Barnett Newman

Při seznamování se s malbou druhé poloviny 20. století mě zatím nejvíc oslovil Barnett Newman. Americký malíř, který je spjatý s tzv. newyorskou školou a abstraktním expresionismem. Taky se tomu říká color field paintings. Na první pohled jsem si říkal: „Proč je to tak zásadní? Vždyť se tam vlastně nic neděje.“ Odpovědět si pořád nedokážu, ale neustálým přemítáním jsem se otevřel a zjistil, že se tam něco děje. Klíč k tomuhle umění totiž leží v divákovi víc než kdykoliv předtím. Absolutní odhmotnění, absolutní podřízení se barvě a naprosto zredukovaná kompozice. Tradiční pojetí obrazu, kdy je něco reprodukováno (a je jedno jestli realisticky nebo v pojetí jakéhokoliv -ismu), mizí. Ačkoliv se mi jeho díla na první pohled zdála dost sterilní, nakonec jsem došel k tomu, že právě emoce jsou jediným prostředkem k prožití toho umění.

Hlavním aktérem je barva. Kompozice, byť je páteří každého obrazu, se doslova smršťuje na nejpotřebnější minimum. Barevné kombinace ploch a linií nechť na každého působí dle jeho gusta. Mě ještě zaujal fakt, že s redukcí „klasických“ malířských prvků se plocha obrazů zvětšila do gigantických rozměrů. Při prohlídce ve výstavní síni pak patrně dochází k onomu niternímu přesahu. Studium struktury, která se z makro pohledu zdá skutečně nekonečná, stejně jako ubíhající linka, je fascinující. Přístup k Newmanově malbám krásně vystihuje jeho citát po vystavení jeho prvního zásadního počinu Vir Heroicus Sublimis:There is a tendency to look at large pictures from a distance. The large pictures in this exhibition are intended to be seen from a short distance.“

Na jeho přístupu se mi líbí, že explicitně nedává najevo vlastní emoce, ale prostřednictvím malířských prvků pracuje s nitrem každého diváka. Na to konto mě z jeho dalších prací zaujal cyklus Křížové cesty z let 1958-66. Monochromatické obrazy, které se liší akorát v kompozici. Kolik se toho dá vykřesat z šedý škály a několika linií?  V malbách navíc už cítim autorův silný citový vklad. Expresivní tahy nebo přesahující plochy vypovídají o daleko niternějším sepětí s tématem než u jiných děl.

 

 

Newmanova práce mi přijde zajímavá. Paradoxně to ale není tolik o malbě, jako o obsahu. O tom, kam se malba dostala i jak se vzdálila „běžnému“ divákovi.

Grant Hamilton: Geometries

Fotky z Polaroidu mě v době svého prvního boomu nikdy nebavily. Vždycky mi vadila jejich zasmušilá barevnost. Teprve po letech, v průběhu druhého boomu pod praporem retra, jsem v nich objevil romantiku. Ale nikdy by mě nenapadlo, že se dá s polaroidem pracovat i v jasných a zářivých barvách. Americký fotograf Grant Hamilton a jeho série Geometries mě neskutečně rozveselila.

Amedeo Modigliani v Obecním domě, prosinec 2010

Vůbec první výstava Amedea Modiglianiho v Čechách byla uspořádaná za spolupráce soukromých subjektů: Galerie Vernon a Obecního domu a.s. Je chválihodné, že někdo ze soukromé sféry měl odvahu představit takhle vzácné obrazy. K samotné výstavě už ovšem chválou sršet nemůžu. Výstava je rozdělená do tří velkolepých prostor. Návštěvník vstoupí do středního sálu, kde se dozví základní životopisná data. Jádro výstavy je pak v sálu napravo. Jako první padne do oka pět olejů (a jeden kvaš) Františka Kupky. Proč Kupka na výstavě Amedea Modiliagniho? Oficiální vysvětlení kurátorky zní: „Postavit vedle sebe v jedné výstavě díla těchto dvou umělců, kteří spolu vystavovali v rámci Podzimního Salonu v Paříži v roce 1912, byl právě důležitý kurátorský nápad Sereny Baccaglini. Modigliani a Kupka jsou dva velcí novátoři umění s podobnými životními cestami a jejich spojení je nové, magické a vzrušující. Na výstavě v roce 1912 prezentoval Modigliani své sochy a Kupka své práce – Amorpha, Teplá chromatika a Dvoubarevná Fuga, které mohou být považovány za první opravdové abstraktní práce v historii. Modigliani a Kupka se tak znovu setkávají po více než 100 letech.“

