Nějakým způsobem jsem si vzpomněl na vynikající písničku The Thief, kterou Radiohead poprvé zahráli v roce 2000 na jednom z koncertů. Písnička perfektně sedí k jejich výrazu, tak mě ani nenapadlo, že se jedná o cover od krautrockové skupiny Can. Takhle jsem se teda včera večer dostal k pozoruhodné kapele ze Západního Německa. Can vznikli v roce 1968 a aktivně působili do roku 1979. Hráli muziku smíchanou z dobové rockové psychadelie, free-jazzu, industriálu, avantgardy a elektronických experimentů (různé klávesové nástroje, syntetizéry apod.). Stáhl jsem si jejich diskografii, kterou se teď proposlouchávám. Jejich práce s rytmikou a melodikou je neuvěřitelně nadčasová. V době, kdy na koncertech vřeštěly fanynky Beatles, rozeznívaly se první ostré kytary hardrockerů a posléze metalistů nebo punkerů, si Can jeli svojí nezávislou podzemní muziku. Plnou odkazů k dnešní hudbě. To se ale dá konstatovat až s tím skoro 40letým odstupem. Skladby Can zní i po tak dlouhý době svěže. Jako, kdyby to někdo natočil včera v garáži.

V Praze vyrostla další novostavba. Osobně mi nepřijde špatná a když si vezmu, že je skoro celé Petrské náměstí přestavěné za první republiky, nemám s touhle postmodernou problém. Seznamte se.

Bohužel jsem si zapomněl foťák, takže stála expozice Pohled Medúsy – evropské umění šesti století MG v Brně jedině z jejich stránek. Je to hezky udělané. Nejsilnější exponáty pro mě byly z období středověku a pak až 19. století. Itálie a Holandsko raného novověku nic moc, ale o to silněji vynikl Svatý Šebestián od Carla Dolciho. Trefně v popisku vyzdvihli vliv Leonardova sfumata.

Nějak si nemůžu pomoct, ale teprve umění 19. století ve mně rezonuje. Vnitřně rozumím tomu přehrávanému patosu rozeklaných alpských skal a hlubokých lesů, přeslazeným žánrovým výjevům nebo klidným a odpočinkovým krajinkám z idylického venkova. Co totiž nemůže ani největší kritik „maloměšťáckého romantismu“ tehdejším mistrům upřít je brilantně zvládnutá malířská technika. Leckdo by mohl namítnout, že tu opět dochází k degradaci na řemeslo, ale já myslím, že i tohle umění má svojí hloubku. A právě tím klidem, idealismem, romantismem a hlavně dekorativismem dokáže i v dnešní zrychlené a rozervané době něco sdělit..

– – –

Po expozici starého umění jsme ještě zamířili na významnou sbírku českého moderního umění do přilehlého objektu. Skutečně krásná kolekce toho nejlepšího z toho nejlepšího období 20. století v Českých zemích. Bohumil Kubišta, Antonín Procházka, Jan Zrzavý, Emil Filla, Václav Špála, Jindřich Štýrský, Josef Šíma, Toyen, František Foltýn a řada dalších pod jednou střechou. Visí tam díla zásadní i méně zásadní, ale vesměs se jedná o reprezentativní vzorek toho nejlepšího, co naši umělci té doby vyprodukovali. Těžko se rozepisovat.. Až někdy budu znovu v Brně, rád si to půjdu prohlédnout znovu.

V Galerii Václava Špály na Národní Třídě vystavuje malíř Petr Pastrňák. Hned jak jsem viděl jeho věci na netu, zalíbil se mi. Jednak je mi neskutečně sympatický, že pracuje s klasickym tématem – krajinou – a druhak se mi líbí jeho expresivní a výbušný rukopis. Využívá prvky akční malby, na první pohled působí obrazy abstraktně, ale zdání klame. Oheň je v krajině nezkrotný živel, navíc se silným symbolistickým podtextem. Využití ohně jako dynamickýho kompozičního prvku můžeme například sledovat už u Williama Turnera v jeho Požáru Parlamentu z roku 1835. Obrazy Petra Pastrňáka mají takovou hloubku, jakou v nich chcete objevovat. A to mě oslovuje.

Výstava dvorského umělce Rudolfa II. má poněkud sentimentální akcent. Schwarzenberský palác totiž znal a dokonce několikrát zachytil na svých kresbách. Jedná se tedy o symbolický návrat umělce do míst, kde prožil nejsilnější etapu svého tvůrčího života. Aktuální výstava je sice poněkud komorní, přesto představuje několik krásných Saveryho děl. Rozhodně stojí za to se podívat na fantaskní „ráje“ plné exotické fauny a flory. Klasická hnědo-zelená paleta holandských krajin je zde rozčesávaná pestrými barvami cizokrajné zvěře. Ve všech směrech pozoruhodné!