V Anežském klášteře ve sbírkách středověkého umění Národní galerie se nyní nachází dva „současní cizinci“. Malby, či přesněji monotypy, Patrika Hábla ovšem původně vznikly jako Postní obrazy pro kostel Nejsvětějšího Salvátora v Praze. Podobně jako středověká sakrální díla ve stálé expozici NG, jsou i Háblovy obrazy vytržené z původního kontextu a divákovi jsou nyní prezentovány ve zcela jiné funkci i atmosféře. Tato skutečnost vytváří na dílo určitý „nátlak“ a zkouší jeho vnitřní sílu. U středověkých děl je působivost a podmanivost zaručená například jejich stářím; současná díla v tak „jednoduché“ pozici nejsou. Ovšem umělecké dílo je uměním zejména díky tomu, že bez ohledu na původní koncept a kontext obsahuje myšlenku, která v díle neustále přetrvává. Intervence v NG ukázala, že obrazy Patrika Hábla tento rozměr mají. I to je důvod, proč přítomnost dvou současných děl oživuje a do značné míry naplňuje současnou expozici.

Duchovní význam středověkých sakrálních děl je zřejmý již díky ikonografickým námětům. S ohledem na výtvarný sloh, respektive dobovou zbožnost, byla díla ztvárněna buď symbolicky či více naturalisticky. Základní funkce a smysl ovšem zůstával stále zachováván. Křesťanská spiritualita se již od svých počátků zaměřila na člověka, což se v umění projevovalo zobrazováním postav křesťanského nebe. Křesťanské vyznání se prostřednictvím umění personifikovalo, aby bylo naprosto srozumitelné každému. Několik staletí trvající duchovně-umělecká tradice se ovšem v moderní době (počínaje Osvícenstvím až po současnost) postupně proměňuje. Současný člověk, v drtivé většině schopen četby, složitěji hledá cestu k narativním výjevům středověkých a novověkých sakrálních uměleckých děl. Spiritualita se čím díl více odhmotňuje a čím díl více se stává prostorem osobní zbožnosti. Obrazy Patrika Hábla svou abstraktní podobou více odpovídají formě současného duchovního života. Ba co víc – stejně jako je cosi nadpozemského našim zrakům skryto, byť to v nás a kolem nás přetrvává, je i v obrazech Patrika Hábla cosi skrytého, cosi mystického. Z jemné lyriky jeho malířství lze pochopit, že se nejedná o nic negativního. Sám malíř o těchto dílech mluví jako o vnitřních krajinách.

Intervence Patrika Hábla v NG je, dle mého názoru, zdařilou akcí. Duchovní povaha Háblových obrazů je zcela čitelná i v sekundární lokaci, což mají s okolními díly společné. Intervence navíc ukazuje, že i současné umění dokáže zprostředkovat duchovní hodnoty. Ba co víc – díky aktuálnosti díla dokáže současné umění to, co staré již nikoliv – přimět současníka k bezprostřednímu duchovnímu prožitku. Současné umění totiž zná současného diváka lépe. U starých děl to funguje obráceně – současník zná díla mnohem lépe než ona jeho.

Do 31. října je v Galerii Václava Špály u Národní třídy k vidění výbor z posledního díla malíře Stanislava Diviše. Umělec patří ke skupině Tvrdohlaví a tudíž ke generaci, která se na scénu uvedla v 80. letech minulého století a dnes se řadí k pionýrům postmoderního umění v Čechách. Jeho obrazy pro mě byly vždy hůře uchopitelné, zejména pro svůj vulgární obsah (např. dílo Kdyby vši věděli co dělám v neděli z roku 1986) a naivní zpracování (v podstatě celý dosavadní malířův styl).

Koncepce výstavy je rozdělena do tří tématických cyklů – v suterénu jsou Střepy paměti, v přízemí Barevná geometrie a v prvním patře Příběhy vládců. Ve všech tématických okruzích, které postupně vznikají od roku 2000, je patrný vývoj malířova výrazu k ještě větší plošnosti. A to jak výtvarné, tak bohužel i obsahové. Má rozpačitost z těchto děl vychází ze dvou protichůdných pocitů – oprostím-li se od všech svých znalostí a stanu-li před dílem zcela myšlenkově nahý, jistě mě zaujme svou citlivou a vyváženou barevností i kompoziční bravurou. Ovšem tento blažený stav mi nevydrží dlouho a už vůbec ne u množství vystavovaných děl. Například cyklus Barevná geometrie zcela jasně odkazuje k evropské avantgardě 20. a 30. let. 20. století. Na první pohled přijdou na mysl jména jako Kazimír Malevič, Piet Mondrian, Robert Delaunay nebo František Kupka. Zejména Kupka je díky svým geometrickým abstrakcím z období 30. let jasnou Divišovou inspirací. Recyklace, protínání žánrů nebo obsahová rozbředlost je samozřejmě základním stavebním kamenem postmoderny, ovšem v Divišově současném díle nesleduji žádné hlubší sdělení než „působivost barvy a kompozice“. V dnešní době mi nepřijde nic objevného na tom rozebrat geometrickou abstrakci, lehce ji naředit minimalismem, a pak ji znovu složit. Rozpaky v tomto ohledu znásobuje i text kurátora Ivana Neumanna, v němž se snaží těžkopádným myšlenkovým konstruktem obhájit malířovo dílo jako cosi transcendentálního. Realitě se spíše blíží konstatování, že se jedná o mistrné malby dekorativního charakteru, které perfektně ozdobí minimalisticky zařízený moderní byt. Z uměleckého hlediska mi to ovšem přijde málo. Barvou, plochou a tvarem bylo totiž v moderním umění řečeno již tolik, že to prostě nemůže být dostatečně nosné téma k jakékoliv malířské realizaci. Minimálně ne tak, jak ji pojal Stanislav Diviš.

