Ludvík Kuba bezesporu patří k nejzajímavějším českým malířům generace impresionistů. Narodil se roku 1863 a dožil se úctyhodného věku devadesáti tří let, přičemž plně tvořil až do své smrti. Právě díky obsáhlému Kubovu dílu, které se v hojné míře objevuje i na domácím trhu s uměním, je pozoruhodné, o jak komorní výstavu se nakonec jedná. Přitom poslední souborná výstava malířova díla proběhla před dlouhými čtyřiceti šesti lety!

Ludvík Kuba, Vlastní podobizna: Moje paleta, 1946

Dílo Ludvíky Kuby je představeno v sedmi tématických blocích. Zvláštní akcent je věnován jeho raným dílům, zejména studiím na Mnichovské akademii. Pravdou je, že malby z tohoto období patří k nejsilnějším na výstavě. Ve většině se navíc jedná o obrazy ze soukromých sbírek, které běžně k vidění nejsou. Ačkoliv Kuba nebyl géniem, který určoval evropský umělecký vývoj, dokázal kolem roku 1900 osobitě reagovat na tehdejší impresionistické a secesní vlivy. Po založení rodiny, opuštění Mnichova a přestěhování do Vídně se však malířova paleta rozjasnila a přiblížila se francouzskému cítění. I přes dílčí neúspěchy své volné tvorby, v nouzi přijímal zakázky na portréty, prožíval malíř šťastné životní období. Zářivé barvy, těkavý letní vzduch nebo jemně modelované portréty z rodinného prostředí. Z Kubových pomnichovských obrazů sálá pohoda a optimismus, nabíjejí energií. Roku 1911 se pak s rodinou vrátil zpět do Prahy. Po první světové válce se malíř pustil do dokončení sbírky slovanských písní a mezi lety 1922-29 procestoval většinu slovanských zemí. Kurátorka Veronika Hulíková z tohoto období představila vynikající portréty žen v dobových lidových krojích. Kuba se zde projevil jako zkušený a naprosto jistý figuralista; zejména v díle Velký smutek. Malba je barevně naprosto minimalizována a do značné míry je tlumená i impresionistická manýra. Díky prostému pozadí a šatu je veškerá pozornost diváka směřována k němému výrazu ženy. Ačkoliv nemá žádný vyloženě expresivní výraz, z jejích očí sálá naprosto mrazivá nálada. Toto dokonalé a empatické zachycení pocitů portrétované osoby činí z obrazu jeden z nejsilnějších na výstavě vůbec. Za pozornost rovněž stojí rozšafné malířovy autoportréty či osvěžující krajinomalby z třicátých a čtyřicátých let 20. století, kdy již malíř uvolnil tah štětcem a více se tím přiblížil modernímu podání.

Ludvík Kuba se ve svém díle nikdy nedotkl avantgardních směrů prosazujících se napříč Evropou po roce 1900 a zůstal věrný impresionistickým východiskům. Čím byl starší, tím více prohluboval a dynamizoval svůj vytříbený malířský rukopis. Ve třicátých letech se navíc dočkal i obecného uznání, díky velké retrospektivní výstavě. Ludvík Kuba pak tvořil ještě s elánem a uměleckou silou dalších 20 let. Na sklonku života byl vyhlášen národním umělcem a jeho dílo bylo dáváno za vzor „modernímu“ malířství socialistického realismu. Tato skvrna, za kterou sám malíř ani nemohl, částečně ovlivnila i letité přehlížení Kubova díla. Naštěstí tu nejsou jen umělečtí teoretikové, ale i sběratelé, kteří od díla očekávají „něco jiného“. Bez jejich přispění by současná skromná výstava ani nemohla vzniknout. I přes všechny nedostatky, díky za ní!

Výstava naruby. Díla teprve postupně zaplňují výstavní prostor, jelikož je autor tvoří přímo na místě. Když jsem se Petra Písaříka ptal, kdy to bude hotové, pozval mě na derniéru 24. dubna, tedy tři dny před ukončením výstavy! To už prý budou mít díla i popisky a prázdné rámy na stěnách ožijí. Těším se. Ale i tak je to velmi sympatický nápad a je jedno, jestli vznikl jako promyšlený koncept nebo znouzectnost z nestihnutí termínu. Jak vlastně zhodnotit výtvarníkovo aktuální dílo, když ještě není hotové? Nemá cenu vynášet předčasné soudy, lze jen konstatovat, že divák je přímým účastníkem právě vznikajících děl. A to je zatraceně vzrušující. A ještě něco – kdyby to někdo myslel vážně, může třeba autorovi poradit. To přece my, Češi, umíme ze všeho nejlépe.

