10. června 1942 – Dnes je to 72 let od vyhlazení Lidic. Vendeta za atentát na říšského protektora vyvolala ve světě zděšení. Ještě v létě 1942 díky tomu uznala Velká Británie i exilová francouzská vláda Mnichovskou dohodu za neplatnou od samého počátku.

Hluboký zármutek cítili i příslušníci československé armády. Jedním z nich byl i Karol Molnár, akademický malíř, který do armády narukoval již na podzim 1939, kdy zrovna pobýval v Paříži jako stipendista Františka Kupky, a poté se s armádou přesunul do Velké Británie. Molnár jako vůbec první malíř reagoval na lidickou tragédii.¹⁾Štefan ZAJÍČEK – Karol Molnár: maliarske dielo. Katalog výstavy Záhorská galéria Senica, 1991 První pietní akce přišla až roku 1945, britské hnutí Lidice shall live začali svou činnost v 50. letech a lidický památník byl otevřen až roku 1962. Tato olejomalba na plátně je datována 1942 s poznámkou Lidice.

Kresba k tomuto dílu je dnes zapůjčena v Památníku Lidice, originál tohoto výjimečného díla v soukromé sbírce. Snad se již brzy představí veřejnosti na retrospektivní výstavě tohoto neprávem zapomenutého malíře!

Do září 2014 k vidění v Muzeum Kampa.

Obrazy Jana Gemrota mám rád. Je na nich totiž vidět, že jejich autor je inteligentní člověk a že jimi chce něco sdělit. Jeho letošní obraz Měřítko současnosti mě zaujal hned na první pohled. V souvislosti s krymskou, respektive ukrajinskou, krizí dostává silný emotivní náboj, ale dokázal by obstát i bez toho. Je v něm totiž obsaženo základní společenské pnutí mezi nespokojeným občanem a vládní silou, personifikovanou armádou. Nelze si rovněž nevybavit slavnou fotku z náměstí Nebeského klidu v Pekingu z roku 1989 během demonstrací proti čínské komunistické vládě.

S obrazy Pavla Vašíčka jsem se seznámil poprvé. Vytříbený expresionismus dodává obrazům napětí. Jejich intimní obsah celkové vyznění zase zjemňuje a tento vzájemný vztah působí nesmírně dráždivě. Zejména dílo Tři rezonuje důvěrně známou melancholií a velkoformátové plátno Apokalyptičtí jezdci zase svou promyšlenou vnitřní dynamikou.

Výstava v galerii Michal’s Collection je komorní, ale výživná. Když půjdete kolem, neváhejte se zastavit.

O projektu Nad čarou se lze dočíst ZDE, ZDE, kouknout na reportáž na ČT nebo si přečíst recenzi. A další budou jistě přibývat, takže use google. Celý kurátorský záměr mi přes drobné výhrady přijde sympatický a realizační proces si zaslouží slova uznání. Organizační tým si totiž vše vydupal ze země (doslova); včetně publikace a umístění výstavy v prestižních prostorách centra současného umění DOX v Praze. Je nutno rovněž připomenout, že projekt zdárně oživuje veřejnou debatu o úrovni a smyslu českých uměleckých škol. V momentě, kdy umělecké akademie dlouhodobě přijímají historicky největší počet studentů, je to zcela legitimní otázka – a to ne jen kvůli tomu, kolik umělců vlastně společnost reálně potřebuje k naplnění svých duchovních potřeb. Tato teoretická část projektu se odehrává na stránkách publikace s názvem Umělec, vila a bazén a já se na názory předních osobností současného českého uměleckého světa těším.

Vlastní výstava obsahuje 9 studujících či čerstvě vystudovaných umělců/umělkyň, kteří nebyli na poprvé přijati na vysokou uměleckou školu a účastnili se některé z výstav Pod čarou. Hned na úvod mě zklamala obvyklá klišovitá floskule – představíme vám 4 díla od každého vybraného umělce/umělkyně, ale sami se rozhodněte, které dílo je pro vás pod čarou a které nad čarou. Má to být vzrušující část výstavy, kdy ze čtyř děl každého umělce bylo jedno hodnoceno negativně (na jehož základě nebyl původně přijat), jedno pozitivně (již přijat byl a posléze s dílem uspěl, například během klauzur), jedno vzniklo před studiemi a jedno má reprezentovat jeho současnou nejlepší formu, tedy dílo, se kterým by si znovu troufl před přijímací komisi. Samozřejmě, že divák se nedozví které je které. To ovšem přináší zvláštní moment, kdy vám při pohledu na ta díla dojde, že to je vlastně úplně jedno. Z toho, kromě základní otázky projektu o smyslu akademického uměleckého vzdělání, vyplývají další skeptické otázky: Jaký smysl má vůbec současné umění? nebo Je pro umění stále důležitá výtvarně estetická hodnota? Jakmile bychom si měli odpovědět, musíme nutně začít rozlišovat umělecké disciplíny. Překvapilo mě, že například malba byla zastoupena pouze jednou. I když se kurátorka snažila pokrýt širší spektrum disciplín (kresba, sochařství, fotografie, užité umění, video art, land/street art), největší prostor byl dán konceptuálnímu umění. Zde ovšem narážím na zásadní neporozumění s obecným způsobem prezentace těchto děl  (obzvláště vypečené jsou kompozice bez názvu). Přijít totiž před úhledně srovnané videokazety mi prostě bez hlubšího vysvětlení vůbec nic neřekne. A tento přístup „nechme diváka jeho vlastní fantazii“ je pramenem nepochopení, zmatení a v krajních případech i znechucení.

