Na trh jde nyní zajímavý lept od známého grafika pražských motivů Jaromíra Stretti-Zamponiho. Ve svém díle zachytil Malostranské náměstí nesčetněkrát, ale tento líbezný předvánoční žánrový motiv se zas tak často neobjevuje. A navíc zde Malostranskému náměstí nic nechybí.

Aukční síň Sotheby´s nabízí ve své Večerní aukci Impresionistů a moderního umění 1. března 2017 tento nádherný obraz od Gustava Klimta. Jedná se o mimořádné dílo, které patří do souboru prací, které Klimt vystavil roku 1908 na Kunstschau ve Vídní, kdy se po opuštění Vídeňské secese roku 1905 po třech letech vrátil na veřejnost. Na Kunstschau měl Klimt vlastní místnost, ve které bylo vystaveno celkem 16 obrazů. Architekturu celé výstavy navrhoval Josef Hoffmann.

Ke Květinové zahradě napsal Johannes Dobai:

„In Flower Garden the basic motif is a kind of floral pyramid; the triangular shape – which tends to have a condensing effect – contains an abundance of flowers and leaves, all of varying size, colour, luminosity and characteristics; it contains a ‚multiplicity in simplicity‘. The positioning of these elements follows the ‚rule‘ of uncultivated, untamed nature – accident and agglomeration. Just as the seeds are carried away at the whim of the wind, so the blossoms grow in distorted clusters, although occasionally there is as rigorous a geometry about them as there is about the square of the painting itself. Bottom right, for instance, there is a group comprising four flowers; three of them lie horizontally at equal distance from one another, while above the third flower on the right there floats a fourth of the same species. In other clusters there is a similar dialectical interplay between geometry and disorder. Now and again within the pyramid individual flowers appear, almost like surprise special effects, in this firework display of summer heat.“¹⁾Johannes Dobai: Gustav Klimt – Landscapes, Boston, 1988, s. 19

Zajímavostí je, že Květinová zahrada byla již roku 1910 vystavována v Praze na výstavě Deutsch-Böhmischer Kunstlerbund.²⁾Svaz česko-německých umělců. V Prager Tagblatt kritika dílo ocenila a pak jej zakoupila pražská Národní galerie, kde byla do roku 1968. Zajímalo by mě, jak se dílo za Komunistů dostalo ven. V raných 70. letech obraz získal Švýcar, která ho prodal roku 1994 v Christie´s. Údajně se spousta různých uměleckých předmětů prodala přes Artii ven. Otázka je, do jaké míry to bylo v pořádku. Myslím, že dnes by byl tento obraz v NG chloubou.

DOPLNĚNÍ:

Nebyl jsem jediný, koho zaujal osud tohoto obrazu. Na webu Artplus vyšel článek Terezy Koucké, která zašla do archivu NG a zjistila podrobnosti ohledně vývozu roku 1968. Do jaké míry do osudu promluvili srpnové události 68 je ovšem stále nejasné.

Metropolitní muzeum v New Yorku zveřejnilo své fondy online. V součtu se jedná o takřka půl milionu děl. Ihned mě zajímalo, jaká je ve sbírkách přední světové instituce česká stopa.

Filtru „Czech republic“ celkem odpovídá 1460 položek. Největší zastoupení mají grafiky Václava Hollara, což je vzhledem k jeho působení v Londýně pochopitelné. Druhou významnou položkou je barokní sklo. Zde se potvrzuje legenda o výrazném exportu českého skla během 17. a 18. století. Zajímavá sbírka českého sklářství ale obsahuje i poháry, karafy a sklenice z období Biedermeieru, tedy z poloviny 19. století. Kolekci také doplňují ukázky lidových krojů a hezkou kuriozitou jsou například i staré dudy.

Z výtvarného umění 20. století najdeme 9 studií od Františka Kupky¹⁾Zrovna v případě Kupky uvádí ve zkráceném popisu, že ho zajímal kubismus. To ale není pravda. Kupka ve skutečnosti kubismem, respektive pařížskými následovníky Picassa, opovrhoval. info: http://metmuseum.org/art/collection/search/480900 a jedno plátno Alfonse Muchy. I v tomto období jsou zastoupení čeští skláři (pochopitelně Moser) a najdeme zde například i porcelánovou kubistickou konvičku Pavla Janáka. Velmi zajímavé ale je zastoupení české fotografie. Kromě světoznámého Josefa Sudka a Františka Drtikola jsou zde i práce Jaromíra Funke, Miroslava Háka či Viléma Kříže. A zrovna fotografie ještě v našem prostředí nedošla plného obecného uznání.

