Do 31. října je v Galerii Václava Špály u Národní třídy k vidění výbor z posledního díla malíře Stanislava Diviše. Umělec patří ke skupině Tvrdohlaví a tudíž ke generaci, která se na scénu uvedla v 80. letech minulého století a dnes se řadí k pionýrům postmoderního umění v Čechách. Jeho obrazy pro mě byly vždy hůře uchopitelné, zejména pro svůj vulgární obsah (např. dílo Kdyby vši věděli co dělám v neděli z roku 1986) a naivní zpracování (v podstatě celý dosavadní malířův styl).

Koncepce výstavy je rozdělena do tří tématických cyklů – v suterénu jsou Střepy paměti, v přízemí Barevná geometrie a v prvním patře Příběhy vládců. Ve všech tématických okruzích, které postupně vznikají od roku 2000, je patrný vývoj malířova výrazu k ještě větší plošnosti. A to jak výtvarné, tak bohužel i obsahové. Má rozpačitost z těchto děl vychází ze dvou protichůdných pocitů – oprostím-li se od všech svých znalostí a stanu-li před dílem zcela myšlenkově nahý, jistě mě zaujme svou citlivou a vyváženou barevností i kompoziční bravurou. Ovšem tento blažený stav mi nevydrží dlouho a už vůbec ne u množství vystavovaných děl. Například cyklus Barevná geometrie zcela jasně odkazuje k evropské avantgardě 20. a 30. let. 20. století. Na první pohled přijdou na mysl jména jako Kazimír Malevič, Piet Mondrian, Robert Delaunay nebo František Kupka. Zejména Kupka je díky svým geometrickým abstrakcím z období 30. let jasnou Divišovou inspirací. Recyklace, protínání žánrů nebo obsahová rozbředlost je samozřejmě základním stavebním kamenem postmoderny, ovšem v Divišově současném díle nesleduji žádné hlubší sdělení než „působivost barvy a kompozice“. V dnešní době mi nepřijde nic objevného na tom rozebrat geometrickou abstrakci, lehce ji naředit minimalismem, a pak ji znovu složit. Rozpaky v tomto ohledu znásobuje i text kurátora Ivana Neumanna, v němž se snaží těžkopádným myšlenkovým konstruktem obhájit malířovo dílo jako cosi transcendentálního. Realitě se spíše blíží konstatování, že se jedná o mistrné malby dekorativního charakteru, které perfektně ozdobí minimalisticky zařízený moderní byt. Z uměleckého hlediska mi to ovšem přijde málo. Barvou, plochou a tvarem bylo totiž v moderním umění řečeno již tolik, že to prostě nemůže být dostatečně nosné téma k jakékoliv malířské realizaci. Minimálně ne tak, jak ji pojal Stanislav Diviš.

Aukční síň Dorotheum získala do své zářijové nabídky kolekci dvanácti obrazů z poválečné tvorby jednoho z našich předních malířů klasické moderny, Františka Muziky. Díla pochází ze sbírky manželů Irene a Hanse Gerlingových, kteří je získali roku 1972, když uspořádali českému umělci retrospektivní výstavu v jejich galerii Baukunst v Kolíně nad Rýnem. Že se po letech opět vrací do České republiky je vlastně příjemné, i když pro české umění by bylo reprezentativnější, kdyby se tato díla stala součástí sbírky moderního umění některé významné zahraniční instituce či skončili ve sbírce nějakého dalšího významného zahraničního sběratele imaginativní malby či evropského surrealismu.

Vzhledem k tomu, že jsou díla určená k prodeji, bylo nasnadě, aby se o jejich propagaci postarala sama aukční síň. Vedení firmy Dorotheum situaci uchopilo profesionálně. V první řadě byl k souboru vydán přehledný katalog, na jehož textech se podílel i dlouholetý znalec Muzikova díla, František Šmejkal. Samotné obrazy byly vystaveny široké veřejnosti v galerii České spořitelny a jako malá třešinka na dortu je pak propagační video, ve kterém expert Dorothea, Michal Šimek, celou sbírku interaktivně představuje. Nutno podotknout, že aukční síň nepodcenila ani marketingovou stránku a několik týdnů mi jejich videa na Youtube naskakovala v reklamních blocích. Celou tuto PR činnost vnímám ve vztahu ke kolekci Muzikových děl pozitivně a Dorotheum tím u mě získalo plusové body. Zkrátka – v době, kdy státní instituce nemají finance nebo prostě jen neumějí propagovat umění, je osvěžující, když se to děje i na úrovni soukromé sféry. Jinými slovy – po dvaceti letech na trhu s uměním se konečně zkvalitňují služby s prodejem umění spojené. K úplnosti jen dodám, že již řada českých galerií či aukčních síní pečlivě mapuje naší uměleckou scénu (např. pravidelné výstavy v Topičově salónu a Topičově klubu na Národní třídě – firma 1. Art Consulting – či pravidelné výstavy v aukční síni Vltavín atd.). Také je třeba si uvědomit, že tato úroveň v komerční sféře mohla nastat až v momentě, kdy se trh stabilizoval a dorostl do určité hladiny, aby se vše okolo mohlo ufinancovat.

Ale zpět k Františku Muzikovi. Nejsem znalcem jeho díla a nedovolím si tedy interpretovat hloubku a význam představených obrazů. Jako prostý divák bych se jen zastavil u formální stránky Velkého Elsinoru XI a několika vlastních pocitů. Byť se jedná o malířovu pozdní tvorbu, je vytříbenost, jednota a síla kompozice obrazu dechberoucí. Malířská modelace hmoty, světla a prostoru mě naprosto fascinuje. V obraze je brilantně zachycen nadpozemský klid. Díky rafinovaně zvolenému osvětlení tušíme, že to důležité se děje až za vyobrazenou hmotou, tudíž nás to neustále láká přemýšlet nad tím, jak vypadá Elsinor z druhé strany. Co nás vlastně čeká za výhled z nejsvětlejšího kruhu? Nemohu si pomoci, ale Elsinor XI ve mně asociuje smrt. Ale nikoliv bolestnou smrt v hrůze, nýbrž rozvážnou smrt vědoucího člověka, který umírá spokojen se svým životem, který si pokládá otázku, na níž není odpověď. Ale přesto se nebojí.

V případě Velkého Elsinoru XI nemůže žádná reprodukce plně zachytit onen nehmotný výboj díla, který na mě doléhal ze všech úhlů i vzdáleností. Obraz je k vidění do soboty 21. září 2013. Stojí za tu kapku času!