Ludvík Kuba: Poslední impresionista /Salmovský palác, NG/

Ludvík Kuba bezesporu patří k nejzajímavějším českým malířům generace impresionistů. Narodil se roku 1863 a dožil se úctyhodného věku devadesáti tří let, přičemž plně tvořil až do své smrti. Právě díky obsáhlému Kubovu dílu, které se v hojné míře objevuje i na domácím trhu s uměním, je pozoruhodné, o jak komorní výstavu se nakonec jedná. Přitom poslední souborná výstava malířova díla proběhla před dlouhými čtyřiceti šesti lety!

Ludvík Kuba, Vlastní podobizna: Moje paleta, 1946
Ludvík Kuba, Vlastní podobizna: Moje paleta, 1946

Dílo Ludvíky Kuby je představeno v sedmi tématických blocích. Zvláštní akcent je věnován jeho raným dílům, zejména studiím na Mnichovské akademii. Pravdou je, že malby z tohoto období patří k nejsilnějším na výstavě. Ve většině se navíc jedná o obrazy ze soukromých sbírek, které běžně k vidění nejsou. Ačkoliv Kuba nebyl géniem, který určoval evropský umělecký vývoj, dokázal kolem roku 1900 osobitě reagovat na tehdejší impresionistické a secesní vlivy. Po založení rodiny, opuštění Mnichova a přestěhování do Vídně se však malířova paleta rozjasnila a přiblížila se francouzskému cítění. I přes dílčí neúspěchy své volné tvorby, v nouzi přijímal zakázky na portréty, prožíval malíř šťastné životní období. Zářivé barvy, těkavý letní vzduch nebo jemně modelované portréty z rodinného prostředí. Z Kubových pomnichovských obrazů sálá pohoda a optimismus, nabíjejí energií. Roku 1911 se pak s rodinou vrátil zpět do Prahy. Po první světové válce se malíř pustil do dokončení sbírky slovanských písní a mezi lety 1922-29 procestoval většinu slovanských zemí. Kurátorka Veronika Hulíková z tohoto období představila vynikající portréty žen v dobových lidových krojích. Kuba se zde projevil jako zkušený a naprosto jistý figuralista; zejména v díle Velký smutek. Malba je barevně naprosto minimalizována a do značné míry je tlumená i impresionistická manýra. Díky prostému pozadí a šatu je veškerá pozornost diváka směřována k němému výrazu ženy. Ačkoliv nemá žádný vyloženě expresivní výraz, z jejích očí sálá naprosto mrazivá nálada. Toto dokonalé a empatické zachycení pocitů portrétované osoby činí z obrazu jeden z nejsilnějších na výstavě vůbec. Za pozornost rovněž stojí rozšafné malířovy autoportréty či osvěžující krajinomalby z třicátých a čtyřicátých let 20. století, kdy již malíř uvolnil tah štětcem a více se tím přiblížil modernímu podání.

Ludvík Kuba se ve svém díle nikdy nedotkl avantgardních směrů prosazujících se napříč Evropou po roce 1900 a zůstal věrný impresionistickým východiskům. Čím byl starší, tím více prohluboval a dynamizoval svůj vytříbený malířský rukopis. Ve třicátých letech se navíc dočkal i obecného uznání, díky velké retrospektivní výstavě. Ludvík Kuba pak tvořil ještě s elánem a uměleckou silou dalších 20 let. Na sklonku života byl vyhlášen národním umělcem a jeho dílo bylo dáváno za vzor „modernímu“ malířství socialistického realismu. Tato skvrna, za kterou sám malíř ani nemohl, částečně ovlivnila i letité přehlížení Kubova díla. Naštěstí tu nejsou jen umělečtí teoretikové, ale i sběratelé, kteří od díla očekávají „něco jiného“. Bez jejich přispění by současná skromná výstava ani nemohla vzniknout. I přes všechny nedostatky, díky za ní!