Milan Grygar (*1926) patří k nejnápaditějším českým výtvarníkům druhé poloviny dvacátého století. Přesto jeho jméno nepatří, z pohledu laika, k nejproslulejším. Obecná znalost českého výtvarného umění totiž své ztracené poválečné klenoty teprve postupně nachází. A je to logické, jelikož se vztah české veřejnosti k poválečnému umění (ne)rozvíjel v době, která nepřála svobodnému vyjádření. Naprosto odlišná situace je pochopitelně v okruhu znalců poválečného umění. Milan Grygar si mezi nimi již dávno našel své pevné místo.
Poněkud široký úvod směřuje k základní otázce o smyslu RETROSPEKTIVNÍ výstavy Milana Grygara v Městské knihovně v pojetí kurátorky Hany Larvové.
Dílo Milana Grygara sice k senzitivnějším divákům dokáže mluvit samo o sobě, ale pro všechny ostatní je tím hlavním překvapením způsob provedení. Nejsilnější experimentální šedesátá léta jsou zastoupena vynikajícími akustickými malbami a kresbami (některé z nich jsou dokonce doplněny o zvukový záznam), ale chybí zde speciální koutek s fotodokumentací a průvodním textem ke způsobu „výroby“ těchto děl. Lze sice shlédnout doprovodné video, ale tento koncept na výstavách vůbec nedává smysl, jelikož jej nikdy nestihnete od začátku. Na výstavě rovněž chybí proslavené „slepice na klíček“, kterými se přibližně o 50 let později inspiroval i Petr Nikl ve svém cyklu Švábení.
Tzv. retrospektivní výstava nakonec klade největší důraz na poslední autorovu práci – rozsáhlé minimalistické malby z cyklu Antifon, na kterém autor pracuje už řadu let. To samo o sobě není špatně, ale neměla se pak výstava jmenovat jinak?
Má kritika se vůbec netýká díla Milana Grygara, ale způsobu koncepce jeho retrospektivní výstavy. Vžiji-li se do kůže laika, který chce objevovat poválečné umění, nebyla tato výstava pro mě, jelikož klíč k dílu odhalen nebyl. V případě „jednoduché“ odosobněné malby Milana Grygara se z umění najednou vytrácí lidský přínos a jeho dílo může ztrácet svůj skutečný význam. Dle mého názoru je tato výstava promarněnou šancí. Návštěvník by totiž ve všech anotacích a pozvánkách měl být upozorněn, aby si dílo Milana Grygara před návštěvou, alespoň rámcově, nastudoval.
K přečtení doporučuji i pěknou recenzi Radana Wagnera.