Fascinuje mě kulturní progresivita a myšlenková otevřenost 60. let napříč celým světem. Bohaté a šťastné období u nás přeťalo Pražské jaro a mnoho vynikajících umělců zůstalo díky normalizační politice zapomenutých. Mezi ně lze zařadit i Rudolfa Volrába, který sice spáchal sebevraždu již roku 1969, ale právě politicky nepříznivé ovzduší zamezilo šíření jeho díla. První posmrtná výstava proběhla roku 1985 v Praze a další až roku 2002 a 2010. Současná výstava ve Veletržním paláci je tedy čtvrtou posmrtnou samostatnou výstavou a pátou celkově.

Že byl Rudolf Volráb mimořádně talentovaný výtvarník je dnes již zcela zřejmé. Pro bližší charakteristiku jeho díla si dovolím publikovat kurátorský text:

Rudolf Volráb (1933–1969) Barevný neklid

 

Malíř, kreslíř a grafik Rudolf Volráb, kterému bohužel smrt v roce 1969 zabránila rozvíjet tvůrčí schopnosti, dospěl v obsáhlém souboru kreseb, obrazů a objektů z let 1966–1969 k originálnímu řešení práce s tvarem a barvou. Tematicky by bylo možné mluvit o figuraci, ovšem v širším smyslu slova, kdy je figurální tvarosloví podkladem pro celou řadu nejrůznějších formálních i obsahových přístupů. Nečekaně barevná, provokující díla plná vnitřní dynamiky a pohybu odkazují k fascinaci a téměř obsesivnímu ohledávání těla a jeho detailů, často převedených do univerzálně srozumitelných symbolů, jež lze chápat jako autorovu reflexi archetypální duality mužského a ženského principu.

 

Od roku 1967 vzniká řada radikálně barevných obrazů a kreseb, v nichž jsou lidské tělo či jeho část proměněny v téměř amorfní strukturu, vířící nijak nedefinovaným prostorem. Hlavně v kresbách je možné sledovat nekonečnou proměnu figury. Volráb se postupně vyvazoval z dvourozměrné plochy obrazu a otevřel díla do prostoru. Figura v nich zůstává přítomná už jenom v latentní podobě, nicméně přesto právě tyto práce mají silný fyzický charakter. Výstava a doprovodná publikace jsou prvním retrospektivním shrnutím umělcovy tvorby. Představují Rudolfa Volrába jako sebevědomého a progresivního autora, kterému právem patří důležité místo v příběhu českých dějin umění.

 

Kurátoři: Helena Musilová, Jaroslav Bárta. Spolupráce: Marie Klimešová

V Anežském klášteře ve sbírkách středověkého umění Národní galerie se nyní nachází dva „současní cizinci“. Malby, či přesněji monotypy, Patrika Hábla ovšem původně vznikly jako Postní obrazy pro kostel Nejsvětějšího Salvátora v Praze. Podobně jako středověká sakrální díla ve stálé expozici NG, jsou i Háblovy obrazy vytržené z původního kontextu a divákovi jsou nyní prezentovány ve zcela jiné funkci i atmosféře. Tato skutečnost vytváří na dílo určitý „nátlak“ a zkouší jeho vnitřní sílu. U středověkých děl je působivost a podmanivost zaručená například jejich stářím; současná díla v tak „jednoduché“ pozici nejsou. Ovšem umělecké dílo je uměním zejména díky tomu, že bez ohledu na původní koncept a kontext obsahuje myšlenku, která v díle neustále přetrvává. Intervence v NG ukázala, že obrazy Patrika Hábla tento rozměr mají. I to je důvod, proč přítomnost dvou současných děl oživuje a do značné míry naplňuje současnou expozici.

