Kurátoři Národní galerie připravili dlouhodobou výstavu věnující se rakouskému a německému malířství 2. pol 19. století. Jedná se o komorní soubor přibližně dvaceti špičkových děl ze sbírky NG.

Výstava nepodává žádný ucelený přehled o této etapě umělecké tvorby, ale na několika výrazných dílech představuje kvalitu tehdejší produkce. Duchem doby byla precizní akademická malba, která na jedné straně završila vývoj evropské malby od dob Giotta, na druhé pak otevřela vnímání malířství moderním okem. Je zde totiž patrná již silná touha po zachycení „obyčejné“ reality nebo naopak naprosto realistické zobrazení historického okamžiku, i když se vlastně stále jedná o ateliérovou stylizaci. Pominout nelze ani první díla se silnou sociální tématikou.

Překvapilo mě, jak kvalitní díla z tohoto období chová NG ve svých sbírkách. Už delší dobu se po kavárnách šušká, že NG má v depozitu spoustu skvělých obrazů, proto podobné, byť komorní, výstavy vřele vítám.

Magický pralesní svět Otto Plachta mě učaroval. Nečekaně exotické a osvěžující. Z těch děl je skutečně cítit, že to prožívá každý den a cítí se tam doma. Navíc obdivuji i výtvarnou stránku jeho díla. Čistota linie připomíná linoryty nebo dřevoryty a fantaskní barevný svět zase stavy na LSD. Z jednoho rozhovoru vím, že Otto Placht si halucinogenní zkušeností pod dohledem zkušených indiánských šamanů skutečně prošel. A prý našel, co potřeboval. Nyní žije v Peru a za manželku má rodilou Peruánku z kmene Šipibó.

V díle Otto Plachta se protínají dva zcela odlišné kulturní postoje k životu i světu. Je až neuvěřitelné, jak harmonické dílo ve finále vzniklo.

Výstava je k vidění do konce srpna 2014.

http://spalovka.cz/ || http://www.ottoplacht.com/

Ivan Steiger je zejména karikaturista, proto není překvapením, že zkratku používá i ve své malířské tvorbě. Jeho výtvarným východiskem je surové umění (Art Brut) a dokáže jím vyjádřit veselá i závažnější témata. Díla nebyla nijak chronologicky řazena a z výstavy jsem nabyl dojmu, že své formě zůstal věrný celý život. Přesto mě několik děl zaujalo velmi nevšední technikou. Ivan Steiger se celý život pohybuje kolem tisku, čímž se patrně dá vysvětlit použití techniky, která svou měkkostí imituje ofsetový tisk.

Ivan Steiger: Gate 26

Ivan Steiger: Gate 26 (makro detail)

Jedná se o velmi jemně rozprášené akrylové barvy na pískovaný povrch. Z dálky se skutečně zdá, že se jedná o reprodukci malby, ale zrno barev je naneseno nepravidelné, což by tiskařský stroj nezvládl. Na této rozprášené malbě jsou pak ještě hutné nánosy štětcem. Obraz tak získává na plasticitě.

Malby Ivana Steigera někdy zamrazí svou nehybností, jindy rozesmějí milou lyričností, která se skrývá za surovým a dynamickým výrazem. I když jsem měl ze začátku problém nalézt s autorem společnou notu, nakonec se mi to povedlo a z výstavy jsem odcházel spokojený.

Obrazy Jana Gemrota mám rád. Je na nich totiž vidět, že jejich autor je inteligentní člověk a že jimi chce něco sdělit. Jeho letošní obraz Měřítko současnosti mě zaujal hned na první pohled. V souvislosti s krymskou, respektive ukrajinskou, krizí dostává silný emotivní náboj, ale dokázal by obstát i bez toho. Je v něm totiž obsaženo základní společenské pnutí mezi nespokojeným občanem a vládní silou, personifikovanou armádou. Nelze si rovněž nevybavit slavnou fotku z náměstí Nebeského klidu v Pekingu z roku 1989 během demonstrací proti čínské komunistické vládě.

S obrazy Pavla Vašíčka jsem se seznámil poprvé. Vytříbený expresionismus dodává obrazům napětí. Jejich intimní obsah celkové vyznění zase zjemňuje a tento vzájemný vztah působí nesmírně dráždivě. Zejména dílo Tři rezonuje důvěrně známou melancholií a velkoformátové plátno Apokalyptičtí jezdci zase svou promyšlenou vnitřní dynamikou.

