A je to tady zase! Ten samý falešný K. Molnár z loňského aukra v internetové aukci na estarožitnosti.cz. Už to tam dělá 4400 Kč + provize a končí to za 3 dny. To si zase někdo naběhne.

Do 23. aukce artkunst galerie se dostal soubor čtyř abstrakcí od Karola Molnára. Nebál bych se říct, že jde o zcela mimořádnou událost. Nedávno jsem tady psal, jak se na trhu objevují málo a většinou putují rovnou ke sběratelům, a najednou takovéhle překvapení. Prohlídka položek bude od 22.2. v sídle galerie. Určitě se zajdu podívat, abych zjistil, co a jak.

Na okraj bych k těmto druhům abstrakcí od KM chtěl dodat, že na trhu a mezi sběrately koluje mýtus o jejich vročení. Skoro všude se uvádí, že jde o léta 1939/1940. Zrodilo se to v hlavě jednoho nadšence do umění, který se kdysi dostal k většímu souboru Molnárových děl a myslel si, že když bude všechno datovat do „pařížského období“, lépe svou investici zhodnotí. Jelikož je to nadšenec agilní a velmi akční, uspořádal několik drobných prezentací a sestavil pár brožurek, čímž mezi sběratelskou veřejností rozšířil svou interpretaci. Jenže z mého dosavadního výzkumu vyplývá, že první nefigurativní tvorba se u Molnára začala objevovat až po roce 1941 v Anglii a kompozice z této doby mají úplně jiný charakter i jiná východiska než v aukci nabízené. Tento typ Molnárových abstrakcí totiž pochází až z poválečného Československa. To pochopitelně jejich kvalitu nijak nesnižuje. Naopak si myslím, že přesná informace dílu KM jen pomůže.

UPDATE:
Položka č. 12 šla za vyvolávací cenu 27.000 Kč + 22% provize z prodeje
Položka č. 13 docílila 43.000 Kč + 22% provize z prodeje
Položka č. 14 docílila 29.000 Kč + 22% provize z prodeje
Položka č. 15 docílila 35.000 Kč + 22% provize z prodeje

Jaroslav Paur: Černé město m.K.1, 1964, olej na plátně, 39,5 x 56,5 cm. foto: Galerie Vltavín

V únorové aukci Galerie Vltavín jde do dražby pěkný sbírkový obraz od Jaroslava Paura. Od doby, kdy jsem v roce 2017 v Sovových mlýnech navštívil jeho soubornou výstavu, patří mezi mé oblíbence. Nejen, že je po umělecké stránce absolutním solitérem, ale mám rád i jeho životní příběh. Prošel si obdobím Protektorátu, po válce byl sice režimním umělcem, ale jeho odklon od sorely během 60. let a ponoření se do vlastní výtvarné cesty, nakonec stejně po Pražském jaru způsobil rozkol s režimem. Jaroslav Paur byl evidentně silná osobnost s jasnou vizí a umělecky patří k výrazným malířům své generace. A mě se navíc jeho městské kompozice opravdu líbí.

UPDATE: Obraz se prodal za vyvolávací cenu 38.000 Kč + provize z prodeje.

Tak sloup bude. Nakonec o tom před pár dny rozhodla rada města. Rozšířily se kolem změny názoru radních různé drby, ale stejně tak to zastánci vztyčení sloupu mohou vnímat jako zásah vyšší moci. Vedl jsem o tomto s přáteli debatu už před lety a pořád si myslím, že by stávající návrh stát neměl. Není to totiž žádné smíření s dějinami, jak zastánci tvrdí. To by naopak nastalo, kdyby řekli: „Nechceme ho. Chápeme, proč byl stržen a co si do toho sloupu rozvášněný dav promítl. Odpouštíme jim, i když upozorňujeme, že skutečný význam sloupu byl zcela jiný a v roce 1918 došlo k tragickému omylu.“ A druhá strana by odpověděla: „Děkujeme. I my chápeme, že se jednalo o zbytečnou ztrátu cenné památky a je nám to líto, přesto chápeme skutečný důvod jeho vzniku i jeho přesahující význam. Pojďme se zamyslet nad tím, jestli nepostavíme Mariánský sloup zcela nový. Pojďme vypsat veřejnou soutěž.“ To by bylo opravdové smíření s dějinami, na což upozornil v rozhovoru pro lidovky.cz historik Petr Macek. A mě se tato myšlenka nadmíru líbí!

Jedině tak by mohl sloup opět důstojně a funkčně reprezentovat původní smysl památky a navíc by nebyl „jen“ památkou, ale přímo aktivním a nestranným účastníkem. To je strašně důležité, protože by byl oproštěn od břímě, které na něm ulpělo během Národního obrození. Byl by to signál, že si vlastní historie vážíme a umíme se s ní důstojně vyrovnat, umíme s ní splynout. Taky že chápeme jeden ze základních sporů vlastních dějin a máme respekt i k tomu, co momentálně považujeme za nevhodné. Zkrátka taková symbolika by byla mnohem silnější a hlubší, než instalace čehosi, co se ani nedá nazvat skutečnou kopií (originál se dochoval jen ve fragmentech). Nebojím se současné vyústění sporu o sloup nazvat jako klasickou ukázku “srabáckého řešení”.

A co by ještě Staroměstské náměstí potřebovalo? Co by bylo skutečné splacení dluhu dějinám? Dostavba Staroměstské radnice sestřelené za Pražského povstání v roce 1945. Na to také udělejme soutěž. Veřejnou, světovou. To je opravdová výzva, která by město pozvedla a pomohla mu.