Ludvík Kuba bezesporu patří k nejzajímavějším českým malířům generace impresionistů. Narodil se roku 1863 a dožil se úctyhodného věku devadesáti tří let, přičemž plně tvořil až do své smrti. Právě díky obsáhlému Kubovu dílu, které se v hojné míře objevuje i na domácím trhu s uměním, je pozoruhodné, o jak komorní výstavu se nakonec jedná. Přitom poslední souborná výstava malířova díla proběhla před dlouhými čtyřiceti šesti lety!

Ludvík Kuba, Vlastní podobizna: Moje paleta, 1946

Dílo Ludvíky Kuby je představeno v sedmi tématických blocích. Zvláštní akcent je věnován jeho raným dílům, zejména studiím na Mnichovské akademii. Pravdou je, že malby z tohoto období patří k nejsilnějším na výstavě. Ve většině se navíc jedná o obrazy ze soukromých sbírek, které běžně k vidění nejsou. Ačkoliv Kuba nebyl géniem, který určoval evropský umělecký vývoj, dokázal kolem roku 1900 osobitě reagovat na tehdejší impresionistické a secesní vlivy. Po založení rodiny, opuštění Mnichova a přestěhování do Vídně se však malířova paleta rozjasnila a přiblížila se francouzskému cítění. I přes dílčí neúspěchy své volné tvorby, v nouzi přijímal zakázky na portréty, prožíval malíř šťastné životní období. Zářivé barvy, těkavý letní vzduch nebo jemně modelované portréty z rodinného prostředí. Z Kubových pomnichovských obrazů sálá pohoda a optimismus, nabíjejí energií. Roku 1911 se pak s rodinou vrátil zpět do Prahy. Po první světové válce se malíř pustil do dokončení sbírky slovanských písní a mezi lety 1922-29 procestoval většinu slovanských zemí. Kurátorka Veronika Hulíková z tohoto období představila vynikající portréty žen v dobových lidových krojích. Kuba se zde projevil jako zkušený a naprosto jistý figuralista; zejména v díle Velký smutek. Malba je barevně naprosto minimalizována a do značné míry je tlumená i impresionistická manýra. Díky prostému pozadí a šatu je veškerá pozornost diváka směřována k němému výrazu ženy. Ačkoliv nemá žádný vyloženě expresivní výraz, z jejích očí sálá naprosto mrazivá nálada. Toto dokonalé a empatické zachycení pocitů portrétované osoby činí z obrazu jeden z nejsilnějších na výstavě vůbec. Za pozornost rovněž stojí rozšafné malířovy autoportréty či osvěžující krajinomalby z třicátých a čtyřicátých let 20. století, kdy již malíř uvolnil tah štětcem a více se tím přiblížil modernímu podání.

Ludvík Kuba se ve svém díle nikdy nedotkl avantgardních směrů prosazujících se napříč Evropou po roce 1900 a zůstal věrný impresionistickým východiskům. Čím byl starší, tím více prohluboval a dynamizoval svůj vytříbený malířský rukopis. Ve třicátých letech se navíc dočkal i obecného uznání, díky velké retrospektivní výstavě. Ludvík Kuba pak tvořil ještě s elánem a uměleckou silou dalších 20 let. Na sklonku života byl vyhlášen národním umělcem a jeho dílo bylo dáváno za vzor „modernímu“ malířství socialistického realismu. Tato skvrna, za kterou sám malíř ani nemohl, částečně ovlivnila i letité přehlížení Kubova díla. Naštěstí tu nejsou jen umělečtí teoretikové, ale i sběratelé, kteří od díla očekávají „něco jiného“. Bez jejich přispění by současná skromná výstava ani nemohla vzniknout. I přes všechny nedostatky, díky za ní!

Fascinuje mě kulturní progresivita a myšlenková otevřenost 60. let napříč celým světem. Bohaté a šťastné období u nás přeťalo Pražské jaro a mnoho vynikajících umělců zůstalo díky normalizační politice zapomenutých. Mezi ně lze zařadit i Rudolfa Volrába, který sice spáchal sebevraždu již roku 1969, ale právě politicky nepříznivé ovzduší zamezilo šíření jeho díla. První posmrtná výstava proběhla roku 1985 v Praze a další až roku 2002 a 2010. Současná výstava ve Veletržním paláci je tedy čtvrtou posmrtnou samostatnou výstavou a pátou celkově.

