Současná expozice Galerie Středočeského kraje byla otevřena 24. května 2014. Ještě dříve se vedoucím uměleckého oddělení stal Richard Drury, britský teoretik umění, kurátor a překladatel, který v České republice žije již více než 15 let a významně se podílí na zdejším kulturním životě. V GASKu (dříve ČMVU – České muzeum výtvarných umění) Drury působil už ve druhé polovině 90. let; dříve coby kurátor sbírek kresby a grafiky, později soudobé plastiky, ale nakonec instituci opustil, aby se po čase opět vrátil a začal promlouvat do celkové umělecké koncepce instituce. Současná expozice je právě jeho projektem a jak dobrý to byl krok, se může široká veřejnost přesvědčit v prostorách Jezuitské koleje v Kutné Hoře, kde GASK sídlí.

Dynamiku instituci dodala i významná pomoc ze strany zřizovatele, totiž Středočeského kraje, který se za vedení neblaze proslulého Davida Ratha významně zajistil o rekonstrukci objektu galerie i jeho poslání coby regionálního kulturního zařízení. V pozitivním přístupu ke GASKu pokračuje i současné vedení kraje. Že je to činnost záslužná, leč v rámci ČR poměrně výjimečná, snad ani nemusím zmiňovat. Díky dobrému vedení a podpoře ze strany kraje se z GASKu stala v uplynulých letech kvalitní galerie, která se nebojí progresivních přístupů, čímž zcela přesahuje svou regionální povahu.

Mezi výše zmíněné progresivní přístupy jednoznačně patří i současná expozice Stavy mysli / Za obrazem. Richard Drury se zde se svým týmem odvážně pustil do „ahistorické“ prezentace děl. Přístup sice není zcela nový – na konceptu začal pracovat již v polovině 70. let 20. století Harald Szeemann a své úsilí zhodnotil na výstavě „Ahistorické zvuky“ (A-historischen Klanken) v holandském muzeu Boijmans Van Beuningen roku 1988 – ale je stále považován za alternativní způsob instalace, ke kterému se z věhlasných světových galerií přihlásil například Tate Modern v Londýně.

Přístup je to rovněž velmi podnětný a dokáže „již viděná a známá“ díla prezentovat z nového úhlu; přinutí nad nimi přemýšlet v nové souvislosti. Tuto souvislost v případně kutnohorské instalace představuje čtyřicet dva stavů mysli, které oscilují mezi soukromím člověka a společenskou debatou. Nelineární a ahistorická koncepce umožňuje vystavit díla bez ohledu na jejich výtvarný styl, jelikož se primárně táže po obsahu, po jeho smyslu. V praxi to znamená, že divák najednou před obrazem nestojí z toho důvodu, aby obdivoval živost a těkavost impresionistické malby či se pohoršoval nad primitivností monochromního minimalismu, ale aby se pokusil najít to, co obraz vyzařuje a nakonec i průsečík toho, proč jsou taková díla vedle sebe. Ukázkovým příkladem tohoto ahistorického prolnutí je například sekce Rovnováha.

Díky koncepci expozice výtvarná díla najednou promlouvají o lidských pocitech a myšlenkách, které stále proplouvají časem, aniž by se jakýmkoliv způsobem kodifikovaly nebo dogmatizovaly. Myšlenka rovnováhy je zde jednou vyjádřena jako rolnická idyla na poli, sounáležitost s přírodou i společností, na druhé straně jako hledání výtvarné vyváženosti, jako touze po stvoření duchovně čistého díla nezatíženého obrysem, stínem ani tvarem. Dokonalá nehmotná symetričnost, jakési přiblížení se platónskému světu idejí. Fascinuje mě najednou vidět, jak se tento „ideál“ rovnováhy proměnil v několika desítkách let.

Podobných protikladů nebo naopak hlubší sounáležitosti navzdory formální povaze díla, je současná expozice GASKu plná. Často pracuje s mnohem emotivnější rovinou jako například radost – žal, krutost – něha, odvaha – strach, ale najdeme i témata přesahující jedince jako je odcizení – meditace, rozum – podvědomí či právě rovnováha – napětí. Každá sekce je pak doprovázena velmi trefnými citáty umělců, filosofů a literátů, které prohlubují, upravují nebo ironicky komentují význam jednotlivých stavů mysli. Mezi nejčastěji citovanými je Josef Čapek, který byl dle autora výstavy Richarda Druryho „přesvědčen o pozitivním smyslu humanity a byl ve stejné míře nekompromisním kritikem jejích stinných stránek. Jeho satirické útoky proti německému fašismu během třicátých let vedly k jeho zatčení po okupaci Československa v roce 1939 a smrti v roce 1945 v koncentračním táboře Belsen-Bergen. Čapek shrnul své osobní svědectví v knize Psáno do mraků, pronikavě aforistickém hodnocení kultury, společnosti a blížícího se zla fašismu. Nelze číst jeho slova a přitom nechápat jejich neméně aktuální význam v současnosti.“