Aukční síň Dorotheum získala do své zářijové nabídky kolekci dvanácti obrazů z poválečné tvorby jednoho z našich předních malířů klasické moderny, Františka Muziky. Díla pochází ze sbírky manželů Irene a Hanse Gerlingových, kteří je získali roku 1972, když uspořádali českému umělci retrospektivní výstavu v jejich galerii Baukunst v Kolíně nad Rýnem. Že se po letech opět vrací do České republiky je vlastně příjemné, i když pro české umění by bylo reprezentativnější, kdyby se tato díla stala součástí sbírky moderního umění některé významné zahraniční instituce či skončili ve sbírce nějakého dalšího významného zahraničního sběratele imaginativní malby či evropského surrealismu.

Vzhledem k tomu, že jsou díla určená k prodeji, bylo nasnadě, aby se o jejich propagaci postarala sama aukční síň. Vedení firmy Dorotheum situaci uchopilo profesionálně. V první řadě byl k souboru vydán přehledný katalog, na jehož textech se podílel i dlouholetý znalec Muzikova díla, František Šmejkal. Samotné obrazy byly vystaveny široké veřejnosti v galerii České spořitelny a jako malá třešinka na dortu je pak propagační video, ve kterém expert Dorothea, Michal Šimek, celou sbírku interaktivně představuje. Nutno podotknout, že aukční síň nepodcenila ani marketingovou stránku a několik týdnů mi jejich videa na Youtube naskakovala v reklamních blocích. Celou tuto PR činnost vnímám ve vztahu ke kolekci Muzikových děl pozitivně a Dorotheum tím u mě získalo plusové body. Zkrátka – v době, kdy státní instituce nemají finance nebo prostě jen neumějí propagovat umění, je osvěžující, když se to děje i na úrovni soukromé sféry. Jinými slovy – po dvaceti letech na trhu s uměním se konečně zkvalitňují služby s prodejem umění spojené. K úplnosti jen dodám, že již řada českých galerií či aukčních síní pečlivě mapuje naší uměleckou scénu (např. pravidelné výstavy v Topičově salónu a Topičově klubu na Národní třídě – firma 1. Art Consulting – či pravidelné výstavy v aukční síni Vltavín atd.). Také je třeba si uvědomit, že tato úroveň v komerční sféře mohla nastat až v momentě, kdy se trh stabilizoval a dorostl do určité hladiny, aby se vše okolo mohlo ufinancovat.

Ale zpět k Františku Muzikovi. Nejsem znalcem jeho díla a nedovolím si tedy interpretovat hloubku a význam představených obrazů. Jako prostý divák bych se jen zastavil u formální stránky Velkého Elsinoru XI a několika vlastních pocitů. Byť se jedná o malířovu pozdní tvorbu, je vytříbenost, jednota a síla kompozice obrazu dechberoucí. Malířská modelace hmoty, světla a prostoru mě naprosto fascinuje. V obraze je brilantně zachycen nadpozemský klid. Díky rafinovaně zvolenému osvětlení tušíme, že to důležité se děje až za vyobrazenou hmotou, tudíž nás to neustále láká přemýšlet nad tím, jak vypadá Elsinor z druhé strany. Co nás vlastně čeká za výhled z nejsvětlejšího kruhu? Nemohu si pomoci, ale Elsinor XI ve mně asociuje smrt. Ale nikoliv bolestnou smrt v hrůze, nýbrž rozvážnou smrt vědoucího člověka, který umírá spokojen se svým životem, který si pokládá otázku, na níž není odpověď. Ale přesto se nebojí.

V případě Velkého Elsinoru XI nemůže žádná reprodukce plně zachytit onen nehmotný výboj díla, který na mě doléhal ze všech úhlů i vzdáleností. Obraz je k vidění do soboty 21. září 2013. Stojí za tu kapku času!

