Možná jsem zvláštní, ale líbí se mi tento obraz. Jedná se o krajinu Františka Daňka-Sedláčka. Poměrně známý krajinář žijící v letech 1892 – 1974. Nepatřil k nejdůležitější linii českých krajinářů z řad žáků Julia Mařáka, studoval totiž na AVU až ve 20. letech 20. století u prof. Vratislava Nechleby, ale přesto je sběrately vyhledávaný autor.

Jedná se o linii českého moderního umění, která divákovi neposkytuje psychický otřes z brutální umělcovy imaginace. Je v tom klid české krajiny, nenáročnost dělné duše. Dekorativní charakter podtrhuje zářivá barevnost. Poměrně zajímavé je i zdůraznění druhého plánu. Pestrobarevnou louku ukryl do stínu, čímž divákův první pohled nasměroval do hloubi panoramatu. Diagonálám a horizontálám pak vtipně oponuje skupina břízek, která uzavírá levou část prvního plánu. V rámci dějin umění se nejedná o nic zásadního, ani objevného, ale ducha doby tvoří zejména takoví malíři.

Obraz je krásnou ukázkou dekorativního akademismu první republiky.¹⁾I když je dost možné, že ve skutečnosti vznikl až po 2. světové válce. Autor byl poměrně plodný až do smrti a o chronologii jeho díla se víceméně nic neví. Faktem ale zůstává, že svým rukopisem je zakotvený právě v období 20. a 30. let minulého století Malířské pojetí umě lavíruje mezi principy impresionismu, plenérovým realismem a plošným dekorativismem secese. Chybí tu samozřejmě typická secesní melancholie. Jakoby se pestrý akademismus 1. republiky úmyslně stavěl do opozice pochmurným symbolistním krajinkám. 

Při seznamování se s malbou druhé poloviny 20. století mě zatím nejvíc oslovil Barnett Newman. Americký malíř, který je spjatý s tzv. newyorskou školou a abstraktním expresionismem. Taky se tomu říká color field paintings. Na první pohled jsem si říkal: „Proč je to tak zásadní? Vždyť se tam vlastně nic neděje.“ Odpovědět si pořád nedokážu, ale neustálým přemítáním jsem se otevřel a zjistil, že se tam něco děje. Klíč k tomuhle umění totiž leží v divákovi víc než kdykoliv předtím. Absolutní odhmotnění, absolutní podřízení se barvě a naprosto zredukovaná kompozice. Tradiční pojetí obrazu, kdy je něco reprodukováno (a je jedno jestli realisticky nebo v pojetí jakéhokoliv -ismu), mizí. Ačkoliv se mi jeho díla na první pohled zdála dost sterilní, nakonec jsem došel k tomu, že právě emoce jsou jediným prostředkem k prožití toho umění.

Hlavním aktérem je barva. Kompozice, byť je páteří každého obrazu, se doslova smršťuje na nejpotřebnější minimum. Barevné kombinace ploch a linií nechť na každého působí dle jeho gusta. Mě ještě zaujal fakt, že s redukcí „klasických“ malířských prvků se plocha obrazů zvětšila do gigantických rozměrů. Při prohlídce ve výstavní síni pak patrně dochází k onomu niternímu přesahu. Studium struktury, která se z makro pohledu zdá skutečně nekonečná, stejně jako ubíhající linka, je fascinující. Přístup k Newmanově malbám krásně vystihuje jeho citát po vystavení jeho prvního zásadního počinu Vir Heroicus Sublimis: „There is a tendency to look at large pictures from a distance. The large pictures in this exhibition are intended to be seen from a short distance.“

Na jeho přístupu se mi líbí, že explicitně nedává najevo vlastní emoce, ale prostřednictvím malířských prvků pracuje s nitrem každého diváka. Na to konto mě z jeho dalších prací zaujal cyklus Křížové cesty z let 1958-66. Monochromatické obrazy, které se liší akorát v kompozici. Kolik se toho dá vykřesat z šedý škály a několika linií?  V malbách navíc už cítim autorův silný citový vklad. Expresivní tahy nebo přesahující plochy vypovídají o daleko niternějším sepětí s tématem než u jiných děl.

Newmanova práce mi přijde zajímavá. Paradoxně to ale není tolik o malbě, jako o obsahu. O tom, kam se malba dostala i jak se vzdálila „běžnému“ divákovi.