Obvykle k hodnocení výstavy přikládám výběr fotografií děl. V tomto případě to ale postrádá smysl. V expozici jsou sice skvělá díla českých i zahraničních výtvarníků, ale výstavu je třeba si projít a shlédnout jako celek osobně. Její duch je totiž fotoaparátem nezachytitelný. Mám pocit, že se konečně v české galerii povedlo něco zcela výjimečného, jelikož prolnutí kvality vystavených děl a smyslu jejich prezentace je v úžasné a smysluplné shodě. Osobně řadím expozici Stavy mysli / Za obrazem k vynikajícím kulturním zážitkům.

Obraz zachycuje událost z bombardování Londýna během druhé světové války. Ve všech směrech je to zatraceně silná věc. Dynamická, skvěle namalovaná a hlavně je tu zásadní otázka – přežili to ti dva?

Tento obraz zvěčnil zásadní vteřinu v životě dvou anonymních hrdinů bitvy o Anglii.

Milan Grygar (*1926) patří k nejnápaditějším českým výtvarníkům druhé poloviny dvacátého století. Přesto jeho jméno nepatří, z pohledu laika, k nejproslulejším. Obecná znalost českého výtvarného umění totiž své ztracené poválečné klenoty teprve postupně nachází. A je to logické, jelikož se vztah české veřejnosti k poválečnému umění (ne)rozvíjel v době, která nepřála svobodnému vyjádření. Naprosto odlišná situace je pochopitelně v okruhu znalců poválečného umění. Milan Grygar si mezi nimi již dávno našel své pevné místo.

Poněkud široký úvod směřuje k základní otázce o smyslu RETROSPEKTIVNÍ výstavy Milana Grygara v Městské knihovně v pojetí kurátorky Hany Larvové.

Dílo Milana Grygara sice k senzitivnějším divákům dokáže mluvit samo o sobě, ale pro všechny ostatní je tím hlavním překvapením způsob provedení. Nejsilnější experimentální šedesátá léta jsou zastoupena vynikajícími akustickými malbami a kresbami (některé z nich jsou dokonce doplněny o zvukový záznam), ale chybí zde speciální koutek s fotodokumentací a průvodním textem ke způsobu „výroby“ těchto děl. Lze sice shlédnout doprovodné video, ale tento koncept na výstavách vůbec nedává smysl, jelikož jej nikdy nestihnete od začátku. Na výstavě rovněž chybí proslavené „slepice na klíček“, kterými se přibližně o 50 let později inspiroval i Petr Nikl ve svém cyklu Švábení.

Tzv. retrospektivní výstava nakonec klade největší důraz na poslední autorovu práci – rozsáhlé minimalistické malby z cyklu Antifon, na kterém autor pracuje už řadu let. To samo o sobě není špatně, ale neměla se pak výstava jmenovat jinak?

Má kritika se vůbec netýká díla Milana Grygara, ale způsobu koncepce jeho retrospektivní výstavy. Vžiji-li se do kůže laika, který chce objevovat poválečné umění, nebyla tato výstava pro mě, jelikož klíč k dílu odhalen nebyl. V případě „jednoduché“ odosobněné malby Milana Grygara se z umění najednou vytrácí lidský přínos a jeho dílo může ztrácet svůj skutečný význam. Dle mého názoru je tato výstava promarněnou šancí. Návštěvník by totiž ve všech anotacích a pozvánkách měl být upozorněn, aby si dílo Milana Grygara před návštěvou, alespoň rámcově, nastudoval.

K přečtení doporučuji i pěknou recenzi Radana Wagnera.

Dalibor Chatrný (1925 – 2012) v průběhu celé své tvorby experimentoval se strukturou. Oslovil mě jeho cit pro kompozici i barvu, když už se ji rozhodl použít. Tam, kde by se na první pohled zdálo, že navazuje na akční malbu po vzoru Franze Klinea a dalších newyorských abstraktních expresionistů, je pozoruhodné zjištění, že k podobnému vyjádření došel zcela jinou cestou – malbou pomocí magnetu a v tuši namočených železných pilin. Svým způsobem se tedy o akční malbu jedná, ovšem zcela osobitého rázu. Neviditelnou a fascinující magnetickou sílu využil i v důvtipných „sochařských“ dílech z první poloviny 70. let. Dalibor Chatrný celý život zkoumal a nikdy se zcela nezastavil. Sem tam se později vrátil ke svým starším cyklům, ty mu ale zase pomohly jít dál. V pozdní fázi své tvorby zahrnul do svého díla i slovo. Retrospektivní výstava pod vedením Jiřího Machalického představila dílo jednoho z našich progresivních výtvarníků druhé poloviny 20. století velmi citlivě a srozumitelně.