text z FB příspěvku GHMP:

V roce 1908 vyhlásilo město Praha soutěž na obraz s pohledem na Prahu, který měl zdobit pavilon města na výstavě pořádané Obchodní a živnostenskou komorou. Výsada namalovat nejreprezentativnější pohled na Prahu s hradčanským panoramatem byla udělena malíři konvenčních, všeobecně přijatelných krajin Jaroslavu Šetelíkovi, Slavíčkovi však byla poskytnuta nabídka, aby namaloval pohled na Prahu z úhlu, který si sám zvolí. Z navržených motivů si vybral pohled nejméně oficiální – vyhlídku z vrchu Ládví. Při pohledu od Ládví se totiž před divákem otevíral pohled na Holešovice s kouřícími továrnami a střechami chudých obydlí. Netradiční bylo také Slavíčkovo zpracování. Pro energickou, spontánní malbu zvolil jako nejadekvátnější výrazový prostředek techniku tempery pro její schopnost rychle schnout a fixovat tak bezprostřední malířův dojem. Výraz určuje předjarní ovzduší, ostré a svěží. Slavíček o tom píše příteli Janu Herbenovi 6. března 1908: „Já v té psotě jsem musel dnes vylézt na ďáblický vrch a malovat tu naši caput et ventrem regni – Už bych to měl rád s krku – potvoru. Slavný obecní magistrát si vzpomene až tenkrát, kdy je tak zima, že buď tak za nehty leze, že malovat není možné, anebo když jsou zas mlhy, že vůbec člověk nevidí – Už jen abych to měl. Ono není nehezké; – naopak ta Praha v modré páře – pracuju to z vrchu Kobiliského (ani nevím jestli s úzkým nebo širokým tvrdým y) vypadá dobře, ale jestli to udělám tak, jak mně se to líbí, pak jistě konšelům a podstarším se líbit nebude. Tak s mnohým chrchláním a smrkáním bude ten prachtwerk dokončen – za 10–12 dní.“ Tento subjektivismus, nerespektující tradiční postupy při malbě městských vedut, se stal skutečně terčem ostré kritiky. Laděním do modrých tónů hodlal Slavíček zachytit kouřovou clonu, zahalující celou čtvrť. Veliký obraz, dělaný v ateliéru podle náčrtků na místě, pokračoval rychle a Slavíček sám s ním byl spokojen. Proto záhy začal uvažovat o druhém, jenž už nebyl na objednávku, o Praze s Letné (dnes ve sbírkách Národní galerie v Praze). Takové tvůrčí i fyzické přepnutí způsobilo, že byl oběma svými Prahami strašně vyčerpán a nervově rozrušen. „Býval rozčilen 1908 v míře tak povážlivé, jak jsem ho předtím nevídal,“ líčil spisovatel Herben. „Střídaly se u něj chvíle malířského nadšení vedle sklíčenosti, již způsobovalo vlastní neklidné nitro, i marné pokusy o hmotné zabezpečení rodiny.“ Slavíček navíc ochrnul na pravou polovinu těla. Velmi špatně se pohyboval a léčba neprobíhala nejlépe. Vlivem těchto okolností, kdy se již nemohl zcela pohybovat a tvořit, se dne 1. února 1910 v Praze zastřelil.