10. června 1942 – Dnes je to 72 let od vyhlazení Lidic. Vendeta za atentát na říšského protektora vyvolala ve světě zděšení. Ještě v létě 1942 díky tomu uznala Velká Británie i exilová francouzská vláda Mnichovskou dohodu za neplatnou od samého počátku.

Hluboký zármutek cítili i příslušníci československé armády. Jedním z nich byl i Karol Molnár, akademický malíř, který do armády narukoval již na podzim 1939, kdy zrovna pobýval v Paříži jako stipendista Františka Kupky, a poté se s armádou přesunul do Velké Británie. Molnár jako vůbec první malíř reagoval na lidickou tragédii.¹⁾Štefan ZAJÍČEK – Karol Molnár: maliarske dielo. Katalog výstavy Záhorská galéria Senica, 1991 První pietní akce přišla až roku 1945, britské hnutí Lidice shall live začali svou činnost v 50. letech a lidický památník byl otevřen až roku 1962. Tato olejomalba na plátně je datována 1942 s poznámkou Lidice.

Kresba k tomuto dílu je dnes zapůjčena v Památníku Lidice, originál tohoto výjimečného díla v soukromé sbírce. Snad se již brzy představí veřejnosti na retrospektivní výstavě tohoto neprávem zapomenutého malíře!

Do září 2014 k vidění v Muzeum Kampa.

Jedním z nejslavnějších obrazů drážďanské sbírky je nepochybně Čokoládová dívka od švýcarského malíře Jeana-Etienna Liotarda. Na přelomu čtyřicátých a padesátých let 18. století jej do své sbírky zakoupil polský král a saský kurfiřt August III. Velmi zajímavý je úryvek z jeho dopisu příteli Pierre-Jean Mariette z roku 1751:

„I have bought a pastel picture about three feet high by the celebrated Liotard. It shows a young German chamber-maid in profile, carrying a tray with a glass of water and a cup of chocolate. The picture is almost devoid of shadows, with a pale background, the light being furnished by two windows reflected in the glass. It is painted in half-tones with imperceptible graduations of light and with a perfect modelling…and although it is a European picture it could appeal to the Chinese who, as you know, are sworn enemies of shadows. With regard to the perfection of the work, it is a Holbein in pastel.“

Jasně zde vysvětluje progresivitu Liotardova díla v tehdejší době. Dodnes navíc kresba ohromuje skvělým realistickým ztvárněním. Svou měkkostí, lehkostí, svěžestí a naprostou malířskou virtuozitu. Jedná se o pastel na papíře. Byť není obecně tato technika na trhu tolik ceněna jako olejomalba, jedná se o jednu z nejtěžších výtvarných disciplín. Každý tah totiž musí být naprosto přesný, jakákoliv chyba je těžko opravitelná a takové dílo pak ztrácí onu průzračnou mistrnost.

Když si prohlížíte Čokoládovou dívku, máte pocit, že stojíte v místnosti s ní. Modelace světla je tak přesvědčivá a tak skutečná. Jednotlivé detaily jsou naprosto precizně zachycené. Anatomická kompozice dívky i světelná hra s draperií sukně, její prsty a hlavně ta průzračná sklenice s vodou, která dokonce mění perspektivu tácu. Do detailu propracované dílo! Autor se samozřejmě neopomněl soustředit ani na výraz dívky. Malíři mají unikátní schopnost vidět. Díky za to!

Tentokrát mě ve Zwingeru nejvíce zaujal obraz Madonny od španělského malíře Bartolomé Esteban Murilla. Ta barevná lehkost, bravura podání, naprostá autenticita a přirozenost Panny Marie i Ježíška je neuvěřitelná. Obraz vznikl v sedmdesátých nebo osmdesátých letech 17. století a do drážďanské sbírky se dostal již roku 1755, kdy byl zakoupen v pařížské aukci. Ve srovnání s ostatními silně stylizovanými oltářními obrazy ve výstavní místnosti galerie je patrné, že Murillova Madonna neztratila vůbec nic ze své naléhavosti a aktuálnosti. Volba prostředí i tématu je zcela nadčasová, navíc korunovaná již zmíněnou přirozeností vyobrazených postav. V tomto obraze je zachycena opravdová čistota nově narozeného života a víry bez zbytečné okázalosti či stylizace. Je to skutečně mistrovský kus. (Pro srovnání barevného podání dávám ještě svou fotku, jelikož oficiální reprodukce výrazně mění charakter originálu.)