Reportáž ČT ART.

Fascinuje mě kulturní progresivita a myšlenková otevřenost 60. let napříč celým světem. Bohaté a šťastné období u nás přeťalo Pražské jaro a mnoho vynikajících umělců zůstalo díky normalizační politice zapomenutých. Mezi ně lze zařadit i Rudolfa Volrába, který sice spáchal sebevraždu již roku 1969, ale právě politicky nepříznivé ovzduší zamezilo šíření jeho díla. První posmrtná výstava proběhla roku 1985 v Praze a další až roku 2002 a 2010. Současná výstava ve Veletržním paláci je tedy čtvrtou posmrtnou samostatnou výstavou a pátou celkově.

Že byl Rudolf Volráb mimořádně talentovaný výtvarník je dnes již zcela zřejmé. Pro bližší charakteristiku jeho díla si dovolím publikovat kurátorský text:

Rudolf Volráb (1933–1969) Barevný neklid

 

Malíř, kreslíř a grafik Rudolf Volráb, kterému bohužel smrt v roce 1969 zabránila rozvíjet tvůrčí schopnosti, dospěl v obsáhlém souboru kreseb, obrazů a objektů z let 1966–1969 k originálnímu řešení práce s tvarem a barvou. Tematicky by bylo možné mluvit o figuraci, ovšem v širším smyslu slova, kdy je figurální tvarosloví podkladem pro celou řadu nejrůznějších formálních i obsahových přístupů. Nečekaně barevná, provokující díla plná vnitřní dynamiky a pohybu odkazují k fascinaci a téměř obsesivnímu ohledávání těla a jeho detailů, často převedených do univerzálně srozumitelných symbolů, jež lze chápat jako autorovu reflexi archetypální duality mužského a ženského principu.

 

Od roku 1967 vzniká řada radikálně barevných obrazů a kreseb, v nichž jsou lidské tělo či jeho část proměněny v téměř amorfní strukturu, vířící nijak nedefinovaným prostorem. Hlavně v kresbách je možné sledovat nekonečnou proměnu figury. Volráb se postupně vyvazoval z dvourozměrné plochy obrazu a otevřel díla do prostoru. Figura v nich zůstává přítomná už jenom v latentní podobě, nicméně přesto právě tyto práce mají silný fyzický charakter. Výstava a doprovodná publikace jsou prvním retrospektivním shrnutím umělcovy tvorby. Představují Rudolfa Volrába jako sebevědomého a progresivního autora, kterému právem patří důležité místo v příběhu českých dějin umění.

 

Kurátoři: Helena Musilová, Jaroslav Bárta. Spolupráce: Marie Klimešová

V pražské galerii Václava Špály u Národní třídy nyní probíhá do 5. ledna 2014 výstava čínského malíře Wu Yi. Jedná se o profesora nástěnné a současné malby na akademii CAFA (Central Academy of Fine Art) v Pekingu. Galerista Zdeněk Sklenář, autor úvodního textu a spolupořadatel výstavy, upozorňuje, že malířská technika olejomalby je čínské umělecké tradici zcela cizí, stejně jako západoevropanům uniká podstata kaligrafické malby tuší. Malíř Wu Yi je pak výjimečným čínským umělcem i pro to, že si západoevropskou techniku bezchybně osvojil.

Výstava Pražské léto je rozdělena do tří základních okruhů, které se díky prostorovým omezením galerie víceméně prolínají. První, a početně nejbohatší, okruh patří okamžikům ze všedního života obyvatel Prahy. Malíř se v dílech soustředí na projevy typické každodennosti, které si rezident města nemá šanci všimnout. Sám je totiž této běžnosti nedílnou součástí: lidé v hovoru, člověk čekající, člověk spěchající, člověk pracující, člověk hledající atd. Všechny tyto motivy jsou zachycené s upřímnou přímočarostí, bez postranních emocí či významů, jsou výsledkem pozorování střízlivého oka citlivého cizince. Intimitu jednotlivých vhledů do „naší běžnosti“ podtrhuje i menší rozměr obrazů. Jakoby autor znal českou poezii všedního dne z přelomu 50. a 60. let 20. století. Při procházení výstavy navíc vypluje na povrch, že „malíř cizinec“ vidí některé věci mnohem ostřeji. Jeho síla totiž spočívá ve zprostředkování reflexe našeho městského života ve své realistické skutečnosti. A tím se bezprostředně dotýká života každého z nás.

