾I když je dost možné, že ve skutečnosti vznikl až po 2. světové válce. Autor byl poměrně plodný až do smrti a o chronologii jeho díla se víceméně nic neví. Faktem ale zůstává, že svým rukopisem je zakotvený právě v období 20. a 30. let minulého století Malířské pojetí umě lavíruje mezi principy impresionismu, plenérovým realismem a plošným dekorativismem secese. Chybí tu samozřejmě typická secesní melancholie. Jakoby se pestrý akademismus 1. republiky úmyslně stavěl do opozice pochmurným symbolistním krajinkám. 

V Praze vyrostla další novostavba. Osobně mi nepřijde špatná a když si vezmu, že je skoro celé Petrské náměstí přestavěné za první republiky, nemám s touhle postmodernou problém. Seznamte se.