Že byl Rudolf Volráb mimořádně talentovaný výtvarník je dnes již zcela zřejmé. Pro bližší charakteristiku jeho díla si dovolím publikovat kurátorský text:

Rudolf Volráb (1933–1969) Barevný neklid

 

Malíř, kreslíř a grafik Rudolf Volráb, kterému bohužel smrt v roce 1969 zabránila rozvíjet tvůrčí schopnosti, dospěl v obsáhlém souboru kreseb, obrazů a objektů z let 1966–1969 k originálnímu řešení práce s tvarem a barvou. Tematicky by bylo možné mluvit o figuraci, ovšem v širším smyslu slova, kdy je figurální tvarosloví podkladem pro celou řadu nejrůznějších formálních i obsahových přístupů. Nečekaně barevná, provokující díla plná vnitřní dynamiky a pohybu odkazují k fascinaci a téměř obsesivnímu ohledávání těla a jeho detailů, často převedených do univerzálně srozumitelných symbolů, jež lze chápat jako autorovu reflexi archetypální duality mužského a ženského principu.

 

Od roku 1967 vzniká řada radikálně barevných obrazů a kreseb, v nichž jsou lidské tělo či jeho část proměněny v téměř amorfní strukturu, vířící nijak nedefinovaným prostorem. Hlavně v kresbách je možné sledovat nekonečnou proměnu figury. Volráb se postupně vyvazoval z dvourozměrné plochy obrazu a otevřel díla do prostoru. Figura v nich zůstává přítomná už jenom v latentní podobě, nicméně přesto právě tyto práce mají silný fyzický charakter. Výstava a doprovodná publikace jsou prvním retrospektivním shrnutím umělcovy tvorby. Představují Rudolfa Volrába jako sebevědomého a progresivního autora, kterému právem patří důležité místo v příběhu českých dějin umění.

 

Kurátoři: Helena Musilová, Jaroslav Bárta. Spolupráce: Marie Klimešová

Do 31. října je v Galerii Václava Špály u Národní třídy k vidění výbor z posledního díla malíře Stanislava Diviše. Umělec patří ke skupině Tvrdohlaví a tudíž ke generaci, která se na scénu uvedla v 80. letech minulého století a dnes se řadí k pionýrům postmoderního umění v Čechách. Jeho obrazy pro mě byly vždy hůře uchopitelné, zejména pro svůj vulgární obsah (např. dílo Kdyby vši věděli co dělám v neděli z roku 1986) a naivní zpracování (v podstatě celý dosavadní malířův styl).

Koncepce výstavy je rozdělena do tří tématických cyklů – v suterénu jsou Střepy paměti, v přízemí Barevná geometrie a v prvním patře Příběhy vládců. Ve všech tématických okruzích, které postupně vznikají od roku 2000, je patrný vývoj malířova výrazu k ještě větší plošnosti. A to jak výtvarné, tak bohužel i obsahové. Má rozpačitost z těchto děl vychází ze dvou protichůdných pocitů – oprostím-li se od všech svých znalostí a stanu-li před dílem zcela myšlenkově nahý, jistě mě zaujme svou citlivou a vyváženou barevností i kompoziční bravurou. Ovšem tento blažený stav mi nevydrží dlouho a už vůbec ne u množství vystavovaných děl. Například cyklus Barevná geometrie zcela jasně odkazuje k evropské avantgardě 20. a 30. let. 20. století. Na první pohled přijdou na mysl jména jako Kazimír Malevič, Piet Mondrian, Robert Delaunay nebo František Kupka. Zejména Kupka je díky svým geometrickým abstrakcím z období 30. let jasnou Divišovou inspirací. Recyklace, protínání žánrů nebo obsahová rozbředlost je samozřejmě základním stavebním kamenem postmoderny, ovšem v Divišově současném díle nesleduji žádné hlubší sdělení než „působivost barvy a kompozice“. V dnešní době mi nepřijde nic objevného na tom rozebrat geometrickou abstrakci, lehce ji naředit minimalismem, a pak ji znovu složit. Rozpaky v tomto ohledu znásobuje i text kurátora Ivana Neumanna, v němž se snaží těžkopádným myšlenkovým konstruktem obhájit malířovo dílo jako cosi transcendentálního. Realitě se spíše blíží konstatování, že se jedná o mistrné malby dekorativního charakteru, které perfektně ozdobí minimalisticky zařízený moderní byt. Z uměleckého hlediska mi to ovšem přijde málo. Barvou, plochou a tvarem bylo totiž v moderním umění řečeno již tolik, že to prostě nemůže být dostatečně nosné téma k jakékoliv malířské realizaci. Minimálně ne tak, jak ji pojal Stanislav Diviš.

