Je příznačné, že současná zjitřená atmosféra kolem Cen Jindřicha Chalupeckého vůbec není o jednotlivých finalistech, ale o palebné kritice z vnitřního okruhu „světa umění“ (jak uměleckou scénu v jednom z komentářů nazvala paní profesorka Milena Bártlová). A je zároveň příznačné, že bez břitké kritiky by to „opět“ veřejnost vůbec nezajímalo. Základ problému je tedy schován v tom, co část „světa umění“ představuje jako pokrokovou uměleckou tvorbu.

Krása, jakožto základní hodnotící prvek drtivé většiny neinformovaných, nevzdělaných, tedy prostých a obyčejných diváků (zároveň však konzumentů a potencionálních chlebodárců (!!) výtvarníků), je samozřejmě z hlediska části lidí ze „světa umění“ přežita a ani dějiny umění nechtěly ve své rozhodující emancipační etapě otázku „krásna“ příliš řešit, jelikož to byl výsostně estetický, čili svou povahou spíše filosofický, problém. Dějiny umění chtěly (a patrně stále chtějí) být strohou vědou o umění. Dějiny umění si ovšem do značné míry vybojovaly monopol na hodnocení a znalectví umění. I výtvarní teoretici, zabývající se současným umění, se často rekrutují ze studentstva tradičních dějin umění a více či méně jsou poznamenaní základy hlavních uměnovědných metod. Možná i díky tomu se pojem „krásno“ z textů o moderním umění začal postupně vytěsňovat, až se nakonec problematika krásy zcela relativizovala. Když se začalo relativizovat i kvalitní řemeslné zpracování uměleckého díla, co nakonec zbylo jako nosný argument pro vysvětlení toho, co je umění? Základní to otázka! Co je a co není umění je ovšem z hlediska současného myšlenkového paradigmatu absolutně nezodpověditelné. Díky tomuto otevřenému poli může být vydáno za umění cokoliv. Tím pádem může být umělcem naprosto kdokoliv. Přesto není „svět umění“ zcela otevřenou komunitou. Určitá institucionalizace, do které je „svět umění“ tlačen okolím, zejména trhem (i umělec potřebuje být živ), nakonec onu svobodomyslnost lehce zacyklila a v současnosti se skoro zdá, že je tu názorová polarita ve smyslu „kdo nejde s námi, jde proti nám“. Hysterické či odsuzující reakce části scény, které se kritika týká, mluví za vše.

Šílenost, nepochopení, absurdita, zbytečnost a obsahová vyprázdněnost. To jsou hlavní výtky českým konceptualistům, nebo neokonceptualistům, či-li těm, kteří víceméně navazují na odkaz geniálního Marcela Duchampa. Jeho umění bylo vzdorem systému a zaběhlým konvencím, dokázal vtipně upozornit na středostavovský estetický tradicionalismus a jako první do moderního umění přinesl prvoplánový efekt buřičství (co na tom, že dějiny umění znají z minulosti více takových nekonvenčních rebelů). Duchamp silně ovlivnil následující generace umělců. Současní čeští teoretici se k němu rovněž rádi odkazují. Problém je však v tom, proti komu chtějí dnešní umělci revoltovat v liberální společnosti? Ve společnosti, ve které se ani nemůžou vymezovat proti osvědčeným tématům jako „dobový vkus“ či „dobová krása“, když tu nic takového v oboru umění několik desetiletí není? (Toto jsou například hlavní argumentační figury hudebních či módních kritiků) Ve společnosti, kde je hlavním mottem „máš právo dělat si co chceš“? Umění šokovat dnes není o odvaze. Naopak se dokonce jedná o nejbanálnější a nejlacinější formu sebevyjádření. Jakékoliv „šokující“ dílo bylo v minulosti vždy okořeněno něčím navíc, respektive to bylo naopak – vynikalo něčím novým, něčím výjimečným, a sekundárně tím šokovalo. Současná konceptuální forma ve smyslu „děláme věci jinak“, dle mého názoru, přestala fungovat. Nejen, že současná česká konceptuální umělecká díla často postrádají vtip Duchampovy fontány, ale zároveň nejsou ani schopny předat významové sdělení (což například Duchampova fontána ještě po sto letech umí). Považuji proto za naprosto legitimní, když někdo položí otázku, jaký má takové umění smysl.

Místo hysterických reakcí „světa umění“, místo levných návodů na to, jak musí být divák neuvěřitelně vzdělán, informován, duševně obrozen a otevřen, bych očekával zamyšlení se nad sebou samým. České vizuální (nebo výtvarné) umění totiž nemá své obecenstvo. Nemá širší společenský dopad a tím pádem nedokáže otevírat, ba ani moderovat, případnou diskuzi o svých hmotných potřebách. Výtvarná scéna se tím sama vyřazuje ze zásadních témat společenské diskuze. Jen pro srovnání: divadelníci či filmaři své diváky mají a proto mají i určitý politický vliv. I to je jeden z důvodů, proč je naše výtvarná kultura tak podfinancovaná.