Nejvíc mě zaujala pasáž o „novém, magickém a vzrušujícím spojení“. Přijde mi to trochu naivní. Kupkova plátna jsou samozřejmě fantastická, ale vzhledem k celkovému pojetí výstavy to spíš vypadá, že tam jsou proto, aby se „zaplácnul“ příliš velký a okázalý prostor. Na výstavě je v pompézních prostorách Obecního domu totiž vystaveno „jenom“ devět Modiglianiho olejů. Zbytek je složen z kreseb, akvarelů, reprodukcí fotek a v levém sále ještě obrazy jeho přátel, souputníků, milenky a pak velkoformátové fotky s Picassem a dalšími pařížskými umělci belle epoque. Nuda. Prostě nuda. Každou skicu prezentovat jako mistrovský dílo mi přijde trochu zbytečné. Nechci tím nijak shazovat Amedeovu genialitu a jeho vynikající práci s kresebnou linkou, narážím jenom na kurátorský záměr. Abych se vrátil na začátek. Samotné portréty se Vám zjeví před zraky až v polovině sálu, teprve v momentě, kdy minete středovou panelovou instalaci na níž je pár fotek a korespondence..

Dit k tomu poznamenala, že je to jako výsledek školní práce. Já bych jenom dodal, že by se mi mnohem víc líbilo, kdyby byla díla vystavená v intimnějším prostoru. Kupku bych odstranil celkově, protože rekonstruovat Podzimní salón z roku 1912 by hlavně zahrnovalo představení Amedeovy sochařské práce. Ta tu pochopitelně nebyla.

Celkové, pro mě poněkud chaotické uspořádání, trochu rozmělnilo výsledný zážitek z Modiglianiho díla, takže jsem měl přesně opačný pocit, než který mi sliboval PR text. Nicméně – síla jeho génia se nijak zamaskovat nedá. Již zmíněný vynikající kresebný styl ve spojení s lehkým kladením olejových barev vyvolává i matoucí pocity. U některých olejů jsem si na první pohled myslel, že to jsou akvarely. Tak lehké a mistrovské jeho portréty jsou. Skvělé! I když mám k výstavě výhrady, přesto jsem rád, že jsem tam byl, protože jsem mohl na vlastní oči vidět umění jednoho z nejvýraznějších malířů počátků moderního malířství.

 Vlastní podobizna (1919)

Ještě jsem našel odkazy na dva obrazy od Kupky, který tam visely: Abstraktní Kompozice a Ocel pije.

Carl Orff: Carmina Burana

Naprosto fantastické! Nejenom legendární úvod (snad jedna z nejsilnějších melodií v dějinách hudby), ale vůbec celé pásmo 24 skladeb. Úžasná práce s dynamikou, melodikou i výrazem. Líbí se mi ten písničkářský koncept. Zhudebněné středověké básně zapsané v rukopisu pod názvem Carmina Burana z 13. století. Pojetí má až filmový patos, přitom to Carl Orff napsal v roce 1937. Hudbou vyprávěný příběh. Prostě je zážitek koukat na zasněženou Prahu a poslouchat „buranské“ písně nebo jak se také překládá: „Písně z Bavor“.

PLAY!

Ještě nikdy se mi nestalo, že bych odcházel z výstavy plné lidí tak nadšený. Dokonce i když jsem byl na sesterské výstavě Orbis Pictus v čističce odpadních vod v Bubenči, množství návštěvníků mi vadilo. Jenže teď v Mánesu ne. Výstava se totiž nemůže jenom vidět, ale i cítit a slyšet. Všechna ta hejbátka nebo zvukové přístroje dávají smysl pouze, když je přinutíte hrát. Návštěvník je neustále vtahován do mikrosvětů jednotlivých exponátů. V dálce pak akorát slyšíte další šum, další zážitek ostatních návštěvníků. Ani se ty vjemy nedají všechny zachytit. Tak aspoň pár fotek.

A ještě jedna video reportáž, kterou jsem náhodou našel.