Malostranské náměstí prošlo před několika měsíci zásadní změnou. Ve spodní části bylo zrušeno placené parkoviště. Jedná se o kontroverzní krok pražského magistrátu, jelikož město nenabídlo žijícím a pracujícím obyvatelům v této oblasti žádnou alternativu. Prostě autem nejezděte. Ale co když musíte? A co když na Malé Straně podnikáte a automobilová doprava (vaše nebo vašich klientů) je jedním ze základních pilířů vaší činnosti? Absence parkovacích míst totiž logicky ústí v přehlcení míst, která zbyla. Patrně by vám doporučili, ať změníte adresu svého působení, když vám to vadí. Není totiž důležité, aby bylo Malostranské náměstí hospodářsky funkční, nýbrž aby bylo krásné.

To jen na úvod k praktické problematice, do které se momentálně Malostranské náměstí žene.  Vítězný ideový návrh na budoucí úpravu náměstí totiž počítá se zásadním omezením¹⁾oficiálně je používán termín „zklidněním“ dopravy v oblasti. Bude-li úprava navazovat na dokončený vnější i vnitřní okruh Prahy včetně zřízení P+R parkovišť na důležitých uzlech MHD, pak nelze vůbec nic namítat. Ba naopak. Nejsem si ale jistý, že nad tím někdo z odpovědných osob takto přemýšlí. A pokud ano, je mu jasné, jak náročné a zdlouhavé toto vše bude. Jenže to je právě otázka koncepce rozvoje, která městu chybí.

Krásný prázdný prostor dolní části Malostranského náměstí, které historicky sloužilo k jarmarkům i různým slavnostem, je nyní obohaceno dočasným sochařským projektem. Jedná se o Procesuální instalaci autorů Artura Magrota, Martina Chlandy a Jakub Rajnocha. Jejich samovolně mizející dílo v jedné rovině odkazuje k těkavosti vkusu i myšlenek v průběhu diskuzí o podobě prostoru náměstí, ve druhé poukazuje na proměny náměstí v průběhu věků, protože tu teď je, ale za chvíli nebude. Roztaje, přemění se ve vodu, která se nakonec vypaří a zbude jen vybledlá fotografie. Dílo se tak symbolicky stává součástí dneška i minulosti a přesně v tomto místě dává smysl.

Nakonec buďme rádi, že kurátorka alespoň těžkopádným filozofujícím jazykem vysvětlila o co jde, protože na druhou stranu naprosto rozumím tomu, že si drtivá většina kolemjdoucích u čtyřtunového ledového masivu pomyslí, že to je pěkná blbost. Ale to už je úkol umělce, pracovat s jevy, které tu jsou, ale nemusí být hned a všemi viděny. V tom se dobře promyšlené konceptuální dílo ničím neliší od ostatního umění.

Slavné newyorské Muzeum moderního umění právě pořádá retrospektivní výstavu jedné z výrazných postav umělecké avantgardy první poloviny 20. století, Francise Picabii. Američané k němu mají vřelý vztah, jelikož byl jediným evropským umělcem, který se osobně zúčastnil přelomové výstavy The Armory Show roku 1913 v New Yorku. Šlo o vůbec první představení aktuálních výbojů umělecky dravější Evropy ve Spojených státech. Tehdejší americké publikum bylo navyklé na klasické či realistické zobrazování, doteky impresionismu byly rovněž řídké, takže prezentace fauvistických, kubistických či futuristický děl zapůsobila na uměleckou veřejnost velmi silně. Nutno ještě podotknout, že na tuto výstavu byl například zařazen klíčový kubo-futuristický obraz Marcela Duchampa Akt sestupující po schodech č. 2, který byl o rok dříve odmítnut na Salónu nezávislých v Paříži.

Francis Picabia v New Yorku představil svá díla Tanec jara a Procesí v Seville. Obě nakonec v zemi zůstala. Picabia se domů vracel nadšený a plný sebevědomí. Pustil se do práce na svých zásadní nefigurativních dílech a mezi lety 1913-1915 se v Americe objevil ještě několikrát. Tentokrát už nejel sám. S Marcelem Duchampem se podíleli na zažehnutí americké avantgardní scény. Činili tak nejen výstavami a svou přítomností, ale i vydáváním umělecko-společenských magazínů, zejména orientovaných na jejich právě se formující dadaismus. Picabia je v USA pojmem a obdivovatelé jeho práce reagovali i na jeho pozdější umělecké aktivity. Nebyl totiž jen kubo-futuristickým či nefigurativním malířem, ale zajímal se i o typografii, poezii, tanec, fotografii a film. Ve svém díle se dotkl celé řady uměleckých proudů a ve všech vytvořil díla výjimečných kvalit, několika z nich se stal předchůdcem či praotcem. Svou obsáhlou prací zanechal inspiraci pro několik dalších generací umělců.

Pochopitelně mě mrzí, že nemohu zajet do New Yorku osobně, ale na druhou stranu je skvělé, že MoMa výstavu doplňuje bohatým doprovodným programem, který se nebojí veřejně prezentovat. Video níže je jen ukázka a pozvánka ke zhlédnutí dalších záznamů.