Galerie Hlavního města Prahy v budově Městské knihovny na Mariánském náměstí patří dlouhodobě k nejlepším i nejprestižnějším výstavním prostorům v Praze. Instituce se nebojí reflektovat aktuální uměleckou tvorbu, stejně tak je schopna zorganizovat i výstavy umění 19. a první poloviny 20. století. Variabilita i osvětlení jednotlivých sálů zkrátka poskytuje kurátorům široké možnosti, stejně tak divákům zajišťuje kvalitní zážitek z výstavy.

GHMP je mi svým akcentem na současné umění velmi sympatická. V současnosti jsou v nejvyšším patře Městské knihovny instalovány výstavy dvou výrazných malířů tzv. střední generace – Lubomíra Typlta (* 1975) a Jakuba Špaňhela (* 1976).

Tikající muž je Typltův leitmotiv, se kterým jsem se poprvé setkal už na desce experimentální elektronické formace WWW, které Typlt píše zatraceně kvalitní texty! Jeho obrazy jsou plné skličujícího napětí stejně jako jeho texty a básně. Jsou stejně drásavé, stejně plastické a stejně barevné. Na počátku výstavy kurátoři nabídli i ranou autorovu tvorbu, která se mi příliš nezamlouvala. Cítil jsem z ní barevnou i kompoziční skladbu tolik typickou pro naší výtvarnou tradici. Rané obrazy mi nepřišly ničím napínavé, ničím zajímavé a z hlediska výstavy mají smysl asi jen retrospektivní. Typltova umělecká cesta v tomto bodě naštěstí neskončila a ono proslavené „umělecké chtění“ jej zavedlo do vyhlášené Kunstakademie v Düsseldorfu. Zde absolvoval v roce 2004. Myslím, že německé prostředí, zejména slavný německý expresionismus počátku 20. století (stejně tak neoexpresionismus osmdesátých let 20. století), v jeho díle zanechal hlubokou stopu. Typltovy figurální motivy z minulého desetiletí mě baví už delší čas, ale jeho abstraktní kompozice jsem neznal (nebo jsem jim prostě nevěnoval pozornost). Na výstavě je rovněž i tato poloha zastoupena zajímavými díly. Shrnuto: Konečně jsem měl možnost shlédnout soubornou výstavu jednoho z nejtalentovanějších českých malířů poslední dekády.

Slepice v pekle je název výstavy Jakuba Špaňhela. Oba malíří jsou natolik výrazné osobnosti, že jejich díla kurátoři rozdělili do dvou zcela oddělených a samostatných bloků. Dle mého mínění to byl správný tah. Špaňhelovy obrazy jsou temné. Jeho umělecký zájem osciluje mezi krajinou a portrétem, přičemž jeho malířský výraz rovněž vychází z dynamického expresionistického pojetí. Minimální kresba, cákance, stékající barva. Spíše expresionisticky pojaté imprese z různých okamžiků a nálad. Zaujali mě jeho lustry – umná práce se světlem. Stejně tak mě bavil obraz Benzínka (vyfocený ho bohužel nemám). Černá noční krajina, které dávají obrysy neonové zářivky benzínové stanice a projíždějící auta. Minimálně naznačená perspektiva rafinovaně zavádí do hloubky obrazu. Výrazné dílo jsou i slavné Španělské schody v Římě, které jako jediné nestaví na černé barvě. Shnuto: Dílo Jakuba Špaňhela mi bylo do této výstavy skryto a jsem rád, že jsem jej mohl konečně shlédnout v uceleném souboru. Je to sice pořádná dávka deprese, ale velký výtvarný talent představuje jednoznačně.

V dnešním šedivém dni mi obrazy Aleše Lamra rozzářily náladu. Ach ty barvy. Jasně, přišly mi na první pohled trochu dětské, komiksové, příliš fantaskní, příliš nerealistické, příliš neumělecké. Ale pak jsem se zadíval víc a hodil za sebe všechny předsudky a své svazující konvence. Nějakým zvláštním způsobem to ke mně promluvilo.

Velký ohňostroj (1979), akryl na plátně, 200 × 155 cm

Baví mě, že dílo Aleše Lamra prošlo několika fázemi. Jsou naprosto zřetelné a čitelné, pokaždé zaujmou svou výpovědí. Osobně se mi více líbí jeho současná, tedy již pozdní a vyzrálá, poloha. Je minimalističtější a k jádru sdělení míří bez zbytečných oklik.

Lacerta ilia (2010), akryl na plátně, 140 x 190 cm

Ještě drobná poznámka – V galerii U prstenu probíhá vícegenerační výstava rodiny Lamrů. Kromě otce Aleše se výtvarnému umění věnuje i syn Jan. Druhý syn Hanuš je zase šperkař. Výstava určitě stojí za navštívení.