O projektu Nad čarou se lze dočíst ZDE, ZDE, kouknout na reportáž na ČT nebo si přečíst recenzi. A další budou jistě přibývat, takže use google. Celý kurátorský záměr mi přes drobné výhrady přijde sympatický a realizační proces si zaslouží slova uznání. Organizační tým si totiž vše vydupal ze země (doslova); včetně publikace a umístění výstavy v prestižních prostorách centra současného umění DOX v Praze. Je nutno rovněž připomenout, že projekt zdárně oživuje veřejnou debatu o úrovni a smyslu českých uměleckých škol. V momentě, kdy umělecké akademie dlouhodobě přijímají historicky největší počet studentů, je to zcela legitimní otázka – a to ne jen kvůli tomu, kolik umělců vlastně společnost reálně potřebuje k naplnění svých duchovních potřeb. Tato teoretická část projektu se odehrává na stránkách publikace s názvem Umělec, vila a bazén a já se na názory předních osobností současného českého uměleckého světa těším.
Vlastní výstava obsahuje 9 studujících či čerstvě vystudovaných umělců/umělkyň, kteří nebyli na poprvé přijati na vysokou uměleckou školu a účastnili se některé z výstav Pod čarou. Hned na úvod mě zklamala obvyklá klišovitá floskule – představíme vám 4 díla od každého vybraného umělce/umělkyně, ale sami se rozhodněte, které dílo je pro vás pod čarou a které nad čarou. Má to být vzrušující část výstavy, kdy ze čtyř děl každého umělce bylo jedno hodnoceno negativně (na jehož základě nebyl původně přijat), jedno pozitivně (již přijat byl a posléze s dílem uspěl, například během klauzur), jedno vzniklo před studiemi a jedno má reprezentovat jeho současnou nejlepší formu, tedy dílo, se kterým by si znovu troufl před přijímací komisi. Samozřejmě, že divák se nedozví které je které. To ovšem přináší zvláštní moment, kdy vám při pohledu na ta díla dojde, že to je vlastně úplně jedno. Z toho, kromě základní otázky projektu o smyslu akademického uměleckého vzdělání, vyplývají další skeptické otázky: Jaký smysl má vůbec současné umění? nebo Je pro umění stále důležitá výtvarně estetická hodnota? Jakmile bychom si měli odpovědět, musíme nutně začít rozlišovat umělecké disciplíny. Překvapilo mě, že například malba byla zastoupena pouze jednou. I když se kurátorka snažila pokrýt širší spektrum disciplín (kresba, sochařství, fotografie, užité umění, video art, land/street art), největší prostor byl dán konceptuálnímu umění. Zde ovšem narážím na zásadní neporozumění s obecným způsobem prezentace těchto děl (obzvláště vypečené jsou kompozice bez názvu). Přijít totiž před úhledně srovnané videokazety mi prostě bez hlubšího vysvětlení vůbec nic neřekne. A tento přístup „nechme diváka jeho vlastní fantazii“ je pramenem nepochopení, zmatení a v krajních případech i znechucení.
Kurátorka projektu Nad čarou jde v tomto směru v zaběhnutých liniích. Osobně bych mnohem více uvítal encyklopedicky laděnou formu výstavy, aby naopak každý divák mohl sám v sobě diskutovat o tom, proč toto dílo znamená to, co znamená a proč zrovna toto dílo v okruhu akademické obce uspělo a jiné nikoliv. Minimálně tato informace by stačila. Možná by to bylo pro případnou diskuzi mnohem užitečnější, protože by se debatovalo na základě konkrétních příkladů. Současní kurátoři zkrátka příliš dlouho používají buď květnaté filosoficko-estetické konstrukce, kterým snad nemohou rozumět ani oni sami, či mlčí a nechávají vše na divákovi. Jenže mlčet znamená nic neříct, z čehož vyplývá, že se nikdo nic nedozví. Současné umění je proto často němé. Možná by mohl vzniknout projekt „za čarou“, který by se zaměřil právě na tento fenomén.
I přes uvedené výhrady, které mají charakter glosy pod čarou, obdivuji kurátorku i realizační tým, že dokázali vůbec takový koncept vymyslet a dotáhnout do úspěšného konce. Důležité je totiž jediné – za poslední léta zde neproběhla výstava studentů (či čerstvých absolventů) s takovým mediálním ohlasem a promyšleným, uceleným a smysluplným záměrem.