Druhý okruh patří českým ženám. Malíř se zaměřuje na detailní studie intimních ženských partií a ateliérové akty a poloakty. Je to celkem pochopitelné, jelikož leckterý Evropan by zase se zvědavostí muži vlastní zkoumal ženy čínské. Navíc akt je tradiční evropská malířská disciplína, z čehož lze vyvodit, že to pro malíře mělo náboj i umělecký. Poslední okruh představuje „domácí“ autorovu tvorbu tuší.

Výstava Pražské léto odráží návštěvu čínského umělce Wu Yi. Zajímalo by mě, zda malíř zhotovil podobné cykly i v dalších evropských městech a pokud ano, byla by velmi zajímavá jejich společná výstava. Atmosféra, světlo, ruchy – to vše se podprahově podepisuje v každém, kdo se na chvíli stane součástí městského organismu. Výstava je zároveň i mementem toho, že je občas třeba na sebe koukat tzv. cizíma očima. Největší přínos totiž dá výstava divákovi svým nadhledem.

V Anežském klášteře ve sbírkách středověkého umění Národní galerie se nyní nachází dva „současní cizinci“. Malby, či přesněji monotypy, Patrika Hábla ovšem původně vznikly jako Postní obrazy pro kostel Nejsvětějšího Salvátora v Praze. Podobně jako středověká sakrální díla ve stálé expozici NG, jsou i Háblovy obrazy vytržené z původního kontextu a divákovi jsou nyní prezentovány ve zcela jiné funkci i atmosféře. Tato skutečnost vytváří na dílo určitý „nátlak“ a zkouší jeho vnitřní sílu. U středověkých děl je působivost a podmanivost zaručená například jejich stářím; současná díla v tak „jednoduché“ pozici nejsou. Ovšem umělecké dílo je uměním zejména díky tomu, že bez ohledu na původní koncept a kontext obsahuje myšlenku, která v díle neustále přetrvává. Intervence v NG ukázala, že obrazy Patrika Hábla tento rozměr mají. I to je důvod, proč přítomnost dvou současných děl oživuje a do značné míry naplňuje současnou expozici.

Duchovní význam středověkých sakrálních děl je zřejmý již díky ikonografickým námětům. S ohledem na výtvarný sloh, respektive dobovou zbožnost, byla díla ztvárněna buď symbolicky či více naturalisticky. Základní funkce a smysl ovšem zůstával stále zachováván. Křesťanská spiritualita se již od svých počátků zaměřila na člověka, což se v umění projevovalo zobrazováním postav křesťanského nebe. Křesťanské vyznání se prostřednictvím umění personifikovalo, aby bylo naprosto srozumitelné každému. Několik staletí trvající duchovně-umělecká tradice se ovšem v moderní době (počínaje Osvícenstvím až po současnost) postupně proměňuje. Současný člověk, v drtivé většině schopen četby, složitěji hledá cestu k narativním výjevům středověkých a novověkých sakrálních uměleckých děl. Spiritualita se čím díl více odhmotňuje a čím díl více se stává prostorem osobní zbožnosti. Obrazy Patrika Hábla svou abstraktní podobou více odpovídají formě současného duchovního života. Ba co víc – stejně jako je cosi nadpozemského našim zrakům skryto, byť to v nás a kolem nás přetrvává, je i v obrazech Patrika Hábla cosi skrytého, cosi mystického. Z jemné lyriky jeho malířství lze pochopit, že se nejedná o nic negativního. Sám malíř o těchto dílech mluví jako o vnitřních krajinách.

Intervence Patrika Hábla v NG je, dle mého názoru, zdařilou akcí. Duchovní povaha Háblových obrazů je zcela čitelná i v sekundární lokaci, což mají s okolními díly společné. Intervence navíc ukazuje, že i současné umění dokáže zprostředkovat duchovní hodnoty. Ba co víc – díky aktuálnosti díla dokáže současné umění to, co staré již nikoliv – přimět současníka k bezprostřednímu duchovnímu prožitku. Současné umění totiž zná současného diváka lépe. U starých děl to funguje obráceně – současník zná díla mnohem lépe než ona jeho.