Ernst Bruno Johannes Popp (1819–1883) byl významný německý sochař, modelér porcelánu a keramik, který se naturalizoval v Čechách a působil jako profesor na pražské Polytechnice. Narodil se 8. března 1819 v Coburgu a zemřel 14. září 1883 v Praze.

Studoval sochařství na Mnichovské akademii výtvarných umění u Ludwiga Schwanthalera, se kterým spolupracoval i na plastické výzdobě Bavorského národního muzea v Mnichově. V roce 1845 se přestěhoval do Prahy, kde pracoval jako modelér figurální plastiky v pražské manufaktuře na výrobu porcelánu na Smíchově. Zároveň pravidelně dojížděl do porcelánky v Klášterci nad Ohří, kde také modeloval figurální plastikou. Působil také jako pedagog – od roku 1854 učil na škole při Jednotě pro povzbuzení průmyslu v Čechách a od roku 1857 vyučoval modelování na pražské Polytechnice.

Popp se odlišoval od jiných sochařů 19. století zejména tím, že spojil akademické německé sochařské vzdělání s praktickou tvorbou modelů pro porcelánové manufaktury v českých zemích. To znamenalo, že jeho práce nebyla jen umělecky hodnotná, ale také měla průmyslový a řemeslný rozměr. Tím výrazně přispěl ke zvýšení umělecké úrovně českého porcelánu, zejména pražské manufaktury, která díky němu dosáhla evropské prestiže.

Vytvářel také realistické portréty v duchu klasicizujícího i romantického akademismu. Mezi jeho známá díla patří portréty Bernarda Bolzana, císaře Františka Josefa I., maršála Radeckého či českého skladatele Václava Jan Tomáška.

Měl jedenáct dětí, z nichž druhorozený syn Antonín Popp (1850–1915) pokračoval v jeho sochařském a pedagogickém odkazu. Díla Ernsta Poppa jsou dnes zastoupena v Národní galerii v Praze, Uměleckoprůmyslovém muzeu, Muzeu hlavního města Prahy, Národním muzeu a Muzeu porcelánu v Klášterci nad Ohří.

Ernst Bruno Johannes Popp zanechal výrazný otisk v oblasti sochařství a modelování porcelánu v 19. století, zvláště v českých zemích, kde spojil německé školení s místními tradicemi a podporou průmyslového rozvoje porcelánu.

Kameninový talíř na polévku s krémovou glazurou a malovaným dekorem v podobě věnce s lístky, úponky a plody vinné révy po obvodu praporu a hnědé linky při okraji. Snítka vinné révy se nachází také na zrcadle. Na podední vytlačena oválná značka s textem: „Olomoutzan bei Blansko, Geb. Schütz.“ Průměr: 22,5 cm

Olomučanská keramika, mistrovské dílo 19. století, fascinuje svou bohatou historií a jedinečným uměleckým odkazem. Od skromných počátků dílny Petra Eugena Selba a Carla Gustava Lenka v polovině 19. století, až po zlatou éru rodiny Schützů, prošla olomučanská keramika pozoruhodnou proměnou.

Rodina Schützů, zejména Karel Schütz a jeho synové Arnold a Ludvík, hrála klíčovou roli v rozvoji a prosperitě firmy Gebrüder Schütz. Jejich vize a inovace přinesly olomučanské keramice mezinárodní uznání, včetně zlaté medaile na Světové výstavě v Mnichově v roce 1876.

Produkce olomučanské keramiky se vyznačovala rozmanitostí a vysokou kvalitou. Vyráběly se dva hlavní typy výrobků:

• Selské nádobí: inspirované lidovou keramikou, zdobené květinovými ornamenty.
• Luxusní keramika: určená pro vyšší vrstvy, ovlivněná historizujícími styly a secesí, často navrhovaná ve vídeňském ateliéru.

Typickou technikou pro olomučanskou keramiku byla stékavá glazura, která dodávala výrobkům jedinečný vzhled s bohatými odstíny barev. Některé výrobky se pyšnily vzácnou kobaltovou modří.

I přes svůj úspěch a oblíbenost, olomučanská keramika postupně upadala. Na konci 19. století převzali továrnu Vilém Julinek a později Oskar Basch, kteří se zaměřili na šamotové zboží a těžbu hlíny. Výroba jemné keramiky zanikla a v roce 1909 byla továrna definitivně uzavřena, především kvůli vzestupu porcelánu.

Dnes je olomučanská keramika ceněným sběratelským artiklem a důležitým kulturním dědictvím. Exponáty jsou vystaveny v muzeích v Blansku a Kunštátě, a především v Muzeu olomučanské keramiky v budově obecního úřadu v Olomučanech. V Muzeu Blanenska proběhla v roce 2024 výstava unikátních kusů.

Publikace „Příběh keramiky z Olomučan“ od autorek Aleny Kalinové a Pavlíny Lesové poskytuje hlubší pohled na historii továrny, její vliv na život v Olomučanech a dopad na estetické cítění lidových vrstev. Etnologický pohled na továrnu přidává jedinečný rozměr k pochopení sociálních poměrů a kulturního významu olomučanské keramiky.