Květa Pacovská je především fenomenální ilustrátorka, která se během druhé poloviny 20. století prosadila v zahraničí. Současná pražská výstava se jí však snaží představit jako výtvarnici tzv. volné tvorby. Výběr většiny děl je ucelený a pochází z cyklu Půdorysů z období poloviny 90. let 20. století. Nejobsáhlejší téma pak doplňují díla z cyklů o zaznamenávání nebo hledání prostoru. To vše samozřejmě v čistě minimalistické rovině. Ve vztahu k mapování prostoru zanechal v jejím díle velmi výrazný otisk především manžel, výtvarník, Milan Grygar. Já mám vlastně tenhle druh abstraktního expresionismu i koncepčního (nebo konceptuálního?) minimalismu s přesahy konstruktivismu  rád, ale v případě této výstavy jsem se výstavní síní spíš toulal, než prožíval. Vybraná díla Květy Pacovské jsou krásná a musím říct, že mi přijdou i zajímavější než Antifony jejího chotě z loňské výstavy, ale nějak nejsem schopen v nich nebo za nimi objevit to, co by mě překvapilo a naplnilo.

Výstava je ještě doplněná o pár sochařských děl a můžeme vidět i heslo o nekonečnosti kruhu, který reprezentuje výsek spirály (?!).

Osobně si myslím, že na této výstavě je vidět, že ačkoliv je Květa Pacovská bezesporu skvělá malířka, nápady na volnou tvorbu už spíš levitují ve vzduchoprázdnu. To neustálé hledání prostoru v obrazu, kde žádný prostor není, mě už vlastně přestává bavit. Můj pocit může být pochopitelně umocněn i tím, že kurátoři vybrali nepříliš pestrou ukázku z jejího díla. Může to být i tím, že ten prostor, který už nikdo nechce malovat, pořád někdo hledá. Může to být i tím, že jsem se blbě vyspal. Přesto všechno ale stále hledám odpověď na základní kurátorskou otázku: Proč maximum contrast?

Všem na očích, přesto trochu zapomenutý. Oproti pompézním vrcholně a pozdně barokním pražským kostelům je interiér nezvykle střídmý, vlastně by se dalo říct tichý. Uvažování (post)moderního člověka je to mnohem bližší. Soustřední vyžaduje klid, myšlenka potřebuje být nerozptýlená. Chci říct, že doba je těkavá a kostel je vhodným útočištěm. Místem, kde lze opět načerpat vnitřní energii. Třeba i jen na 5 minut někam cestou. A nezáleží ani na tom, jestli opravdu věříte v Ježíše Krista či nikoliv. Stačí jen vnímat prostor a světlo.

Kostel sv. Kříže je snad jediná ryze neoklasicistní sakrální stavba v Praze. Projektoval ji v letech 1816-1824 pražský architekt Jiří Fisher.

Obě umělecká díla patří mezi nejslavnější. Bůh Hermés nesoucí malého Dionýsia vznikl ve 4. století př. n.l. a jeho autorem je Praxiteles. Objeven byl až roku 1877 v řecké Olympii. Jedná se o vrcholné dílo řeckého pozdního klasického sochařství, kde se již vůbec neprojevuje archaická strnulost a odezněla i chladná monumentálnost Feidiova podání. Naopak se do umění dostala jemnost, pochopení a lidskost, jako by bohové přestali být z jiného světa, jako by měli city, ze kterých pramení soucit. Vždyť i námět je až nevšedně lidský – Hermés nese malého Dionýsa nymfám pověřeným jeho výchovou.

David vznikl v letech 1501 – 1504 jako vyvrcholení stoleté snahy renesančních umělců a intelektuálů. Samotným autorem díla je fenomenální Michelangelo, ovšem bez své doby by dílo také nevzniklo. Fascinuje mě ten zlom mezi středním a novým věkem. Fascinuje mě, jak se rozum postupně po krůčkách prosazoval proti dogmatické věrouce. Nejdříve v myšlenkách, pak v literatuře, aby se nakonec začal zhmotňovat v umění. Právě o rozumu a soustředění, ze kterého pramení sebedůvěra, Davidova socha je. Žádný hrdý vítěz, jak jej předtím ztvárnil Donatello a Andrea del Verrocchio nebo jak byl například představován Davidův antický předobraz, polobůh a hrdina, Héraklés v období prvního století našeho letopočtu. David je zachycen v okamžiku, kdy přemýšlí nad svým dalším činem. Je to oslava chytrosti a rozumu, oslava člověka. Dovedu si představit, že v době, kdy byl běžný úzus ztvárňovat hrdiny jako přemožitele-vítěze, bylo toto pojetí naprosto přelomové a možná i pro „obecné povědomí“ hůře pochopitelné. Michelangelo měl ale štěstí v tom, že jeho naprosto dokonalá forma dokázala přebít i případné neporozumění obsahu. Oslněn antickým sochařstvím, poučen výsledky stoletého bádání svých předchůdců o perspektivě a zlatém řezu, zahloubán do anatomie těla, stvořil umělec dílo dokonalejší než jeho vynikající řečtí předchůdci před takřka 2000 lety. Na první pohled se vlastně může zdát, že renesance vykradla řeckou formu, ale spíše je to tak, že renesance řecko-římské figurální sochařství završilo. Nebo spíše otevřelo dveře k jeho završení, které probíhalo až do konce 19. století, kdy se za uměním „starého světa“ definitivně zavřely dveře.