Výstava v galerii Michal’s Collection je komorní, ale výživná. Když půjdete kolem, neváhejte se zastavit.

O projektu Nad čarou se lze dočíst ZDE, ZDE, kouknout na reportáž na ČT nebo si přečíst recenzi. A další budou jistě přibývat, takže use google. Celý kurátorský záměr mi přes drobné výhrady přijde sympatický a realizační proces si zaslouží slova uznání. Organizační tým si totiž vše vydupal ze země (doslova); včetně publikace a umístění výstavy v prestižních prostorách centra současného umění DOX v Praze. Je nutno rovněž připomenout, že projekt zdárně oživuje veřejnou debatu o úrovni a smyslu českých uměleckých škol. V momentě, kdy umělecké akademie dlouhodobě přijímají historicky největší počet studentů, je to zcela legitimní otázka – a to ne jen kvůli tomu, kolik umělců vlastně společnost reálně potřebuje k naplnění svých duchovních potřeb. Tato teoretická část projektu se odehrává na stránkách publikace s názvem Umělec, vila a bazén a já se na názory předních osobností současného českého uměleckého světa těším.

Vlastní výstava obsahuje 9 studujících či čerstvě vystudovaných umělců/umělkyň, kteří nebyli na poprvé přijati na vysokou uměleckou školu a účastnili se některé z výstav Pod čarou. Hned na úvod mě zklamala obvyklá klišovitá floskule – představíme vám 4 díla od každého vybraného umělce/umělkyně, ale sami se rozhodněte, které dílo je pro vás pod čarou a které nad čarou. Má to být vzrušující část výstavy, kdy ze čtyř děl každého umělce bylo jedno hodnoceno negativně (na jehož základě nebyl původně přijat), jedno pozitivně (již přijat byl a posléze s dílem uspěl, například během klauzur), jedno vzniklo před studiemi a jedno má reprezentovat jeho současnou nejlepší formu, tedy dílo, se kterým by si znovu troufl před přijímací komisi. Samozřejmě, že divák se nedozví které je které. To ovšem přináší zvláštní moment, kdy vám při pohledu na ta díla dojde, že to je vlastně úplně jedno. Z toho, kromě základní otázky projektu o smyslu akademického uměleckého vzdělání, vyplývají další skeptické otázky: Jaký smysl má vůbec současné umění? nebo Je pro umění stále důležitá výtvarně estetická hodnota? Jakmile bychom si měli odpovědět, musíme nutně začít rozlišovat umělecké disciplíny. Překvapilo mě, že například malba byla zastoupena pouze jednou. I když se kurátorka snažila pokrýt širší spektrum disciplín (kresba, sochařství, fotografie, užité umění, video art, land/street art), největší prostor byl dán konceptuálnímu umění. Zde ovšem narážím na zásadní neporozumění s obecným způsobem prezentace těchto děl  (obzvláště vypečené jsou kompozice bez názvu). Přijít totiž před úhledně srovnané videokazety mi prostě bez hlubšího vysvětlení vůbec nic neřekne. A tento přístup „nechme diváka jeho vlastní fantazii“ je pramenem nepochopení, zmatení a v krajních případech i znechucení.

Kurátorka projektu Nad čarou jde v tomto směru v zaběhnutých liniích. Osobně bych mnohem více uvítal encyklopedicky laděnou formu výstavy, aby naopak každý divák mohl sám v sobě diskutovat o tom, proč toto dílo znamená to, co znamená a proč zrovna toto dílo v okruhu akademické obce uspělo a jiné nikoliv. Minimálně tato informace by stačila. Možná by to bylo pro případnou diskuzi mnohem užitečnější, protože by se debatovalo na základě konkrétních příkladů. Současní kurátoři zkrátka příliš dlouho používají buď květnaté filosoficko-estetické konstrukce, kterým snad nemohou rozumět ani oni sami, či mlčí a nechávají vše na divákovi. Jenže mlčet znamená nic neříct, z čehož vyplývá, že se nikdo nic nedozví. Současné umění je proto často němé. Možná by mohl vzniknout projekt „za čarou“, který by se zaměřil právě na tento fenomén.

I přes uvedené výhrady, které mají charakter glosy pod čarou, obdivuji kurátorku i realizační tým, že dokázali vůbec takový koncept vymyslet a dotáhnout do úspěšného konce. Důležité je totiž jediné – za poslední léta zde neproběhla výstava studentů (či čerstvých absolventů) s takovým mediálním ohlasem a promyšleným, uceleným a smysluplným záměrem.