Kurátorka projektu Nad čarou jde v tomto směru v zaběhnutých liniích. Osobně bych mnohem více uvítal encyklopedicky laděnou formu výstavy, aby naopak každý divák mohl sám v sobě diskutovat o tom, proč toto dílo znamená to, co znamená a proč zrovna toto dílo v okruhu akademické obce uspělo a jiné nikoliv. Minimálně tato informace by stačila. Možná by to bylo pro případnou diskuzi mnohem užitečnější, protože by se debatovalo na základě konkrétních příkladů. Současní kurátoři zkrátka příliš dlouho používají buď květnaté filosoficko-estetické konstrukce, kterým snad nemohou rozumět ani oni sami, či mlčí a nechávají vše na divákovi. Jenže mlčet znamená nic neříct, z čehož vyplývá, že se nikdo nic nedozví. Současné umění je proto často němé. Možná by mohl vzniknout projekt „za čarou“, který by se zaměřil právě na tento fenomén.

I přes uvedené výhrady, které mají charakter glosy pod čarou, obdivuji kurátorku i realizační tým, že dokázali vůbec takový koncept vymyslet a dotáhnout do úspěšného konce. Důležité je totiž jediné – za poslední léta zde neproběhla výstava studentů (či čerstvých absolventů) s takovým mediálním ohlasem a promyšleným, uceleným a smysluplným záměrem.

Ludvík Kuba bezesporu patří k nejzajímavějším českým malířům generace impresionistů. Narodil se roku 1863 a dožil se úctyhodného věku devadesáti tří let, přičemž plně tvořil až do své smrti. Právě díky obsáhlému Kubovu dílu, které se v hojné míře objevuje i na domácím trhu s uměním, je pozoruhodné, o jak komorní výstavu se nakonec jedná. Přitom poslední souborná výstava malířova díla proběhla před dlouhými čtyřiceti šesti lety!

Ludvík Kuba, Vlastní podobizna: Moje paleta, 1946

Dílo Ludvíky Kuby je představeno v sedmi tématických blocích. Zvláštní akcent je věnován jeho raným dílům, zejména studiím na Mnichovské akademii. Pravdou je, že malby z tohoto období patří k nejsilnějším na výstavě. Ve většině se navíc jedná o obrazy ze soukromých sbírek, které běžně k vidění nejsou. Ačkoliv Kuba nebyl géniem, který určoval evropský umělecký vývoj, dokázal kolem roku 1900 osobitě reagovat na tehdejší impresionistické a secesní vlivy. Po založení rodiny, opuštění Mnichova a přestěhování do Vídně se však malířova paleta rozjasnila a přiblížila se francouzskému cítění. I přes dílčí neúspěchy své volné tvorby, v nouzi přijímal zakázky na portréty, prožíval malíř šťastné životní období. Zářivé barvy, těkavý letní vzduch nebo jemně modelované portréty z rodinného prostředí. Z Kubových pomnichovských obrazů sálá pohoda a optimismus, nabíjejí energií. Roku 1911 se pak s rodinou vrátil zpět do Prahy. Po první světové válce se malíř pustil do dokončení sbírky slovanských písní a mezi lety 1922-29 procestoval většinu slovanských zemí. Kurátorka Veronika Hulíková z tohoto období představila vynikající portréty žen v dobových lidových krojích. Kuba se zde projevil jako zkušený a naprosto jistý figuralista; zejména v díle Velký smutek. Malba je barevně naprosto minimalizována a do značné míry je tlumená i impresionistická manýra. Díky prostému pozadí a šatu je veškerá pozornost diváka směřována k němému výrazu ženy. Ačkoliv nemá žádný vyloženě expresivní výraz, z jejích očí sálá naprosto mrazivá nálada. Toto dokonalé a empatické zachycení pocitů portrétované osoby činí z obrazu jeden z nejsilnějších na výstavě vůbec. Za pozornost rovněž stojí rozšafné malířovy autoportréty či osvěžující krajinomalby z třicátých a čtyřicátých let 20. století, kdy již malíř uvolnil tah štětcem a více se tím přiblížil modernímu podání.

Ludvík Kuba se ve svém díle nikdy nedotkl avantgardních směrů prosazujících se napříč Evropou po roce 1900 a zůstal věrný impresionistickým východiskům. Čím byl starší, tím více prohluboval a dynamizoval svůj vytříbený malířský rukopis. Ve třicátých letech se navíc dočkal i obecného uznání, díky velké retrospektivní výstavě. Ludvík Kuba pak tvořil ještě s elánem a uměleckou silou dalších 20 let. Na sklonku života byl vyhlášen národním umělcem a jeho dílo bylo dáváno za vzor „modernímu“ malířství socialistického realismu. Tato skvrna, za kterou sám malíř ani nemohl, částečně ovlivnila i letité přehlížení Kubova díla. Naštěstí tu nejsou jen umělečtí teoretikové, ale i sběratelé, kteří od díla očekávají „něco jiného“. Bez jejich přispění by současná skromná výstava ani nemohla vzniknout. I přes všechny nedostatky, díky za ní!