František Daněk-Sedláček

Možná jsem zvláštní, ale líbí se mi tento obraz. Jedná se o krajinu Františka Daňka-Sedláčka. Poměrně známý krajinář žijící v letech 1892 – 1974. Nepatřil k nejdůležitější linii českých krajinářů z řad žáků Julia Mařáka, studoval totiž na AVU až ve 20. letech 20. století u prof. Vratislava Nechleby, ale přesto je sběrately vyhledávaný autor.

Jedná se o linii českého moderního umění, která divákovi neposkytuje psychický otřes z brutální umělcovy imaginace. Je v tom klid české krajiny, nenáročnost dělné duše. Dekorativní charakter podtrhuje zářivá barevnost. Poměrně zajímavé je i zdůraznění druhého plánu. Pestrobarevnou louku ukryl do stínu, čímž divákův první pohled nasměroval do hloubi panoramatu. Diagonálám a horizontálám pak vtipně oponuje skupina břízek, která uzavírá levou část prvního plánu. V rámci dějin umění se nejedná o nic zásadního, ani objevného, ale ducha doby tvoří zejména takoví malíři.

Obraz je krásnou ukázkou dekorativního akademismu první republiky.1)I když je dost možné, že ve skutečnosti vznikl až po 2. světové válce. Autor byl poměrně plodný až do smrti a o chronologii jeho díla se víceméně nic neví. Faktem ale zůstává, že svým rukopisem je zakotvený právě v období 20. a 30. let minulého století Malířské pojetí umě lavíruje mezi principy impresionismu, plenérovým realismem a plošným dekorativismem secese. Chybí tu samozřejmě typická secesní melancholie. Jakoby se pestrý akademismus 1. republiky úmyslně stavěl do opozice pochmurným symbolistním krajinkám. 

Poznámky

Poznámky
1 I když je dost možné, že ve skutečnosti vznikl až po 2. světové válce. Autor byl poměrně plodný až do smrti a o chronologii jeho díla se víceméně nic neví. Faktem ale zůstává, že svým rukopisem je zakotvený právě v období 20. a 30. let minulého století

Petr Pastrňák: Hořící Les

Galerii Václava Špály na Národní Třídě vystavuje malíř Petr Pastrňák. Hned jak jsem viděl jeho věci na netu, zalíbil se mi. Jednak je mi neskutečně sympatický, že pracuje s klasickym tématem – krajinou – a druhak se mi líbí jeho expresivní a výbušný rukopis. Využívá prvky akční malby, na první pohled působí obrazy abstraktně, ale zdání klame. Oheň je v krajině nezkrotný živel, navíc se silným symbolistickým podtextem. Využití ohně jako dynamickýho kompozičního prvku můžeme například sledovat už u Williama Turnera v jeho Požáru Parlamentu z roku 1835. Obrazy Petra Pastrňáka mají takovou hloubku, jakou v nich chcete objevovat. A to mě oslovuje.

Barnett Newman

Při seznamování se s malbou druhé poloviny 20. století mě zatím nejvíc oslovil Barnett Newman. Americký malíř, který je spjatý s tzv. newyorskou školou a abstraktním expresionismem. Taky se tomu říká color field paintings. Na první pohled jsem si říkal: „Proč je to tak zásadní? Vždyť se tam vlastně nic neděje.“ Odpovědět si pořád nedokážu, ale neustálým přemítáním jsem se otevřel a zjistil, že se tam něco děje. Klíč k tomuhle umění totiž leží v divákovi víc než kdykoliv předtím. Absolutní odhmotnění, absolutní podřízení se barvě a naprosto zredukovaná kompozice. Tradiční pojetí obrazu, kdy je něco reprodukováno (a je jedno jestli realisticky nebo v pojetí jakéhokoliv -ismu), mizí. Ačkoliv se mi jeho díla na první pohled zdála dost sterilní, nakonec jsem došel k tomu, že právě emoce jsou jediným prostředkem k prožití toho umění.

Hlavním aktérem je barva. Kompozice, byť je páteří každého obrazu, se doslova smršťuje na nejpotřebnější minimum. Barevné kombinace ploch a linií nechť na každého působí dle jeho gusta. Mě ještě zaujal fakt, že s redukcí „klasických“ malířských prvků se plocha obrazů zvětšila do gigantických rozměrů. Při prohlídce ve výstavní síni pak patrně dochází k onomu niternímu přesahu. Studium struktury, která se z makro pohledu zdá skutečně nekonečná, stejně jako ubíhající linka, je fascinující. Přístup k Newmanově malbám krásně vystihuje jeho citát po vystavení jeho prvního zásadního počinu Vir Heroicus Sublimis:There is a tendency to look at large pictures from a distance. The large pictures in this exhibition are intended to be seen from a short distance.“

Na jeho přístupu se mi líbí, že explicitně nedává najevo vlastní emoce, ale prostřednictvím malířských prvků pracuje s nitrem každého diváka. Na to konto mě z jeho dalších prací zaujal cyklus Křížové cesty z let 1958-66. Monochromatické obrazy, které se liší akorát v kompozici. Kolik se toho dá vykřesat z šedý škály a několika linií?  V malbách navíc už cítim autorův silný citový vklad. Expresivní tahy nebo přesahující plochy vypovídají o daleko niternějším sepětí s tématem než u jiných děl.

