Zpráva o lidické tragédii obletěla okamžitě celý svět a vyvolala vlnu nebývalé solidarity nad zvěrstvem okupačních sil. Z dnešní perspektivy, kdy o všech nacistických hrůzách víme, se zdá vypálení Lidic jako menší válečná epizoda, ale je potřeba si uvědomit, že o skutečném chování nacistů k civilnímu obyvatelstvu v průběhu války veřejnost příliš nevěděla. Proto v létě 1942 vyvolal plně zveřejněný barbarský čin popravy nevinných lidí tak silnou celosvětovou odezvu. Nedlouho po vypálení Lidic vznikla na popud britského lékaře a poslance Sira Barnetta Strosse iniciativa Lidice shall live, která si dala za cíl poválečnou obnovu zničené obce.
Československý exil rovněž nezůstal stranou. Kromě politického linie působila v Británii i linie kulturní, která propagovala Československo a jeho svébytnou kulturu. Kromě básníků, spisovatelů a divadelníků působili v čs. exilu i výtvarní umělci. Ti například obesílali svými díly umělecké výstavy po celé Británii, čímž v očích Spojenců zvedali prestiž politického úsilí čs. exilové vlády a celého národa. Jedním z nich byl i Karel Molnár, toho času příslušník čs. armády, pracující oficiálně jako dokumentarista. Jeho reakce na zprávu o lidické tragédii byla okamžitá. Na prvních skicách začal pracovat ještě týž večer, co se o události dozvěděl. Téma pak rozvíjel, až se dostal k zachycení hrůzy a bolesti z popravy nevinných lidických mužů. Jedna ze skic k obrazu je dnes součástí sbírky lidické galerie.
Ačkoliv během války v Británii Karel Molnár pravidelně obesílal výstavy a dostal se i do společenských kruhů, zemřel nakonec jako zapomenutý umělec. Hlavní díl nese poválečný politický vývoj v Československu, kdy komunistická vláda rázně odmítla zviditelnit kohokoliv, kdo měl cokoliv společného s londýnským exilem. Jelikož se Karel Molnár politicky nijak neangažoval, nebyl nikdy komunisty obviněn ani odsouzen, ale v kulturním světě pod taktovkou KSČ pro něj nebylo místo. Za svého života po roce 1948 nesměle vystavil jedno dílo na Salonu v Obecním domě v Praze v roce 1962. Další výstavy pak již byly posmrtné. Zemřel po dlouhé nemoci v Praze roku 1981.