Jedním z nejslavnějších obrazů drážďanské sbírky je nepochybně Čokoládová dívka od švýcarského malíře Jeana-Etienna Liotarda. Na přelomu čtyřicátých a padesátých let 18. století jej do své sbírky zakoupil polský král a saský kurfiřt August III. Velmi zajímavý je úryvek z jeho dopisu příteli Pierre-Jean Mariette z roku 1751:

„I have bought a pastel picture about three feet high by the celebrated Liotard. It shows a young German chamber-maid in profile, carrying a tray with a glass of water and a cup of chocolate. The picture is almost devoid of shadows, with a pale background, the light being furnished by two windows reflected in the glass. It is painted in half-tones with imperceptible graduations of light and with a perfect modelling…and although it is a European picture it could appeal to the Chinese who, as you know, are sworn enemies of shadows. With regard to the perfection of the work, it is a Holbein in pastel.“

Jasně zde vysvětluje progresivitu Liotardova díla v tehdejší době. Dodnes navíc kresba ohromuje skvělým realistickým ztvárněním. Svou měkkostí, lehkostí, svěžestí a naprostou malířskou virtuozitu. Jedná se o pastel na papíře. Byť není obecně tato technika na trhu tolik ceněna jako olejomalba, jedná se o jednu z nejtěžších výtvarných disciplín. Každý tah totiž musí být naprosto přesný, jakákoliv chyba je těžko opravitelná a takové dílo pak ztrácí onu průzračnou mistrnost.

Když si prohlížíte Čokoládovou dívku, máte pocit, že stojíte v místnosti s ní. Modelace světla je tak přesvědčivá a tak skutečná. Jednotlivé detaily jsou naprosto precizně zachycené. Anatomická kompozice dívky i světelná hra s draperií sukně, její prsty a hlavně ta průzračná sklenice s vodou, která dokonce mění perspektivu tácu. Do detailu propracované dílo! Autor se samozřejmě neopomněl soustředit ani na výraz dívky. Malíři mají unikátní schopnost vidět. Díky za to!

Tentokrát mě ve Zwingeru nejvíce zaujal obraz Madonny od španělského malíře Bartolomé Esteban Murilla. Ta barevná lehkost, bravura podání, naprostá autenticita a přirozenost Panny Marie i Ježíška je neuvěřitelná. Obraz vznikl v sedmdesátých nebo osmdesátých letech 17. století a do drážďanské sbírky se dostal již roku 1755, kdy byl zakoupen v pařížské aukci. Ve srovnání s ostatními silně stylizovanými oltářními obrazy ve výstavní místnosti galerie je patrné, že Murillova Madonna neztratila vůbec nic ze své naléhavosti a aktuálnosti. Volba prostředí i tématu je zcela nadčasová, navíc korunovaná již zmíněnou přirozeností vyobrazených postav. V tomto obraze je zachycena opravdová čistota nově narozeného života a víry bez zbytečné okázalosti či stylizace. Je to skutečně mistrovský kus. (Pro srovnání barevného podání dávám ještě svou fotku, jelikož oficiální reprodukce výrazně mění charakter originálu.)

V malé obci Tismice u Českého Brodu se nachází nádherně zachovalá románská bazilika Nanebevzetí Panny Marie. V raném středověku zde bylo slovanské hradiště a později knížecí, respektive královský, přemyslovský dvorec. Během třetí čtvrtiny 12. století byla postavena bazilika, ale již na konci 13. století byly Tismice v držení zemanského rodu. Z majetkových převodů je důležité, že roku 1512 byly Tismice prodány královskému městu Český Brod a roku 1623 přešly do vlastnictví Karla z Lichtenštejna, který je koupil od královské komory jako konfiskát. Zásadní měrou se do raně novověkých dějin kostela zapsala šlechtična Marie Terezie Felicita, která chovala vřelou úctu k tismické Madoně a tím pádem podporovala i kostel. Naštěstí se rozhodla zachovat stavbu v původním stavu. Pouze interiér byl nově vymalován, včetně nástropních maleb a kostel byl nově zastřešen.

Díky klasickému baroknímu zastřešení získalo dvouvěžové románské průčelí baziliky charakteristickou podobu. Patrně nejcennějším stavebním prvkem jsou ovšem původní románské obloučkové vlysy, které na východě zakončují všechny tři apsidy. Je obrovské štěstí, že se vévodkyně Marie Terezie rozhodla neomítnout stavbu i z venku. Velmi zajímavým architektonickým prvkem je i pozdně gotický vstupní portál do jižní boční lodi, nad nímž je vložen tesaný erb zemana Jana Vrbíka z Tismic. Vznikl někdy před rokem 1512. Důležité je, že zůstal dispozičně zachován interiér. Hlavní loď je od vedlejších odělena pěti arkádami, které nese, v Českých zemích zcela unikátní, systém pilastr-sloup-pilíř-sloup-pilastr. Při opravě a zkoumání kostela se rovněž ve vítězném oblouku odkryly pozůstatky románských nástěnných maleb.

Smutný osud stihl legendami opředenou tismickou Madonu. Po roce 1989 byla navrácena do kostela, ale již roku 1991 byla odcizena a na jejím místě je dnes její kopie. Originál pocházel z doby kolem roku 1400.

Tismická bazilika není příliš velká stavba, okouzlí ovšem svou slohovou čistotou. Všechny pozdější stavební úpravy totiž vždy řešily jen dílčí problémy či se omezily na konkrétní prvky, aniž by měly snahu zásadně měnit dispozici kostela. Patrně je to dáno tím, že Tismice již v mladším středověku ztratily své dřívější výlučné postavení a postupně se stávaly provinční oblastí. V baroku pak měla na kostel vliv osvícená šlechtična, která si patrně velmi dobře uvědomovala vzácnost staré baziliky, proto se rozhodla podniknout jen nejnutnější opravy. Výjimečnost tismické baziliky a Madony akcentovaly i lidové poutě, které čítali až na 800 účastníků.

Tismická bazilika se mi zdála příliš malá, ovšem když jsem si uvědomil, že to velmi pravděpodobně byla na přelomu 12. a 13. století jediná kamenná stavba v okolí, přičemž běžný zemědělec žil tehdy v zemljance, musel se tehdejší věřící v kostele skutečně cítit jako v jiném světě. Ale to se vlastně v prostoru starém 800 let cítí i současník.