Musa: Signatura, Mánes /červen 2017/

Při procházení Musovou výstavou jsem si opět položil dvě otázky, které mi v mysli jednou za čas vyplouvají už přes 10 let; zejména při setkání se současnou uměleckou tvorbou. Je opravdu nutné, aby byl každý umělec vynikající „výtvarný řemeslník“? Dělá umělce umělcem pouze vizionářský přístup – tedy pokud posune svou disciplínu zase o krok dál (po formální i obsahové stránce) nebo může předvést kvalitní výkon i ve stopě svých předchůdců? 

V mých očích je problematika Musovy Signatury zakletá v tom, že se kolem jeho tvorby vytvořilo fluidum výtvarné bomby. Hesla typu – „světově uznávaný tatér začal malovat obrazy a je to TO umění.“ mě asi moc namlsala. Čekal jsem, že to bude výjimečné, že to bude mít přesah – výtvarný i obsahový. Čekal jsem zkrátka příliš.

Bohužel jsem se dočkal lehkého zklamání, když jsem zjistil, že Musa jde cestou vyšlapanou dávno před ním. V črtách zvířat jsou jasně patrné vlivy pravěkého umění jeskynní nástěnných maleb. Při práci se znaky a symboly, v Mánesu vyhotovené jako nástropní malby pravěké jeskyně, ve vedlejší místnosti pak jako nástěnné, se zase vkrádá na mysl jména jako Antoni Tàpies či Jean-Michel Basquiat.

Sám Musa v rozhovorech říkal, že je mu se zvířaty dobře, tak je maluje. Práce se symbolem je zase výsostně tatérská disciplína, protože lidé chtějí mít na těle dílo, které na něco odkazuje. Takže je dost možná celá moje úvaha a očekávání o Musově tvorbě mimo Musu a on prostě dělá jen to, co ho baví a jak ho to baví. Když to vezmu kolem a kolem, je to vlastně nejzdravější přístup k jakékoliv tvorbě.