Aukční síň Dorotheum získala do své zářijové nabídky kolekci dvanácti obrazů z poválečné tvorby jednoho z našich předních malířů klasické moderny, Františka Muziky. Díla pochází ze sbírky manželů Irene a Hanse Gerlingových, kteří je získali roku 1972, když uspořádali českému umělci retrospektivní výstavu v jejich galerii Baukunst v Kolíně nad Rýnem. Že se po letech opět vrací do České republiky je vlastně příjemné, i když pro české umění by bylo reprezentativnější, kdyby se tato díla stala součástí sbírky moderního umění některé významné zahraniční instituce či skončili ve sbírce nějakého dalšího významného zahraničního sběratele imaginativní malby či evropského surrealismu.

Vzhledem k tomu, že jsou díla určená k prodeji, bylo nasnadě, aby se o jejich propagaci postarala sama aukční síň. Vedení firmy Dorotheum situaci uchopilo profesionálně. V první řadě byl k souboru vydán přehledný katalog, na jehož textech se podílel i dlouholetý znalec Muzikova díla, František Šmejkal. Samotné obrazy byly vystaveny široké veřejnosti v galerii České spořitelny a jako malá třešinka na dortu je pak propagační video, ve kterém expert Dorothea, Michal Šimek, celou sbírku interaktivně představuje. Nutno podotknout, že aukční síň nepodcenila ani marketingovou stránku a několik týdnů mi jejich videa na Youtube naskakovala v reklamních blocích. Celou tuto PR činnost vnímám ve vztahu ke kolekci Muzikových děl pozitivně a Dorotheum tím u mě získalo plusové body. Zkrátka – v době, kdy státní instituce nemají finance nebo prostě jen neumějí propagovat umění, je osvěžující, když se to děje i na úrovni soukromé sféry. Jinými slovy – po dvaceti letech na trhu s uměním se konečně zkvalitňují služby s prodejem umění spojené. K úplnosti jen dodám, že již řada českých galerií či aukčních síní pečlivě mapuje naší uměleckou scénu (např. pravidelné výstavy v Topičově salónu a Topičově klubu na Národní třídě – firma 1. Art Consulting – či pravidelné výstavy v aukční síni Vltavín atd.). Také je třeba si uvědomit, že tato úroveň v komerční sféře mohla nastat až v momentě, kdy se trh stabilizoval a dorostl do určité hladiny, aby se vše okolo mohlo ufinancovat.

Ale zpět k Františku Muzikovi. Nejsem znalcem jeho díla a nedovolím si tedy interpretovat hloubku a význam představených obrazů. Jako prostý divák bych se jen zastavil u formální stránky Velkého Elsinoru XI a několika vlastních pocitů. Byť se jedná o malířovu pozdní tvorbu, je vytříbenost, jednota a síla kompozice obrazu dechberoucí. Malířská modelace hmoty, světla a prostoru mě naprosto fascinuje. V obraze je brilantně zachycen nadpozemský klid. Díky rafinovaně zvolenému osvětlení tušíme, že to důležité se děje až za vyobrazenou hmotou, tudíž nás to neustále láká přemýšlet nad tím, jak vypadá Elsinor z druhé strany. Co nás vlastně čeká za výhled z nejsvětlejšího kruhu? Nemohu si pomoci, ale Elsinor XI ve mně asociuje smrt. Ale nikoliv bolestnou smrt v hrůze, nýbrž rozvážnou smrt vědoucího člověka, který umírá spokojen se svým životem, který si pokládá otázku, na níž není odpověď. Ale přesto se nebojí.

V případě Velkého Elsinoru XI nemůže žádná reprodukce plně zachytit onen nehmotný výboj díla, který na mě doléhal ze všech úhlů i vzdáleností. Obraz je k vidění do soboty 21. září 2013. Stojí za tu kapku času!