Duchovní význam středověkých sakrálních děl je zřejmý již díky ikonografickým námětům. S ohledem na výtvarný sloh, respektive dobovou zbožnost, byla díla ztvárněna buď symbolicky či více naturalisticky. Základní funkce a smysl ovšem zůstával stále zachováván. Křesťanská spiritualita se již od svých počátků zaměřila na člověka, což se v umění projevovalo zobrazováním postav křesťanského nebe. Křesťanské vyznání se prostřednictvím umění personifikovalo, aby bylo naprosto srozumitelné každému. Několik staletí trvající duchovně-umělecká tradice se ovšem v moderní době (počínaje Osvícenstvím až po současnost) postupně proměňuje. Současný člověk, v drtivé většině schopen četby, složitěji hledá cestu k narativním výjevům středověkých a novověkých sakrálních uměleckých děl. Spiritualita se čím díl více odhmotňuje a čím díl více se stává prostorem osobní zbožnosti. Obrazy Patrika Hábla svou abstraktní podobou více odpovídají formě současného duchovního života. Ba co víc – stejně jako je cosi nadpozemského našim zrakům skryto, byť to v nás a kolem nás přetrvává, je i v obrazech Patrika Hábla cosi skrytého, cosi mystického. Z jemné lyriky jeho malířství lze pochopit, že se nejedná o nic negativního. Sám malíř o těchto dílech mluví jako o vnitřních krajinách.

Intervence Patrika Hábla v NG je, dle mého názoru, zdařilou akcí. Duchovní povaha Háblových obrazů je zcela čitelná i v sekundární lokaci, což mají s okolními díly společné. Intervence navíc ukazuje, že i současné umění dokáže zprostředkovat duchovní hodnoty. Ba co víc – díky aktuálnosti díla dokáže současné umění to, co staré již nikoliv – přimět současníka k bezprostřednímu duchovnímu prožitku. Současné umění totiž zná současného diváka lépe. U starých děl to funguje obráceně – současník zná díla mnohem lépe než ona jeho.

Rozhodně můžu doporučit aktuální výstavu holandského a belgického romantického malířství z poloviny 19. století, kterou připravila Národní galerie. K vidění je v Salmovském paláci na Hradčanském náměstí. Soubor představuje zejména romantickou krajinomalbu, ovšem k vidění jsou i špičková zátiší či žánrové výjevy.

Výstava dvorského umělce Rudolfa II. má poněkud sentimentální akcent. Schwarzenberský palác totiž znal a dokonce několikrát zachytil na svých kresbách. Jedná se tedy o symbolický návrat umělce do míst, kde prožil nejsilnější etapu svého tvůrčího života. Aktuální výstava je sice poněkud komorní, přesto představuje několik krásných Saveryho děl. Rozhodně stojí za to se podívat na fantaskní „ráje“ plné exotické fauny a flory. Klasická hnědo-zelená paleta holandských krajin je zde rozčesávaná pestrými barvami cizokrajné zvěře. Ve všech směrech pozoruhodné!

Uběhlo 395 let od Aachenovi smrti. Zemřel v Praze. Několik jeho děl tu zůstalo i po jeho smrti, řada se jich ale prodala, přesunula, rozkradla, ztratila. Z jeho díla vlastně nezbylo tolik, ale i z toho mála je zřejmé, jakým výjimečným talentem byl. Zašel jsem se podívat na jeho výstavu. Údajně vůbec první monografická – čtyři století po malířově smrti – to je síla! A bylo to skvělé.

Aachen byl mezinárodním umělcem, který působil v Kolíně nad Rýnem, Benátkách, Římě, Florencii (a další italských městech). Posléze se vrátil zpátky do Kolína, pak šel do Mnichova, Aušpurku, aby nakonec zakotvil v Praze na dvoře Rudolfa II., se kterým si vybudoval přátelský vztah. Jelikož měl četné zahraniční zkušenosti, působil i jako císařův diplomat a zejména nákupčí uměleckých děl. Možná, že kvůli těmto okolním aktivitám nevytvořil tak obsáhlé dílo jako jiní. Byl jsem překvapený, jak málo olejomaleb na výstavě je. Sice jsou to obrazy překrásné a silné, ale opravdu jich je málo. I katalog musel být doplněn kresbami, aby v něm vůbec něco bylo.¹⁾Bernard AIKEMA et. al. – Hans von Aachen (1552-1615): malíř na evropských dvorech: [Císařská konírna Pražského hradu 1.7.2010 – 3.10.2010]. Berlin: Deutscher Kunstverlag, 2010 

A z Císařské konírny jsem se ještě skočil podívat do Obrazárny Pražského hradu, abych si připomněl všechny ty Bassany, Rubense, Veroneseho, Brandla, Kupeckého, Altomonta, Schönfelda, Reniho a Tintoretta a koukám, že hned v první místnosti jsou tři Aachenové. Jakou to má logiku? To nejde ty obrazy přenést 50m na jednu výstavu? A to byl mezi nimi i ikonický portrét císaře Matyáše.