Galerie Hlavního města Prahy je dlouhodobě progresivní instituce, která programově podporuje hledání a propagaci veřejnosti méně známých umělců a uměleckých směrů. Je to sympatická činnost, kterou můžou ostatní státní galerie jen závidět.

Jeden z vynikajících počinů je i shromáždění a představení díla tří pražských, v šedesátých letech mladých, umělců, kteří ve volné skupině vytvořili nebývale kvalitní a kompaktní dílo. Vlastně se ani nedivím, že nakonec dva, Mikuláš Rachlík a Jan Jedlička, po roce 1968 emigrovali. Opět se tu ale potvrdilo, jak plodná 60. léta v Československu byla.

Květa Pacovská je především fenomenální ilustrátorka, která se během druhé poloviny 20. století prosadila v zahraničí. Současná pražská výstava se jí však snaží představit jako výtvarnici tzv. volné tvorby. Výběr většiny děl je ucelený a pochází z cyklu Půdorysů z období poloviny 90. let 20. století. Nejobsáhlejší téma pak doplňují díla z cyklů o zaznamenávání nebo hledání prostoru. To vše samozřejmě v čistě minimalistické rovině. Ve vztahu k mapování prostoru zanechal v jejím díle velmi výrazný otisk především manžel, výtvarník, Milan Grygar. Já mám vlastně tenhle druh abstraktního expresionismu i koncepčního (nebo konceptuálního?) minimalismu s přesahy konstruktivismu  rád, ale v případě této výstavy jsem se výstavní síní spíš toulal, než prožíval. Vybraná díla Květy Pacovské jsou krásná a musím říct, že mi přijdou i zajímavější než Antifony jejího chotě z loňské výstavy, ale nějak nejsem schopen v nich nebo za nimi objevit to, co by mě překvapilo a naplnilo.

Výstava je ještě doplněná o pár sochařských děl a můžeme vidět i heslo o nekonečnosti kruhu, který reprezentuje výsek spirály (?!).

Osobně si myslím, že na této výstavě je vidět, že ačkoliv je Květa Pacovská bezesporu skvělá malířka, nápady na volnou tvorbu už spíš levitují ve vzduchoprázdnu. To neustálé hledání prostoru v obrazu, kde žádný prostor není, mě už vlastně přestává bavit. Můj pocit může být pochopitelně umocněn i tím, že kurátoři vybrali nepříliš pestrou ukázku z jejího díla. Může to být i tím, že ten prostor, který už nikdo nechce malovat, pořád někdo hledá. Může to být i tím, že jsem se blbě vyspal. Přesto všechno ale stále hledám odpověď na základní kurátorskou otázku: Proč maximum contrast?

S Václavem Cíglerem sdílím lásku ke světlu a sklu.

Instalace v objektu barokního zámku mi nejdříve přišla trochu nekompaktní. Trvalo mi delší dobu, než jsem se nad to povznesl a začal dílo vnímat samostatně. Nejedná se o žádné popisné objekty, ale kolikrát spíše o hru s okolím. Se světlem a odrazem.

Nejvíc se mi líbila světelná kostka v kapli Trojského zámku. Ta se v časovém intervalu zhasínala a rozsvěcela, takže kaple byla jednou ve tmě, pak zase krásně prosvětlená. Nádherně vystižená síla světla jako zdroje veškerého života i myšlenky.

Pokud budete mít trochu hloubavější náladu s chutí nechat se unést, určitě se na výstavě zastavte.

Jak se píše v úvodním textu výstavy: „Symbolismus byl v českém prostředí prvním uměleckým směrem, jenž proklamativně vystupoval jako součást širšího evropského uměleckého proudu. Jeho zásluhou pak v následujících desetiletích patřilo české umění přirozeně k evropské kultuře. Díky uměleckým i osobním kontaktům, které generace 90. let navázala s mnoha umělci v zahraničí, mohly ty následující zcela samozřejmě vstupovat do mezinárodního kontextu. Stačí připomenout pozdější úzké kontakty s německým, zejména mnichovským expresionismem, těsné umělecké i lidské vazby s pařížskými kubisty, po první světové válce pak propojení s mezinárodním hnutím surrealismu.“

Vskutku se jedná o jedno z vynikajících období českých dějin umění. Navíc osobnosti jako Max Švabinský či Jan Preisler ovlivnili prostřednictvím výuky na AVU následující generace českých výtvarníků.

Velkým přínosem výstavy Tajemné dálky je uchopení symbolismu jako nadžánrového hnutí, které osciluje mezi akademicky precizní malbou (Gabriel Max, Emanuel Krescenc Liška) až po počátky moderní avantgardy (Emil Filla, Bohumil Kubišta či Jan Zrzavý). Vedle sebe tak můžeme shlédnout ryze secesní, pastelově laděné „smutné“ obrazy, i „divoké“ expresivní či klasickou formu bourající kubistické kompozice. Osobně tyto mezižánrové koncepce vítám, jelikož se ptají po obsahu děl, které spolu najednou souvisejí své formě navzdory a navíc z nich vyplývá, že umění je tekoucí řeka, kde jednotlivé styly žijí vedle sebe a jejich škatulkování je až pozdější reflexe teoretiků (byť stylové řazení stále počítám za kvalitní metodu třídění a chápání vývoje umění).

Častým nešvarem výstav pořádaných Národní galerií je jejich nasvícení. I v tomto případě tomu není jinak. Nízká hladina osvětlení nižší teploty sice dodala výstavě mystickou symbolistní intimitu, ale vedlejším efektem je utopení barevně zajímavých děl. Rozprostřené měkké světlo denní teploty by nakonec obrazům slušelo mnohem lépe a věřím, že by se mohl zachovat i intimní ráz expozice. Zkrátka vyměnit neúsporné a ošklivé halogenové lampy za nějakou rozumnější alternativu. Výstavu z hlediska obsahu i koncepce hodnotím kladně, jen bych uvítal čtivější a trochu edukativnější texty jednotlivých částí, aby se v tom snadno vyznal i neznalý návštěvník.

Závěrem pár fotografií vybraných děl.