Jaroslav Paur: Černé město m.K.1, 1964, olej na plátně, 39,5 x 56,5 cm. foto: Galerie Vltavín

V únorové aukci Galerie Vltavín jde do dražby pěkný sbírkový obraz od Jaroslava Paura. Od doby, kdy jsem v roce 2017 v Sovových mlýnech navštívil jeho soubornou výstavu, patří mezi mé oblíbence. Nejen, že je po umělecké stránce absolutním solitérem, ale mám rád i jeho životní příběh. Prošel si obdobím Protektorátu, po válce byl sice režimním umělcem, ale jeho odklon od sorely během 60. let a ponoření se do vlastní výtvarné cesty, nakonec stejně po Pražském jaru způsobil rozkol s režimem. Jaroslav Paur byl evidentně silná osobnost s jasnou vizí a umělecky patří k výrazným malířům své generace. A mě se navíc jeho městské kompozice opravdu líbí.

UPDATE: Obraz se prodal za vyvolávací cenu 38.000 Kč + provize z prodeje.

Tak sloup bude. Nakonec o tom před pár dny rozhodla rada města. Rozšířily se kolem změny názoru radních různé drby, ale stejně tak to zastánci vztyčení sloupu mohou vnímat jako zásah vyšší moci. Vedl jsem o tomto s přáteli debatu už před lety a pořád si myslím, že by stávající návrh stát neměl. Není to totiž žádné smíření s dějinami, jak zastánci tvrdí. To by naopak nastalo, kdyby řekli: „Nechceme ho. Chápeme, proč byl stržen a co si do toho sloupu rozvášněný dav promítl. Odpouštíme jim, i když upozorňujeme, že skutečný význam sloupu byl zcela jiný a v roce 1918 došlo k tragickému omylu.“ A druhá strana by odpověděla: „Děkujeme. I my chápeme, že se jednalo o zbytečnou ztrátu cenné památky a je nám to líto, přesto chápeme skutečný důvod jeho vzniku i jeho přesahující význam. Pojďme se zamyslet nad tím, jestli nepostavíme Mariánský sloup zcela nový. Pojďme vypsat veřejnou soutěž.“ To by bylo opravdové smíření s dějinami, na což upozornil v rozhovoru pro lidovky.cz historik Petr Macek. A mě se tato myšlenka nadmíru líbí!

Jedině tak by mohl sloup opět důstojně a funkčně reprezentovat původní smysl památky a navíc by nebyl „jen“ památkou, ale přímo aktivním a nestranným účastníkem. To je strašně důležité, protože by byl oproštěn od břímě, které na něm ulpělo během Národního obrození. Byl by to signál, že si vlastní historie vážíme a umíme se s ní důstojně vyrovnat, umíme s ní splynout. Taky že chápeme jeden ze základních sporů vlastních dějin a máme respekt i k tomu, co momentálně považujeme za nevhodné. Zkrátka taková symbolika by byla mnohem silnější a hlubší, než instalace čehosi, co se ani nedá nazvat skutečnou kopií (originál se dochoval jen ve fragmentech). Nebojím se současné vyústění sporu o sloup nazvat jako klasickou ukázku “srabáckého řešení”.

A co by ještě Staroměstské náměstí potřebovalo? Co by bylo skutečné splacení dluhu dějinám? Dostavba Staroměstské radnice sestřelené za Pražského povstání v roce 1945. Na to také udělejme soutěž. Veřejnou, světovou. To je opravdová výzva, která by město pozvedla a pomohla mu.

Vladimír Míčko: Krajina se stromy, 1982, olej na plátně. foto: obrazyvaukci.cz

Dnes večer došlo na aukčním portálu obrazyvaukci.cz k obrovskému překvapení. Sběratelé s nečekanou vervou zareagovali na nabídku vynikajícího díla dosud nepříliš známého českého malíře Vladimíra Míčka (1941-2010).

Popravdě – už bylo na čase. Vladimír Míčko dlouho patřil k nedoceněným solitérům české malby 2. poloviny 20. století, ale zájem o jeho dílo v posledních letech napovídá, že se zaslouženého uznání snad brzy dočká.

Jelikož jsem měl to štěstí seznámit se s větším výsekem jeho tvorby, vím, že se jedná o skvělé dílo z malířova vrcholného období. Za zmínku určitě stojí, abych zde znovu publikoval svůj starší text k Vladimíru Míčkovi:

Vladimír Míčko se narodil 27. 11. 1941 v Praze. Studoval na Výtvarné škole v Praze (1955 – 1959) a posléze na AVU u prof. V. Tittelbacha, V. Rady a F. Jiroudka (1959 – 1965). V letech 1967 – 1972 působil na AVU jako asistent. V letech 1957 – 1969 absolvoval řadu studijních pobytů v Itálii, Francii a Holandsku. Od konce šedesátých let do konce devadesátých let působil jako restaurování nástěnných maleb. Vladimír Míčko byl synem známého historika umění, výtvarného kritika a teoretika Miroslava Míčka. Malířský talent se u něj projevil již v dětském věku a byl důsledně rozvíjen. Již ve svých středoškolských letech dospěl k pozoruhodné malířské vyspělosti a snese srovnání s díly vyzrálých akademických malířů. Svůj mimořádný dar nadále zdokonaloval a během druhé poloviny šedesátých let postupně propracoval v osobitý malířský rukopis. Jeho práce z tohoto období ještě nesou výraznou stopu figurativního umění, ovšem již se projevuje uvolněné expresivním pojetí. Vladimír Míčko byl také experimentátor, který chápal umělecké výboje svých současníků a navíc na ně dokázal zcela svébytně reagovat. Polovina šedesátých let patřila k umělecky nejdynamičtějšímu období – prozkoumával informelní projevy, byl fascinován „syrovým uměním“ (Art Brut) a postupně se propracovával k akční malbě a abstraktnímu expresionismu, ke kterému plně došel na přelomu šedesátých a sedmdesátých let při práci na ilustracích ke knize svého otce – Testament Mistra Wu (z tohoto období například pochází tzv. bičové abstrakce, kdy namočil řemínek biče do tuše a prudkými tahy zachycoval pohyb na plochu obrazu). Vladimír Míčko šel ještě dál. Evropská umělecká tradice v něm rezonovala stejně jako vliv tzv. New Yorské školy a počátkem sedmdesátých let 20. století dospěl ke zcela svéráznému výtvarnému výrazu. Jeho, na první pohled divoké, expresivní obrazy v sobě ve skutečnosti skrývají vyvážený klid české krajiny. Vladimír Míčko ovšem do svých obrazů vložil mnohem více. Často rafinovaně zachycoval své múzy, nálady a vjemy ze sebe i svého okolí, čímž do své tvorby dostal i symbolistní rovinu. Díky absolutnímu ovládnutí štětce a vrozenému citu pro kompozici dokázal všechny své myšlenky zachytit zcela přesvědčivě. Výsledkem je, že každý obraz Vladimíra Míčka obsahuje několik významových rovin. Během svého života měl V. Míčko několik výstav – např. roku 1967 v Pont-Aven, v letech 1968, 1971, 1983 a 1988 v Praze – ovšem silnějšího ohlasu na své dílo se nedočkal. Další citelnou životní ranou byla smrt jeho manželky Evy roku 2005 a nedlouho poté ztráta syna Gabriela. Vladimír Míčko zemřel soužený depresemi a nepochopením roku 2010.