Mnohem zajímavější je ale otázka, kde se vlastně řecké figurální sochařství vzalo? Respektive, co bylo důvodem k jeho vývoji do podoby jakou nám zanechali Práxitelés, Skopás a Lýsippos? Co stálo za tím vývojem ke snaze o dokonalé fyzické zachycení člověka, přesto vystihující i jeho lidský a duchovní rozměr? A jak je možné, že se k těmto úvahám a snahám opět evropská „barbarská“ nebo „poantická“ společnost po více než 1000 letech přerušení opět dopracovala? Že je opět začala akceptovat?

Obě sochy spolu souvisí zejména v tom, že se zaměřují na člověka. Starší zatím jen zlidšťuje bohy, mladší už přímo poukazuje na sebevědomého jedince, který si dokáže poradit i se zdánlivě neřešitelným úkolem. Přesto jsou od sebe časově vzdáleny více než 2000 let.

Zdá se, že symbolistickému umění se v České republice daří. Letos je to již třetí výstava, která se k tématu váže. Po retrospektivních Tajemných dálkách (Symbolismus v Českých zemích), souborné výstavě Umělci a proroci, připravil tentokrát tým GHMP pod vedením kurátorky Hany Larvové monografickou výstavu belgického symbolistického malíře Jeana Delville (1867 – 1953). Umělec byl po své smrti veřejnosti dlouho neznámý a aktuální pražská výstava je vůbec první (!) mimo Belgii.

Jean Delville byl teozof hloubající o stavu lidské duše, o společnosti, o vztahu mezi člověkem a Bohem. Své vrcholné dílo zasvětil spekulativní duchovní tématice. Díky své niternosti jej první i druhá světová válka hluboce zasáhly. Nutno říct, že díla inspirovaná tímto pohnutým obdobím 20. století patří na pražské výstavě k nejsilnějším – Matky z roku 1919 nebo Pohroma / Síla z roku 1940 strhnou snad vším.

I výše zmíněné teozofické neválečné období má v sobě něco, čemu rozumím. Rovina jeho témat je mi blízká, protože se nejedná o nesrozumitelný, ve své podstatě teistický, okultismus, ale o poměrně racionální a svým způsobem společensko-teologické otázky. Mezi nejsilnější díla z tohoto okruhu patří Člověk-Bůh (1900) a dech beroucí monumentální malba Člověk zavrhuje náboženství (1931).

Výstava je primárně koncipovaná jako monografické představení tvorby pozoruhodného Belgičana. Zejména z raných děl je naprosto jasné, jak kvalitní kreslíř a malíř Jean Delville byl. Bravurně zvládal figurální kresbu, ve které se často zaměřoval na sociálně slabší, velmi kvalitní jsou i jeho ponuré krajinomalby z konce 19. století. Hana Larvová koncepci obohatila o vybraná díla českých autorů, které jsou vždy instalovány jako srovnání české dobové i žánrové produkce. Vedle sociálních témat Delvillea můžeme shlédnout fantastické kresby Jakuba Schikanedera, vedle symbolistních krajinomaleb jsou rané krajiny Františka Kupky a Františka Kavána. Velmi mě potěšilo i umístění díla Večerní mlha méně známého symbolisty Jaroslava Špillara. Tento výběr zdůrazňuje fakt, že české umění mělo již na konci 19. století svůj standard srovnatelný se západoevropskými výtvarníky.

Pokaždé jsem nadšen, když se u nás představí ucelené dílo jednoho z evropských umělců, jelikož na těchto drobných vzorcích můžeme vidět, kam ve skutečnosti sahají kořeny naší kultury. Vřele doporučuji!