 

 

Newmanova práce mi přijde zajímavá. Paradoxně to ale není tolik o malbě, jako o obsahu. O tom, kam se malba dostala i jak se vzdálila „běžnému“ divákovi.

Grant Hamilton: Geometries

Fotky z Polaroidu mě v době svého prvního boomu nikdy nebavily. Vždycky mi vadila jejich zasmušilá barevnost. Teprve po letech, v průběhu druhého boomu pod praporem retra, jsem v nich objevil romantiku. Ale nikdy by mě nenapadlo, že se dá s polaroidem pracovat i v jasných a zářivých barvách. Americký fotograf Grant Hamilton a jeho série Geometries mě neskutečně rozveselila.

Julia Margaret Cameron: Královna Ester před králem Achašveróšem

Během pátrání po ikonografii starozákonní scény Královna Ester před králem Achašveróšem (rovněž Xerxés) jsem narazil na práci britské fotografky ze třetí čtvrtiny 19. století. K focení se dostala náhodou, když jí ke 48. narozeninám (roku 1864) věnovala její dcera fotoaparát. Focení se pak věnovala až do své smrti roku 1879. Co jsem koukal, tak se hodně zabývala portrétem a skupinovou fotkou. Nebránila se ani různým mytologickým nebo biblickým námětům. Její záběry jsou plné klidných emocí. Mekké světlo, schopnost zachytit správný okamžik, popřípadě si dokázat model „naaranžovat“ do správné polohy. Lehkou strnulost je třeba přičíst tehdejší technologii, kdy se exponovalo i několik minut a focené osoby musely držet bez hnutí. O to silněji vyznívá naprosto famózní ostrost jejích snímků. Ale nejvíc tam dělá atmosféra.

V jejích fotkách lze nalézt dost ze současných postupů. Ostatně je to pionýrka moderní fotografie. Pro krátké představení zde publikuji autorčino pojetí starozákonního příběhu z Knihy Ester –  Ester před králem Achašveróšem.

 

Fotka pochází z roku 1865.

Exkurs: Fotografka zvolila známou a v minulosti často zpracovávanou scénu, kdy královna Ester (žena židovského původu, kterou si perský král vybral pro její krásu za manželku) vyrušila pod hrozbou trestu smrti krále, aby jeho a prvního ministra Hamana pozvala na večeři, kde chtěla krále prosit, aby nedal svolení k pogromu jejího lidu, který chystal jeho první ministr. Během řeči omdlela, ale před zraněním jí zachránili dvořané. V raně novověkém umění se často volil emotivní moment, kdy královna Ester omdlévá pod tíhou okolností a pravděpodobně i vyčerpání z tří denního modlení a půstu. Oproti fotografii bývá ovšem král vyobrazen v pohybu směrem ke královně, kterou mezitím zachytili dvořané. Takto scénu pojal například Tintoretto v letech 1547-48.

Ikonografie k tématu je poměrně bohatá a bylo by to na samostatnou esej. Ať už bych si totiž vybral ke srovnání například obraz Antoinea COYPELA z roku 1704, který scénu pojal komorněji (jeho král navíc ještě stojí v prvotním šoku z omdlení manželky), zásadní rozdíl mezi starými mistry a Julií Margaret Cameron je v momentu „klidu“ a životnosti postav. Scéna byla právě oblíbená pro svou dramatičnost – – čilý pohyb nebo jenom vyhraněnou mimiku hlavních postav.  Cameron to uchopila zcela naopak. Je prostě vtipné sledovat, jak král Achašveróšem klidně a se zaujetím pozoruje zemdlelou Ester, která vlastně vypadá, že už nějaký čas spí. Z fotky vyzařuje  klid a pohoda. Koneckonců – v záběru ani žádné zachycení pohybu být nemůže. Patrně se dlouho exponovalo a proto celá kompozice vyžadovala statičnost modelů. Celé mě to fascinuje už jen tím, že měla Cameron chuť experimentovat s  novým médiem a tradičními náměty. Ve výsledku si myslím, že toto je právě jeden z momentů, který posunul ikonografii zase někam dál.