Galerie Hlavního města Prahy v budově Městské knihovny na Mariánském náměstí patří dlouhodobě k nejlepším i nejprestižnějším výstavním prostorům v Praze. Instituce se nebojí reflektovat aktuální uměleckou tvorbu, stejně tak je schopna zorganizovat i výstavy umění 19. a první poloviny 20. století. Variabilita i osvětlení jednotlivých sálů zkrátka poskytuje kurátorům široké možnosti, stejně tak divákům zajišťuje kvalitní zážitek z výstavy.
GHMP je mi svým akcentem na současné umění velmi sympatická. V současnosti jsou v nejvyšším patře Městské knihovny instalovány výstavy dvou výrazných malířů tzv. střední generace – Lubomíra Typlta (* 1975) a Jakuba Špaňhela (* 1976).
Tikající muž je Typltův leitmotiv, se kterým jsem se poprvé setkal už na desce experimentální elektronické formace WWW, které Typlt píše zatraceně kvalitní texty! Jeho obrazy jsou plné skličujícího napětí stejně jako jeho texty a básně. Jsou stejně drásavé, stejně plastické a stejně barevné. Na počátku výstavy kurátoři nabídli i ranou autorovu tvorbu, která se mi příliš nezamlouvala. Cítil jsem z ní barevnou i kompoziční skladbu tolik typickou pro naší výtvarnou tradici. Rané obrazy mi nepřišly ničím napínavé, ničím zajímavé a z hlediska výstavy mají smysl asi jen retrospektivní. Typltova umělecká cesta v tomto bodě naštěstí neskončila a ono proslavené „umělecké chtění“ jej zavedlo do vyhlášené Kunstakademie v Düsseldorfu. Zde absolvoval v roce 2004. Myslím, že německé prostředí, zejména slavný německý expresionismus počátku 20. století (stejně tak neoexpresionismus osmdesátých let 20. století), v jeho díle zanechal hlubokou stopu. Typltovy figurální motivy z minulého desetiletí mě baví už delší čas, ale jeho abstraktní kompozice jsem neznal (nebo jsem jim prostě nevěnoval pozornost). Na výstavě je rovněž i tato poloha zastoupena zajímavými díly. Shrnuto: Konečně jsem měl možnost shlédnout soubornou výstavu jednoho z nejtalentovanějších českých malířů poslední dekády.
Slepice v pekle je název výstavy Jakuba Špaňhela. Oba malíří jsou natolik výrazné osobnosti, že jejich díla kurátoři rozdělili do dvou zcela oddělených a samostatných bloků. Dle mého mínění to byl správný tah. Špaňhelovy obrazy jsou temné. Jeho umělecký zájem osciluje mezi krajinou a portrétem, přičemž jeho malířský výraz rovněž vychází z dynamického expresionistického pojetí. Minimální kresba, cákance, stékající barva. Spíše expresionisticky pojaté imprese z různých okamžiků a nálad. Zaujali mě jeho lustry – umná práce se světlem. Stejně tak mě bavil obraz Benzínka (vyfocený ho bohužel nemám). Černá noční krajina, které dávají obrysy neonové zářivky benzínové stanice a projíždějící auta. Minimálně naznačená perspektiva rafinovaně zavádí do hloubky obrazu. Výrazné dílo jsou i slavné Španělské schody v Římě, které jako jediné nestaví na černé barvě. Shnuto: Dílo Jakuba Špaňhela mi bylo do této výstavy skryto a jsem rád, že jsem jej mohl konečně shlédnout v uceleném souboru. Je to sice pořádná dávka deprese, ale velký výtvarný talent představuje jednoznačně.