Fotky z Polaroidu mě v době svého prvního boomu nikdy nebavily. Vždycky mi vadila jejich zasmušilá barevnost. Teprve po letech, v průběhu druhého boomu pod praporem retra, jsem v nich objevil romantiku. Ale nikdy by mě nenapadlo, že se dá s polaroidem pracovat i v jasných a zářivých barvách. Americký fotograf Grant Hamilton a jeho série Geometries mě neskutečně rozveselila.

Vůbec první výstava Amedea Modiglianiho v Čechách byla uspořádaná za spolupráce soukromých subjektů: Galerie Vernon a Obecního domu a.s. Je chválihodné, že někdo ze soukromé sféry měl odvahu představit takhle vzácné obrazy. K samotné výstavě už ovšem chválou sršet nemůžu. Výstava je rozdělená do tří velkolepých prostor. Návštěvník vstoupí do středního sálu, kde se dozví základní životopisná data. Jádro výstavy je pak v sálu napravo. Jako první padne do oka pět olejů (a jeden kvaš) Františka Kupky. Proč Kupka na výstavě Amedea Modiliagniho? Oficiální vysvětlení kurátorky zní: „Postavit vedle sebe v jedné výstavě díla těchto dvou umělců, kteří spolu vystavovali v rámci Podzimního Salonu v Paříži v roce 1912, byl právě důležitý kurátorský nápad Sereny Baccaglini. Modigliani a Kupka jsou dva velcí novátoři umění s podobnými životními cestami a jejich spojení je nové, magické a vzrušující. Na výstavě v roce 1912 prezentoval Modigliani své sochy a Kupka své práce – Amorpha, Teplá chromatika a Dvoubarevná Fuga, které mohou být považovány za první opravdové abstraktní práce v historii. Modigliani a Kupka se tak znovu setkávají po více než 100 letech.“

Nejvíc mě zaujala pasáž o „novém, magickém a vzrušujícím spojení“. Přijde mi to trochu naivní. Kupkova plátna jsou samozřejmě fantastická, ale vzhledem k celkovému pojetí výstavy to spíš vypadá, že tam jsou proto, aby se „zaplácnul“ příliš velký a okázalý prostor. Na výstavě je v pompézních prostorách Obecního domu totiž vystaveno „jenom“ devět Modiglianiho olejů. Zbytek je složen z kreseb, akvarelů, reprodukcí fotek a v levém sále ještě obrazy jeho přátel, souputníků, milenky a pak velkoformátové fotky s Picassem a dalšími pařížskými umělci belle epoque. Nuda. Prostě nuda. Každou skicu prezentovat jako mistrovský dílo mi přijde trochu zbytečné. Nechci tím nijak shazovat Amedeovu genialitu a jeho vynikající práci s kresebnou linkou, narážím jenom na kurátorský záměr. Abych se vrátil na začátek. Samotné portréty se Vám zjeví před zraky až v polovině sálu, teprve v momentě, kdy minete středovou panelovou instalaci na níž je pár fotek a korespondence..

Dit k tomu poznamenala, že je to jako výsledek školní práce. Já bych jenom dodal, že by se mi mnohem víc líbilo, kdyby byla díla vystavená v intimnějším prostoru. Kupku bych odstranil celkově, protože rekonstruovat Podzimní salón z roku 1912 by hlavně zahrnovalo představení Amedeovy sochařské práce. Ta tu pochopitelně nebyla.

Celkové, pro mě poněkud chaotické uspořádání, trochu rozmělnilo výsledný zážitek z Modiglianiho díla, takže jsem měl přesně opačný pocit, než který mi sliboval PR text. Nicméně – síla jeho génia se nijak zamaskovat nedá. Již zmíněný vynikající kresebný styl ve spojení s lehkým kladením olejových barev vyvolává i matoucí pocity. U některých olejů jsem si na první pohled myslel, že to jsou akvarely. Tak lehké a mistrovské jeho portréty jsou. Skvělé! I když mám k výstavě výhrady, přesto jsem rád, že jsem tam byl, protože jsem mohl na vlastní oči vidět umění jednoho z nejvýraznějších malířů počátků moderního malířství.

 Vlastní podobizna (1919)

Ještě jsem našel odkazy na dva obrazy od Kupky, který tam visely: Abstraktní Kompozice a Ocel pije.