Obě umělecká díla patří mezi nejslavnější. Bůh Hermés nesoucí malého Dionýsia vznikl ve 4. století př. n.l. a jeho autorem je Praxiteles. Objeven byl až roku 1877 v řecké Olympii. Jedná se o vrcholné dílo řeckého pozdního klasického sochařství, kde se již vůbec neprojevuje archaická strnulost a odezněla i chladná monumentálnost Feidiova podání. Naopak se do umění dostala jemnost, pochopení a lidskost, jako by bohové přestali být z jiného světa, jako by měli city, ze kterých pramení soucit. Vždyť i námět je až nevšedně lidský – Hermés nese malého Dionýsa nymfám pověřeným jeho výchovou.
David vznikl v letech 1501 – 1504 jako vyvrcholení stoleté snahy renesančních umělců a intelektuálů. Samotným autorem díla je fenomenální Michelangelo, ovšem bez své doby by dílo také nevzniklo. Fascinuje mě ten zlom mezi středním a novým věkem. Fascinuje mě, jak se rozum postupně po krůčkách prosazoval proti dogmatické věrouce. Nejdříve v myšlenkách, pak v literatuře, aby se nakonec začal zhmotňovat v umění. Právě o rozumu a soustředění, ze kterého pramení sebedůvěra, Davidova socha je. Žádný hrdý vítěz, jak jej předtím ztvárnil Donatello a Andrea del Verrocchio nebo jak byl například představován Davidův antický předobraz, polobůh a hrdina, Héraklés v období prvního století našeho letopočtu. David je zachycen v okamžiku, kdy přemýšlí nad svým dalším činem. Je to oslava chytrosti a rozumu, oslava člověka. Dovedu si představit, že v době, kdy byl běžný úzus ztvárňovat hrdiny jako přemožitele-vítěze, bylo toto pojetí naprosto přelomové a možná i pro „obecné povědomí“ hůře pochopitelné. Michelangelo měl ale štěstí v tom, že jeho naprosto dokonalá forma dokázala přebít i případné neporozumění obsahu. Oslněn antickým sochařstvím, poučen výsledky stoletého bádání svých předchůdců o perspektivě a zlatém řezu, zahloubán do anatomie těla, stvořil umělec dílo dokonalejší než jeho vynikající řečtí předchůdci před takřka 2000 lety. Na první pohled se vlastně může zdát, že renesance vykradla řeckou formu, ale spíše je to tak, že renesance řecko-římské figurální sochařství završilo. Nebo spíše otevřelo dveře k jeho završení, které probíhalo až do konce 19. století, kdy se za uměním „starého světa“ definitivně zavřely dveře.
Mnohem zajímavější je ale otázka, kde se vlastně řecké figurální sochařství vzalo? Respektive, co bylo důvodem k jeho vývoji do podoby jakou nám zanechali Práxitelés, Skopás a Lýsippos? Co stálo za tím vývojem ke snaze o dokonalé fyzické zachycení člověka, přesto vystihující i jeho lidský a duchovní rozměr? A jak je možné, že se k těmto úvahám a snahám opět evropská „barbarská“ nebo „poantická“ společnost po více než 1000 letech přerušení opět dopracovala? Že je opět začala akceptovat?
Obě sochy spolu souvisí zejména v tom, že se zaměřují na člověka. Starší zatím jen zlidšťuje bohy, mladší už přímo poukazuje na sebevědomého jedince, který si dokáže poradit i se zdánlivě neřešitelným úkolem. Přesto jsou od sebe časově vzdáleny více než 2000 let.