V Anežském klášteře ve sbírkách středověkého umění Národní galerie se nyní nachází dva „současní cizinci“. Malby, či přesněji monotypy, Patrika Hábla ovšem původně vznikly jako Postní obrazy pro kostel Nejsvětějšího Salvátora v Praze. Podobně jako středověká sakrální díla ve stálé expozici NG, jsou i Háblovy obrazy vytržené z původního kontextu a divákovi jsou nyní prezentovány ve zcela jiné funkci i atmosféře. Tato skutečnost vytváří na dílo určitý „nátlak“ a zkouší jeho vnitřní sílu. U středověkých děl je působivost a podmanivost zaručená například jejich stářím; současná díla v tak „jednoduché“ pozici nejsou. Ovšem umělecké dílo je uměním zejména díky tomu, že bez ohledu na původní koncept a kontext obsahuje myšlenku, která v díle neustále přetrvává. Intervence v NG ukázala, že obrazy Patrika Hábla tento rozměr mají. I to je důvod, proč přítomnost dvou současných děl oživuje a do značné míry naplňuje současnou expozici.

Patrik Hábl: Vytržené obrazy

Duchovní význam středověkých sakrálních děl je zřejmý již díky ikonografickým námětům. S ohledem na výtvarný sloh, respektive dobovou zbožnost, byla díla ztvárněna buď symbolicky či více naturalisticky. Základní funkce a smysl ovšem zůstával stále zachováván. Křesťanská spiritualita se již od svých počátků zaměřila na člověka, což se v umění projevovalo zobrazováním postav křesťanského nebe. Křesťanské vyznání se prostřednictvím umění personifikovalo, aby bylo naprosto srozumitelné každému. Několik staletí trvající duchovně-umělecká tradice se ovšem v moderní době (počínaje Osvícenstvím až po současnost) postupně proměňuje. Současný člověk, v drtivé většině schopen četby, složitěji hledá cestu k narativním výjevům středověkých a novověkých sakrálních uměleckých děl. Spiritualita se čím díl více odhmotňuje a čím díl více se stává prostorem osobní zbožnosti. Obrazy Patrika Hábla svou abstraktní podobou více odpovídají formě současného duchovního života. Ba co víc – stejně jako je cosi nadpozemského našim zrakům skryto, byť to v nás a kolem nás přetrvává, je i v obrazech Patrika Hábla cosi skrytého, cosi mystického. Z jemné lyriky jeho malířství lze pochopit, že se nejedná o nic negativního. Sám malíř o těchto dílech mluví jako o vnitřních krajinách.

Intervence Patrika Hábla v NG je, dle mého názoru, zdařilou akcí. Duchovní povaha Háblových obrazů je zcela čitelná i v sekundární lokaci, což mají s okolními díly společné. Intervence navíc ukazuje, že i současné umění dokáže zprostředkovat duchovní hodnoty. Ba co víc – díky aktuálnosti díla dokáže současné umění to, co staré již nikoliv – přimět současníka k bezprostřednímu duchovnímu prožitku. Současné umění totiž zná současného diváka lépe. U starých děl to funguje obráceně – současník zná díla mnohem lépe než ona jeho.