Milan Grygar (*1926) patří k nejnápaditějším českým výtvarníkům druhé poloviny dvacátého století. Přesto jeho jméno nepatří, z pohledu laika, k nejproslulejším. Obecná znalost českého výtvarného umění totiž své ztracené poválečné klenoty teprve postupně nachází. A je to logické, jelikož se vztah české veřejnosti k poválečnému umění (ne)rozvíjel v době, která nepřála svobodnému vyjádření. Naprosto odlišná situace je pochopitelně v okruhu znalců poválečného umění. Milan Grygar si mezi nimi již dávno našel své pevné místo.

Poněkud široký úvod směřuje k základní otázce o smyslu RETROSPEKTIVNÍ výstavy Milana Grygara v Městské knihovně v pojetí kurátorky Hany Larvové.

Dílo Milana Grygara sice k senzitivnějším divákům dokáže mluvit samo o sobě, ale pro všechny ostatní je tím hlavním překvapením způsob provedení. Nejsilnější experimentální šedesátá léta jsou zastoupena vynikajícími akustickými malbami a kresbami (některé z nich jsou dokonce doplněny o zvukový záznam), ale chybí zde speciální koutek s fotodokumentací a průvodním textem ke způsobu „výroby“ těchto děl. Lze sice shlédnout doprovodné video, ale tento koncept na výstavách vůbec nedává smysl, jelikož jej nikdy nestihnete od začátku. Na výstavě rovněž chybí proslavené „slepice na klíček“, kterými se přibližně o 50 let později inspiroval i Petr Nikl ve svém cyklu Švábení.

Tzv. retrospektivní výstava nakonec klade největší důraz na poslední autorovu práci – rozsáhlé minimalistické malby z cyklu Antifon, na kterém autor pracuje už řadu let. To samo o sobě není špatně, ale neměla se pak výstava jmenovat jinak?

Má kritika se vůbec netýká díla Milana Grygara, ale způsobu koncepce jeho retrospektivní výstavy. Vžiji-li se do kůže laika, který chce objevovat poválečné umění, nebyla tato výstava pro mě, jelikož klíč k dílu odhalen nebyl. V případě „jednoduché“ odosobněné malby Milana Grygara se z umění najednou vytrácí lidský přínos a jeho dílo může ztrácet svůj skutečný význam. Dle mého názoru je tato výstava promarněnou šancí. Návštěvník by totiž ve všech anotacích a pozvánkách měl být upozorněn, aby si dílo Milana Grygara před návštěvou, alespoň rámcově, nastudoval.

K přečtení doporučuji i pěknou recenzi Radana Wagnera.

Dalibor Chatrný (1925 – 2012) v průběhu celé své tvorby experimentoval se strukturou. Oslovil mě jeho cit pro kompozici i barvu, když už se ji rozhodl použít. Tam, kde by se na první pohled zdálo, že navazuje na akční malbu po vzoru Franze Klinea a dalších newyorských abstraktních expresionistů, je pozoruhodné zjištění, že k podobnému vyjádření došel zcela jinou cestou – malbou pomocí magnetu a v tuši namočených železných pilin. Svým způsobem se tedy o akční malbu jedná, ovšem zcela osobitého rázu. Neviditelnou a fascinující magnetickou sílu využil i v důvtipných „sochařských“ dílech z první poloviny 70. let. Dalibor Chatrný celý život zkoumal a nikdy se zcela nezastavil. Sem tam se později vrátil ke svým starším cyklům, ty mu ale zase pomohly jít dál. V pozdní fázi své tvorby zahrnul do svého díla i slovo. Retrospektivní výstava pod vedením Jiřího Machalického představila dílo jednoho z našich progresivních výtvarníků druhé poloviny 20. století velmi citlivě a srozumitelně.

Milan Salák (*1973) již patří ke střední generaci malířů. Je studentem profesorů Dlouhého, Knížáka a Jiřího Davida. Z každého si odnesl něco. Asi nejslabším je Salák v oblasti pseudokonceptualismu, kdy divákovi představuje pokroucené rámy bez malby. Tato „sofistikovaná“ hra na tajemno či práci s lidskou představivostí mě vůbec neoslovuje. Nebo takhle – absolutně to nechápu. Z nepovedené série Oslav ke složení Husarské zkoušky však vyčnívá nejsilnější malířovo vystavené dílo – tzv. barokní varianta. Zde se plně ukazuje Salákův cit pro kompozici i jeho vynikající práce se světlem. Určitě ke mně toto dílo promlouvá díky své tradiční koncepci, ovšem to nic nemění na tom, že v sobě má sílu.

Erupci malířova chtíče pak můžeme sledovat v sériích nejdříve erotických, později čistě pornografických, portrétů svůdných dam. Zde je naprosto jasné, že malíř svému štětci rozumí. Protikladem k realisticky laděným malbám je pak několik různě umístěných minimalistických abstrakcí v duchu newyorské školy. Kromě tzv. barokní varianty mě ještě zaujala malba/instalace Ríša, paní a křídlo. Malba i konstrukce klavírního křídla se spolu výborně doplňuje – je stejně robustní i křehká, má v sobě náboj a nutí mě klást si otázky.

Výstavu děl Milana Saláka lze zhlédnout do 1. března 2015 v Galerii Václava Špály.

Umělecká skupina Rafani opět nechává diváky na pochybách. Autoři děl zůstávají pro návštěvníka anonymní, stejně jako názvy jejich děl. Víme jen, že výstava je nazvaná Síla a z komentáře autorů odkazuje k různým přírodním i společenským energiím.

Nutno podotknout, že Rafani jsou tentokrát mnohem čitelnější než bývali dříve. Poukazují na stádovitost systému a jako správní vypravěči sahají k alegorii zvířat. Zatímco v bajkách často vystupují i moudrá zvířata a příběh končí poučením, zde si lze všimnout hlavně negativních konotací – například ve spojení ohrádky ze soudní síně, která je přímo naproti fotografii interiéru kravína. Ale možná si to jen jinak vykládám já sám. Ovšem vzhledem k tomu, že se při interpretaci není čeho chytit, je patrně každý výklad správný. U zbylých děl je tomu zrovna tak, takže o čem vlastně psát?

Výstavu lze zhlédnout v Nevan Contempo do konce února.

V aukci European Arts se vydražila hezká krajinomalba od Karola Molnára. Dle fotografie to vypadá na druhou polovinu 30. let.